Erythrosuchus: predátor, před nímž prchali velcí býložravci. Metrová lebka se k tělu skoro nehodila

Pod pravěkým dravcem si řada z nás vybaví především dinosaury. Tyranosaura, allosaura nebo některého z dalších dvounohých lovců s dlouhým ocasem a předními končetinami zkrácenými tak, že působily skoro až směšně. Erythrosuchus však žil v době, kdy podobná zvířata ještě neexistovala. Po krajině chodil už o desítky milionů let dříve.

Nejnápadnější byla hlava. Byla tak velká, že proti ní zbytek těla vypadal téměř nepatřičně. Krk byl krátký a silný, trup hluboký, nohy robustní. Celé zvíře měřilo několik metrů, z toho jeho lebka dosahovala délky téměř jednoho metru. Nešlo tedy o elegantního běžce. Erythrosuchus působil spíš dojmem, jako by příroda nejdříve vytvořila obrovské čelisti a teprve potom k nim připojila tělo, které je dokázalo unést.

Erythrosuchus žil na jihu dnešní Afriky zhruba před 245 miliony let. Od velkého vymírání na konci permu už tehdy uplynula pěkná řádka milionů let, jenže příroda se z něj nevzpamatovala ze dne na den. Staré pořádky zmizely a nové se teprve rodily. Na konci permu se z oceánů vytratila většina tehdejších druhů a pořádný zásah dostal i život na souši. Nešlo jen o úbytek několika známých skupin. Rozpadla se celá společenstva, která do té doby fungovala vedle sebe, a řada živočichů zmizela nadobro. Trias proto nezačal jako další kapitola stejného příběhu. Spíš připomínal svět po velkém úklidu, v němž zůstala spousta volných míst a dlouho nebylo jasné, kdo je obsadí.

Zpočátku nebyla suchozemská fauna nijak zvlášť pestrá. Na velkých plochách se objevovaly stále ty stejné, odolné druhy, které si dokázaly poradit s horkem, suchem a neklidným podnebím. Až časem začalo zvířat přibývat. Objevili se noví býložravci, drobnější lovci a nakonec i predátoři, kteří už budili respekt samotnou velikostí. Mezi nimi byli také erythrosuchové, příslušníci širšího příbuzenstva archosauromorfů. Právě z této velké vývojové větve se později oddělili praví archosauři, tedy krokodýli, dinosauři a nakonec i ptáci. Erythrosuchus mezi ně ještě nepatřil. Stál trochu stranou, na větvi, která se časem uzavřela a nezanechala po sobě žádné dnešní potomky.

Jeho příbuzní přitom nebyli omezeni jen na jižní Afriku. Fosilie erythrosuchů známe také z Ruska a Číny, takže se jim dařilo na velké části tehdejší Pangey. Erythrosuchus africanus patřil k největším z nich a ve své době nejspíš představoval jednoho z hlavních lovců krajiny, kterou obýval.

Jeho kosti pocházejí z pánve Karoo. Kdo ji zná dnes, mohl by si snadno představit vyprahlý, téměř pustý kraj. Před 245 miliony let to ale bylo jiné místo. Protékaly tudy řeky, které si často hledaly novou cestu, rozlévaly se do okolí a po povodních zanechávaly nánosy písku a bahna. Vody někdy bývalo dost, jindy se z širokého toku stala řada oddělených ramen a tůní. Nebyl to prales, ale ani nekonečná suchá pláň. Právě kolem vody se soustřeďoval život. Pohybovali se tu býložraví dicynodonti, kynodonti, různí plazi i velcí obojživelníci. Některá z těchto zvířat mohla Erythrosuchovi posloužit jako kořist, jiná už byla natolik velká a silná, že útok rozhodně nemusel skončit snadným vítězstvím.

