James Coburn: Od Sedmi statečných k Oscarovi. Revmatoidní artritida ho téměř vyřadila ze života

James Coburn nepatřil k hercům, kteří by si diváka získávali velkými gesty. Nebyl to typ uhlazeného hollywoodského krasavce, který vstoupí do místnosti a všechno kolem něj se okamžitě rozzáří. Coburn působil jinak. Byl vysoký, štíhlý, měl ostré rysy, široký úsměv a pohled člověka, který se nenechá snadno rozhodit. Když se objevil na plátně, často nemusel říct skoro nic. Stačilo, aby se opřel o zeď, pousmál se nebo pomalu otočil hlavu. Kamera ho měla ráda právě proto, že v něm bylo napětí i klid zároveň.

Narodil se 31. srpna 1928 v Laurelu v Nebrasce jako James Harrison Coburn III. Jeho otec pracoval s auty, matka pocházela ze švédské rodiny a Coburnovo dětství nebylo žádnou pohádkou o budoucí hvězdě. Rodina se později přestěhovala do Kalifornie, do Comptonu, kde Coburn vyrůstal v prostředí na hony vzdáleném lesku Hollywoodu. Právě tahle obyčejnost mu zůstala. I když se později stal hvězdou, nikdy nepůsobil jako člověk, který by se potřeboval předvádět.

Podobně tvrdé dětství měl i herec Charles Bronson, přečíst si můžete zde.

Než se dostal k filmu, prošel armádou. Byl odveden v roce 1950 a sloužil především jako radista. Po návratu do civilního života studoval herectví na Los Angeles City College a později se učil u Stelly Adler, jedné z nejvlivnějších hereckých pedagožek své doby.

Začínal tak, jak tehdy začínala řada amerických herců - v televizi. Objevoval se v jednotlivých epizodách westernových a dramatických seriálů, někdy v rolích banditů, jindy jako tvrdí muži na hraně zákona. Televize 50. let byla plná westernů a Coburn se do nich hodil dokonale. Měl tvář, které se dalo věřit, že už něco zažila. Nebyl uhlazený. Nebyl měkký. Ale nepůsobil ani tupě. V jeho výrazu bylo cosi ironického a chytrého.

Skutečný průlom přišel v roce 1960, kdy ho režisér John Sturges obsadil do westernu Sedm statečných. Film byl americkou variací na Kurosawových Sedm samurajů a sešli se v něm herci, kteří později sami vstoupili do filmových dějin - Yul Brynner, Steve McQueen, Charles Bronson, Robert Vaughn a právě James Coburn. Coburn hrál Britta, mlčenlivého specialistu na nože.

Britt není největší role ve filmu, ale je to přesně ten typ postavy, který se Coburnovi hodil. Nemluví mnoho. Neprosí o pozornost. Je chladný, rychlý a přesný. V jedné z nejslavnějších scén stojí proti muži s pistolí a ukáže, že nůž v jeho ruce může být smrtelnější než výstřel. Divák si ho zapamatuje ne proto, že by měl nejvíce dialogů, ale proto, že kolem něj vzniká zvláštní ticho.

Tady se začal rodit Coburnův obraz - muž, který neztrácí nervy. Nevyvolává konflikty zbytečně, ale když už k nim dojde, neuhýbá. V době, kdy Hollywood stále pracoval s poměrně jasnými typy hrdinů, přinesl Coburn něco trochu jiného. Byl drsný, ale ne okázalý. Měl humor, ale ne šaškovský. Mohl hrát pistolníka, vojáka, špiona i cynického dobrodruha, a pořád v něm zůstával tentýž zvláštní odstup.

Po Sedmi statečných už nebyl jen jedním z mnoha televizních herců. V roce 1963 se objevil ve válečném filmu Velký útěk, dalším snímku Johna Sturgese, kde znovu hrál po boku Steva McQueena a dalších výrazných herců. Ani zde nestál v úplném středu příběhu, ale patřil k těm tvářím, které filmu dodávaly energii. Coburn měl vzácnou schopnost - uměl být výrazný, aniž by rušil celek.

