Článek
Se svou rodinou bydlím v bytě na okraji velkého sídliště. Žije tady téměř polovina obyvatel našeho města a se spoustou z nich i jejich čtyřnozí miláčci. Dva velké psy mají sousedi nad námi, jednoho naproti, a v baráku je jich nepočítaně. Když se ale zamyslím, samotní psi mi nijak nevadí. Problém jsou páníčci.
Neuvědomují si totiž, že tak, jak rodiče mají zodpovědnost za chování svých dětí, tak jsou oni zodpovědní za své psy. Měli by je naučit, jak v bytovce žít a měli by o ně pečovat tak, aby nenarušovali životy sousedů. Jak ale vyplývá z četných komentářů pod mým článkem Život v paneláku je to nejlepší, co mě potkalo, často se to neděje.
My máme štěstí. Pejsci nahoře nás nijak neruší. To, že sem tam štěknou nebo se proběhnou po bytě, nijak nevadí. Jsou vychovaní, žijeme si hezky. Problémy nastávají, když jdeme ven.
Volně pobíhající psi bez náhubku
Často se stává, že se proti nám řítí pes bez náhubku a já ani nevím, jestli je na blízku někdo, kdo ho včas zastaví. Volný pohyb psů v našem městě přímo zakazuje vyhláška. Pejsek se ale sám z vodítka nepustí.
Přestože se zástupci našeho města snaží zřizovat loučky pro pejsky, kam si s nimi majitelé můžou zajít a bez problémů je nechat volně běhat, nejsou všude a museli by tam prvně dojít. A tak psy vypouští hned u východu z domu s odůvodněním, že jsou hodní a neublíží. Nikdo dodržování vyhlášky nekontroluje, pejskaři ji neřeší.
Exkrementy po celém sídlišti
Je jasné, že na záchod naučíme pejska jen těžko. Proto je součástí vyhlášky města i povinnost pejskařů po svých mazlíčcích uklízet bez ohledu na jejich velikost a tedy i velikost dárku, který po sobě, v lepším případě na trávě, zanechají. Pokuty za znečišťování veřejných prostranství jsou sice motivující, ale problém je pořád stejný. Ani v tomto případě nikdo dodržování vyhlášky nekontroluje, tudíž majitelům psů stačí jen dělat, že nevidí. A to se stává tak často, že kam se podívám, tam nechci šlápnout.
Že svoboda psích mazlíčků omezuje svobodu dětí, nikomu nevadí. Takže zatímco v normálním světě by chodili psi na vodítku a na trávě běhaly děti, v našem městě běhají po trávě psi a na děti mámy ječí, kdykoliv šlápnou mimo chodník. Jenomže psík se vyprázdnit musí. Nefungují ti, kteří po nich mají uklízet.
Nerespektování strachu a podceňování nebezpečí
Když proti nám běží cizí pes, musím být ve střehu. Upozorňuju na něj mou dceru předem, protože se psů bojí. Přestože je v rodině máme, z nějakého nám neznámého důvodu, z nich má takový strach, že je schopná skočit pod auto. Pejsci za to nemůžou, ale jejich páníčci tento fakt velmi často nerespektují, přestože jim to narovinu řeknu.
Ani já jsem si nikdy nepřipouštěla lidský strach, co se týká psů. Pejsci mi nijak nevadí a že z nich cítím respekt, je v pořádku. Moje dcera ale propadá panice a to problém je. Jestliže požádám, aby si psa chytili, že se moje dítě bojí, měli by to udělat hned a ne diskutovat o tom, jestli je to štěně a jak je psík hodný.
Úplně nejhorší situace pro mě nastala ve chvíli, kdy byla dcera ještě maličká a připoutaná v kočárku. Proti nám šel pár s vlkodavem. Sice na vodítku, ale bez náhubku. Pes měl hlavu přímo ve výšce hlavy mé dcery a oni ho nechali, aby se jí přiblížil až k obličeji. Byla to vteřina a malá se mohla zbláznit. Byli už dávno za námi a ona se pořád s panickým křikem drala z kočárku ven. Jen těžko jsem ji zklidňovala.
A situací, kdy pejskaři nerespektují, že se děti bojí, zažíváme spoustu. Je to další z momentů, kdy majitelé psů selhávají a svá zvířata podceňují. To, že psík ještě nikoho nepokousal neznamená, že se to nemůže stát. Je to jen zvíře.
Srovnávání s dětmi
Toto je věc spíš k pobavení, než k nějaké újmě, ale jednu dobu už mi to docela vadilo. Pejskaři, hlavně ti starší, se rádi zajímají o děti. Klidně se dají do řeči a zeptají se, co umí a co dělali. Je to milé hlavně proto, že se to zase tak často nestává, ale jakmile začnou, že je potřeba s dětmi dělat toto a tamto, protože jejich pejskovi to taky pomohlo, v duchu jen kroutím hlavou.
Ano, opakování je matka moudrosti a je jasné, že se tak učí nejen zvířata, ale i děti, ale přirovnávat vývoj psa k vývoji dítěte nezní maminkám moc dobře. Ony totiž nevezou v kočárku štěňátko a ani nemají v plánu tak své miminko vychovávat. Nebo aspoň já ne, ale už se mi stalo, že mi dítě přirovnali i k papouškovi.
Paradoxně za nic z tohoto nemůžou psi!
Není na místě nemít je rádi, jen proto, že je slyšet jejich štěkot a vytí, když je páníčci nechávají doma samotné a jim je smutno. Nebo je loužička ve výtahu, když s nimi jdou pozdě a neuklidí po nich, a nebo jsou ze stejného důvodu trávníky plné exkrementů. Ti pejsci za to nemůžou. A nemůžou ani za to, že bezděky zvědavě strčí hlavu do kočárku. Od toho všeho jsou jejich majitelé, aby je vychovali, hlídali a hlavně dodržovali pravidla.
Proto mi vadí pejskaři, protože to oni mají zajistit, aby se nic takového nedělo.
Jako vždycky selhává lidský faktor a to nejen, co se týká majitelů psů, ale i kontrolních orgánů, ať už jsou to úřady nebo majitelé bytových domů. Kdyby toto kontrolovali a vyvozovali důsledky, mělo by tady víc lidí pejsky rádo a život na sídlišti si užívalo.
Jak to máte vy? Máte rádi psy?