Ani velikost samotného Erythrosucha se nedá určit jedním přesným číslem. Nemáme totiž celou kostru jednoho zvířete, která by se zachovala od čenichu až po konec ocasu. Paleontologové skládají jeho podobu z nálezů několika jedinců, navíc různě starých a různě velkých. Nejčastěji se uvádí délka kolem čtyř až pěti metrů. Je to ale pořád odhad, i když poměrně rozumný. O velikosti lebky však pochyb není. Byla v poměru k tělu skutečně obrovská a její mohutnost nebyla jen výsledkem dlouhého čenichu. Celá hlava byla vysoká, široká a pevně stavěná. Kosti v zadní části lebky poskytovaly místo pro úpony svalů, které ovládaly čelisti i krk. Vpředu se nacházel robustní čenich s řadou ostrých zubů.

Zuby byly zahnuté dozadu a ze stran zploštělé. Při skusu se tedy dobře zařízly do těla kořisti a znesnadnily jí únik. Nesloužily k žvýkání ani k pečlivému dělení potravy na malé kousky. Erythrosuchus nejspíš maso trhal a polykal ve větších soustech, jako to dělá řada dnešních plazů a dravých ptáků. Mohutnost hlavy s sebou ovšem přinášela i nevýhody. Lebka nebyla lehkou schránkou zavěšenou na štíhlém krku. Její hmotnost musely nést krční obratle, svaly a celá přední část trupu. Krk proto bývá rekonstruován jako krátký a silný. Dlouhý krk by velkou hlavu posunul příliš daleko před tělo a při chůzi nebo prudkém obratu by působil jako obtížně ovladatelná páka.

Erythrosuchus tedy nejspíš nemohl hlavou pohazovat zrovna s lehkostí. Když tlamu otočil ke kořisti, musel do pohybu zapojit krk, ramena a možná i značnou část trupu. To ovšem nemuselo být při jeho způsobu lovu zásadní překážkou. Jakmile se dostal dostatečně blízko a sevřel čelisti, rozhodovala spíš síla než obratnost.

Jméno Erythrosuchus lze přeložit jako „červený krokodýl“. S barvou samotného zvířete však nemá nic společného. „Červená“ část nejspíš odkazuje k načervenalým horninám, z nichž fosilie pocházely. Druhá část jména vznikla v době, kdy se označení připomínající krokodýla používalo pro řadu velkých pravěkých plazů, kteří s dnešními krokodýly nemuseli být přímo spříznění. Erythrosuchus stál mimo skupinu pravých archosaurů. Patřil však k jejich širšímu příbuzenstvu a žil blízko doby, kdy se základní větve archosaurů začínaly rozcházet. Nebyl předkem dinosaurů ani předkem dnešních krokodýlů. Představoval vlastní vývojovou odbočku, která byla po určitou dobu úspěšná, ale nakonec zanikla.

To je také důvod, proč jeho vzhled působí tak nezvykle. Není snadné přirovnat jej k jedinému dnešnímu zvířeti. Měl šupinaté tělo jako plaz, lebku velkého suchozemského predátora a končetiny, které už nebyly roztaženy úplně do stran, ale současně ještě nestály pod trupem tak jako u savců nebo dinosaurů. Na některých starších ilustracích připomíná obřího ještěra, který se téměř plazí po zemi. Jiné rekonstrukce mu naopak dávají téměř dinosauří postoj. Pravděpodobně neodpovídá ani jeden extrém. Jeho končetiny zřejmě pracovaly v částečně vzpřímenějším postoji, ale nedokázaly nést tělo tak úsporně jako nohy pozdějších dinosaurů.

Mohl běžet? Na tuto otázku se nedá odpovědět jedním slovem. Erythrosuchus jistě nebyl bezmocně pomalý. Predátor jeho velikosti by se neuživil, kdyby se nedokázal přiblížit k živému zvířeti nebo je alespoň na krátkou vzdálenost zaskočit. Zároveň však jeho tělo nenese znaky vytrvalého běžce. Velká hlava zvyšovala hmotnost přední poloviny těla. Končetiny byly robustní a spíš než lehkostí vynikaly schopností nést značnou zátěž. Při dlouhém běhu by každý krok rozechvíval lebku a vyžadoval práci svalů, které ji udržovaly ve správné poloze.