Ještě důležitější pro jeho popularitu byl ale film Náš muž Flint z roku 1966. V něm hrál Dereka Flinta, geniálního špiona, který byl parodickou odpovědí na Jamese Bonda. Flint byl přehnaně schopný, sebejistý, elegantní a absurdní zároveň. Film si hrál s tehdejší posedlostí špionážními příběhy, studenou válkou, tajnými organizacemi a superzbraněmi.

Coburn se pro podobnou roli hodil víc než leckterý klasický krasavec. Nepůsobil jako muž, který chce být Bondem. Působil jako muž, který se Bondovi tiše směje. V tom byl jeho šarm. Flint nebyl jen akční hrdina, ale i vtípek na účet akčních hrdinů. Coburn dokázal hrát nadsázku tak, aby z ní nebyla trapná karikatura. Udržel si tvář, vážnost i lehkost.

James Coburn byl často označován za „cool“ herce. Jeho herectví nebylo jen o póze. Měl zvláštní rytmus. Mluvil pomaleji, než by člověk čekal. Pauzy u něj nebyly prázdné. Uměl se dívat tak, že divák čekal, co přijde dál. Jeho úsměv někdy znamenal sympatii, jindy výsměch a někdy varování.

Nebyl herec proměn jako třeba Dustin Hoffman nebo Robert De Niro. Neskrýval se za masky tak důkladně, aby v každé roli vypadal jako někdo úplně jiný. Spíš přinášel do rolí svou vlastní osobnost a podle potřeby ji posouval. V dobrých filmech to fungovalo výborně. V slabších filmech se často stával tím nejzajímavějším, co na nich bylo.

Sedmdesátá léta mu nabídla další výrazné role. Hrál například ve filmu Pat Garrett a Billy Kid Sama Peckinpaha, kde ztvárnil Pata Garretta. Peckinpahův svět byl plný unavených mužů, násilí, ztracených iluzí a konce starých časů. Coburn do něj zapadl přirozeně. Nebyl romantickým hrdinou Divokého západu. Byl mužem, který ví, že staré mýty se rozpadají, ale stejně podle nich ještě musí žít.

Coburnova kariéra ale nebyla rovná cesta vzhůru. Po silných 60. letech a zajímavých 70. letech začal jeho hvězdný status slábnout. Částečně za to mohl měnící se Hollywood. Publikum chtělo jiné hrdiny, jiné tváře, jiný typ realismu. Coburnův styl, kdysi dokonale moderní, začal působit jako odkaz předchozí éry. Nebyl to pád ze dne na den. Spíš pomalé řídnutí nabídek.

Do toho se přidaly vážné zdravotní problémy. Coburn trpěl revmatoidní artritidou, bolestivým autoimunitním onemocněním, které postihuje klouby a může výrazně omezit pohyb. Podle dobových zpráv ho nemoc na dlouhou dobu téměř vyřadila z velkého herectví. ABC News po jeho smrti připomněla, že kvůli artritidě na čas skoro zmizel z plátna a že sám Coburn později mluvil o alternativní léčbě, která mu podle jeho slov pomohla znovu fungovat.

Nemoc mu změnila tělo. Ruce už nebyly tak jisté, pohyb nebyl tak pružný. Pro herce, jehož charisma stálo mimo jiné na fyzické lehkosti, to byla tvrdá rána. Jenže právě tahle zkušenost později dodala jeho pozdním rolím novou váhu. Coburn zestárl do drsnější, bolavější podoby. Z muže, který kdysi působil jako nezranitelný švihák, se stal herec, který měl ve tváři bolest, únavu i vzdor.

V 90. letech se Coburn postupně znovu objevoval ve filmech. Už nebyl hlavní hvězdou, ale charakterním hercem, kterého režiséři obsazovali pro jeho přítomnost, hlas a minulost, kterou si nesl s sebou. Hrál v Mladé pušky II, Maverickovi, Likvidátorovi, Odplatě a dalších filmech. Diváci, kteří ho znali ze starších snímků, v něm viděli starého známého. Mladší publikum možná neznalo celý jeho příběh, ale cítilo, že na plátně stojí někdo, kdo má za sebou víc než jen aktuální roli.

Zvláštní kapitolou byla jeho hlasová práce. Ke konci života namluvil například postavu Henryho J. Waternoose ve filmu Příšerky s.r.o.. I tam fungovalo to, co ho provázelo celý život - hluboký, výrazný hlas, který mohl být přátelský i hrozivý.