Mnohem pravděpodobnější byl krátký, prudký útok. Erythrosuchus se mohl přibližovat pomalu, využívat členitý břeh, porost nebo terénní nerovnosti a vyrazit až z malé vzdálenosti. Nemusel být dokonale ukrytý. Stačilo, když se ke kořisti dostal blíž, než odkud ještě dokázala bezpečně uniknout. Je možné, že číhal také u vody. Říční břehy soustřeďovaly zvířata na omezený prostor a v obdobích sucha se kolem zbývajících tůní mohla shromažďovat větší část místní fauny. Predátor tam nemusel kořist dlouho hledat. Současně však riskoval, že jej ostatní zvířata uvidí dřív, než se přiblíží.

O jeho skutečné lovecké taktice nemáme přímý důkaz. Kostra ukazuje, co bylo fyzicky možné, ale neprozradí, jak často Erythrosuchus lovil ze zálohy, zda kořist pronásledoval ani jestli útočil sám. Jedním z největších býložravců stejného prostředí byla Kannemeyeria. Patřila mezi dicynodonty, tedy vzdálené příbuzné savců, kteří měli zavalité tělo, krátkou hlavu a zobákovitou tlamu. Některým jedincům vyrůstaly po stranách horní čelisti dva kly. Dospělá Kannemeyeria rozhodně nebyla bezbranným tvorem. Byla nízká, těžká a silná. Přímý útok na zdravého dospělce mohl skončit zraněním i pro velkého predátora. Erythrosuchus měl velké zuby, neměl však náhradní tělo. Zlomená končetina nebo vážně poškozená čelist mohla znamenat pomalou smrt.

Výhodnější kořistí proto mohla být mláďata, nemocní jedinci nebo zvířata oslabená suchem. Vedle velkých dicynodontů se v krajině pohybovala řada menších obratlovců. Erythrosuchus se nejspíš nezaměřoval na jediný druh, ale využíval různé příležitosti podle toho, co se právě nabízelo. Stejně pravděpodobně se živil mršinami. Maso nalezené bez boje byla snadno získaná energie. Erythrosuchus navíc patřil k největším šelmám v okolí a menší predátory mohl od mrtvého zvířete prostě odehnat. V téže krajině žil také Cynognathus, dravý kynodont, který měl v řadě znaků blíž k savcům než k plazům. Byl však podstatně menší. Oba živočichové nemuseli být přímými soupeři při každém lovu, u větší mršiny se však jejich cesty mohly setkat. Není těžké si představit, kdo by měl v takovém případě větší šanci potravu udržet.

Kosti v sobě uchovávají více než jen tvar těla. Když se z nich připraví velmi tenký řez a prohlédne se pod mikroskopem, jsou vidět vrstvy vznikající během růstu, cévní kanálky i období, kdy se ukládání nové kosti zpomalilo. U Erythrosucha se ukázalo, že jeho růst nebyl jednoduše pomalý a rovnoměrný. V mladších obdobích života dokázal kostní tkáň vytvářet poměrně rychle. Později se tempo zpomalovalo a vnější části kostí nesou známky klidnějšího růstu. Nešlo tedy o zvíře, které by se celý život zvětšovalo stejnou rychlostí.

To ale neznamená, že byl teplokrevný stejným způsobem jako dnešní ptáci nebo savci. Z kostní tkáně lze odhadovat rychlost růstu, nikoli přesně změřit tělesnou teplotu dávno vyhynulého zvířete. Erythrosuchus mohl mít metabolismus odlišný od dnešních savců i od většiny současných plazů. Rychlé dospívání by však mělo zřejmou výhodu. Mladý jedinec mohl být snadnou kořistí, zatímco dospělý Erythrosuchus už mnoho přirozených nepřátel neměl. Každý rok rychlého růstu zkracoval nebezpečnou část života, kdy byl příliš velký na ukrytí, ale stále příliš malý na to, aby se dokázal ubránit.