Největší uznání přišlo pozdě. V roce 1999 získal Oscara za vedlejší roli ve filmu Utrpení režiséra Paula Schradera. Hrál Glenna Whitehouse, surového, násilnického otce hlavního hrdiny. Nebyla to role sympatická ani efektní v běžném smyslu. Coburn v ní nepoužíval svůj starý šarm jako ozdobu. Naopak. Ukázal temnou, hrubou a ničivou stránku mužství.

Bylo mu sedmdesát let, když za tuto roli dostal Oscara. V děkovné řeči působil dojatě, trochu překvapeně, ale pořád po svém.

Ten Oscar měl zvláštní význam. Nebyla to cena pro herce na začátku slávy. Bylo to opožděné uznání člověka, který byl desítky let součástí amerického filmu, ale dlouho stál trochu stranou největších poct. Coburn sice nebyl zapomenutý, ale Oscar připomněl, že jeho herectví mělo větší hloubku, než mu mnozí dříve přiznávali.

Coburnův život nebyl jen film. Měl blízko k autům, což patrně souviselo už s rodinným zázemím. Zajímal se o rychlé a vzácné vozy a patřil k hollywoodským mužům, pro něž automobil nebyl jen dopravní prostředek, ale vášeň. Vlastnil mimo jiné Ferrari 250 GT Spyder California SWB, vůz, který byl po letech prodán za mimořádně vysokou částku.

Zajímal se také o bojová umění a přátelil se s Brucem Leem. Po Leeově smrti v roce 1973 patřil mezi ty, kteří nesli jeho rakev. Tohle přátelství dobře zapadá do obrazu Coburna jako člověka, kterého přitahovala disciplína, tělesnost, východní filozofie a duchovní hledání. Nebyl jen hollywoodským drsňákem z plakátu. Zajímal se o zen, buddhismus a sbíral buddhistické umění.

Byl dvakrát ženatý. První manželství s Beverly Kelly skončilo rozvodem v roce 1979 a měl z něj dvě děti. V roce 1993 se oženil s Paulou Murad, s níž zůstal až do smrti.

James Coburn zemřel 18. listopadu 2002 ve svém domě v Beverly Hills. Bylo mu 74 let. Podle dobových zpráv zemřel na infarkt, když byl doma se svou ženou Paulou.

Jeho odkaz není jen v jednom filmu. Není jen Brittem ze Sedmi statečných, Flintem ze špionážních parodií nebo oscarovým otcem z Utrpení. Coburn je zajímavý jako celek. Jako herec, který prošel westerny, válečnými filmy, komediemi, thrillery i charakterními rolemi. Jako muž, který se stal symbolem nenucené drsnosti, ale nakonec ukázal i bolest, stáří a zranitelnost.

Jeho síla byla v tom, že nikdy nepůsobil, jako by prosil o obdiv. Mnoho herců se snaží scénu ovládnout. Coburn ji často ovládl tím, že se zdál být nad ní. Ne chladně, ale s odstupem. Jako člověk, který ví, že svět je směšný, nebezpečný i pomíjivý, a proto nemá smysl křičet.

A právě proto zestárl lépe než mnohé hvězdy své doby. Jeho nejlepší role nepůsobí jako muzeální exponáty. Pořád v nich žije ten zvláštní klid, ironie a napětí. James Coburn nebyl největší herec své generace. Nebyl ani nejoslavovanější. Ale byl jeden z těch, na které se nezapomíná. Stačí jediný pohled, jediný úsměv, jediná pauza před větou - a člověk pochopí proč.

Zdroje:

https://www.notablebiographies.com/newsmakers2/2004-A-Di/Coburn-James.html#google_vignette

https://thelegit.org/the-untold-story-of-james-coburn-overcoming-challenges-and-achieving-success-in-hollywood/

http://jamescoburn.com/index.php/biography/

https://www.imdb.com/name/nm0000336/bio/

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/james-coburn-sedm-statecnych-clint-eastwood-los-angeles.A230829_142109_lidicky_jum

https://zivotopis.osobnosti.cz/james-coburn.php