O mláďatech přitom nevíme téměř nic. Nemáme vejce, hnízda ani kostru čerstvě vylíhnutého jedince. Není jasné, zda rodiče snůšku hlídali nebo zda mláďata po vylíhnutí ponechali vlastnímu osudu.

Na otázku, jak Erythrosuchus vypadal zaživa, dokážeme také odpovědět jen napůl. Tvar kostry známe poměrně dobře, měkké části těla se však nezachovaly. Pravděpodobně měl šupinatou kůži, ale přímo u něj žádný souvislý otisk kůže neznáme. Nevíme tedy, zda byly šupiny drobné a hladké, nebo zda měl na hřbetě větší, výrazněji vystupující útvary. Barva je už úplnou neznámou. Na ilustracích se často objevují hnědé, rezavé a šedé odstíny, protože se dobře hodí do vyprahlé krajiny. Erythrosuchus však mohl být skvrnitý, pruhovaný nebo mít barevně odlišenou hlavu. Dnešní plazi jsou mnohdy pestřejší, než si při pohledu na velké krokodýly představujeme.

Nejistá je i podoba okraje tlamy. Bývá kreslen s velkými zuby trvale vyčnívajícími ven. Je však možné, že je při zavřené tlamě částečně překrývaly měkké tkáně. Kost sama neprozradí, kde přesně končila kůže ani jak silná byla vrstva tkání kolem čelistí. Erythrosucha přitom není třeba vylepšovat rohy, hřebeny nebo zbytečně odhalenými tesáky. Už jeho skutečné proporce jsou dost nápadné. Velká hlava spojená s krátkým krkem a mohutným trupem působí neobvykle i bez dalších vylepšení. Erythrosuchus patřil ve své době k největším suchozemským predátorům, jeho vláda ale netrvala dlouho. Objevuje se v horninách raného triasu a ve středním triasu už po něm stopa mizí. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by ho smetla jediná náhlá katastrofa.

Spíš postupně přestal zapadat do světa, který se kolem něj měnil. Přibývalo pravých archosaurů a mezi nimi i nových velkých lovců. Někteří už neměli končetiny tolik rozkročené do stran, ale nesli je více pod tělem. Díky tomu se mohli pohybovat úsporněji a nejspíš i svižněji než těžkopádnější predátoři staršího typu. V pozdějším triasu se na vrcholu potravních řetězců prosadili hlavně zástupci krokodýlí vývojové linie, například mohutní rauisuchové. Nebyla to ovšem prostá výměna stráží, při níž by rauisuchové Erythrosucha vytlačili z jeho území. Dělily je miliony let. Za tu dobu se proměnila krajina i zvířata, která ji obývala. Některé druhy kořisti zmizely, jiné se teprve objevily a s nimi se změnilo i to, co se od úspěšného lovce vyžadovalo. Síla a velká hlava už samy o sobě nemusely stačit. Stále větší význam mohla mít rychlost, vytrvalost a schopnost kořist déle pronásledovat.

Velká hlava byla pro Erythrosucha výhodou, dokud se ji dařilo dostat ke kořisti. Současně jej nutila nést těžké tělo a silný krk. V jiných podmínkách mohl být stejný tělesný plán méně výhodný než lehčí stavba s pohyblivějšími končetinami. Erythrosuchové nakonec nezanechali žádné potomky. Jejich větev skončila a podobná kombinace obrovské lebky, čtyřnohého postoje a raně archosaurimorfní stavby těla už se v dějinách znovu přesně neopakovala.

Erythrosuchus dnes stojí trochu ve stínu dinosaurů. Žil příliš brzy, aby se s nimi mohl objevit ve stejné krajině, a nevypadá jako tvor, kterého si lidé s pravěkem obvykle spojují. Přesto byl ve své době tím, čím se později stali velcí teropodi, jedním z největších suchozemských masožravců široko daleko.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Erythrosuchus

https://www.youtube.com/watch?v=0cQiUYIDo5U

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8101476

https://ucmp.berkeley.edu/taxa/verts/archosaurs/erythrosuchidae.php

https://dinopedia.fandom.com/wiki/Erythrosuchus