Článek
Když se řekne jihoamerický hlídací pes, většině lidí se vybaví brazilská fila nebo argentinská doga. Jen málokdo by mezi ně zařadil psa z Uruguaye, přestože právě tam vzniklo plemeno s historií, která se od běžného cíleného šlechtění značně liší. Cimarrón Uruguayo totiž nezačínal u chovatele, který si vybral několik psů a rozhodl se z nich vytvořit nové plemeno. Jeho předkové se museli po určitou dobu obejít bez člověka úplně. Potomci evropských psů ponechaných svému osudu se v uruguayské krajině rozmnožili, zdivočeli a postupně se z nich stala zvířata, která dokázala přežívat sama. Když jejich počty začaly působit problémy, lidé je ve velkém hubili. Část populace ale přežila. A právě z těchto psů si později venkované začali znovu vybírat jedince, které dokázali ochočit a využít při práci s dobytkem nebo k ochraně domu a majetku.
Cimarrón Uruguayo
Dnešní Cimarrón samozřejmě není divoký pes. Je to mezinárodně uznané plemeno s vedeným chovem a přesně popsaným standardem. Něco z jeho minulosti v něm však zůstalo. Je silný, sebevědomý, odvážný a přirozeně ostražitý. Nejde o psa, kterého by bylo potřeba dlouze přesvědčovat, že má hlídat. Mnohem důležitější je naučit ho, kdy zasahovat nemusí. Přesný okamžik vzniku plemene určit samozřejmě nejde. Uruguay v době příchodu Evropanů žádné dnešní čistokrevné Cimarróny neměla. Základ budoucí populace vytvořili psi přivezení evropskými kolonizátory.
Oficiální standard FCI spojuje jejich původ se psy dovezenými španělskými a portugalskými dobyvateli. O jaká přesně plemena šlo, už tak jisté není. Často se mluví o mastifech a dalších velkých pracovních psech evropského původu. Odborná genealogická práce uruguayských vědců z roku 2011 uvádí jako nejpravděpodobnější předky mastify a chrty přivezené prvními španělskými kolonizátory. Ať už jejich původ vypadal v jednotlivostech jakkoliv, část těchto psů postupně skončila bez lidského dohledu. Někteří byli opuštěni, jiní utekli a jejich potomci se začali rozmnožovat mimo lidská sídla. Právě odsud pochází i jejich jméno. Španělské slovo cimarrón se v Jižní Americe používalo pro zvířata, která původně žila s člověkem, ale unikla nebo zdivočela. V případě uruguayského psa je tedy název mnohem víc než jen dobře znějící označení plemene. Popisuje velkou část jeho historie.
Podmínky, ve kterých tito psi žili, byly jednoduchým a poměrně nemilosrdným sítem. Nebyl tu chovatel, který by slabému štěněti pomohl. Pes nedostával pravidelně naplněnou misku a nikdo ho nevezl k veterináři při prvním problému. Jedinci, kteří nedokázali získat potravu, ubránit se nebo se přizpůsobit prostředí, měli podstatně menší šanci přežít a rozmnožit se. Postupně tak vznikala početná populace volně žijících psů. A právě její úspěch se nakonec stal problémem.
Volně žijící psi se v uruguayské krajině množili a začali se dostávat do konfliktu s člověkem. Napadali hospodářská zvířata a vytvářeli smečky, které byly pro chovatele dobytka skutečnou hrozbou. Koncem 18. století už situace dospěla tak daleko, že začalo rozsáhlé vybíjení těchto psů. Konec 18. století tedy bylo obdobím výrazného populačního propadu způsobeného hubením přemnožených psů a jejich smeček. Nepodařilo se je však vyhubit všechny. Část psů přežila především v odlehlejších oblastech. Často se v této souvislosti zmiňuje zejména departement Cerro Largo na severovýchodě Uruguaye. A postupem času se ukázalo, že zvíře, které farmáři považovali za škůdce, může být při správném zacházení mimořádně užitečné.
Lidé začali některé psy chytat a ochočovat. Najednou měli před sebou silného, tvrdého a velmi odolného psa, který znal místní podmínky lépe než jakékoliv dovezené plemeno. Dokázal pracovat s dobytkem, hlídat usedlost a v minulosti se využíval také při lovu. Z pronásledovaného zdivočelého psa se tak postupně znovu stal pes člověku užitečný.
Cimarrón Uruguayo nepatří mezi obří molosy. Člověk, který čeká osmdesátikilového psa velikosti malé dogy, může být při prvním setkání dokonce překvapený. Dospělý pes má podle standardu FCI v kohoutku přibližně 58 až 61 centimetrů, fena 55 až 58 centimetrů, přičemž je povolena tolerance dvou centimetrů. U psů se jako přibližná hmotnost uvádí 38 až 45 kilogramů a u fen 33 až 40 kilogramů. FCI ho řadí mezi molossoidní psy dogovitého typu. Má silné tělo, dobře vyvinuté svalstvo, hluboký hrudník a pevné končetiny. Není přehnaně těžký a neměl by působit neohrabaně. Je to pes, který musel být schopen nejen zastrašit protivníka svou silou, ale také se pohybovat a pracovat.
Hlava je poměrně široká a mohutná, tlama silná. Oči mají ostražitý výraz a uši jsou středně velké, nasazené poměrně vysoko a přirozeně svěšené do stran. Na starších fotografiích a u některých psů ze zemí, kde to legislativa umožňovala, lze vidět také výrazně zkrácené uši. Není to však jejich přirozený tvar. Historicky se kupírovaly do krátkého zaobleného tvaru, který někdy připomínal ucho pumy. Dnešní evropský pohled na podobné zákroky je samozřejmě jiný a v řadě zemí je kosmetické kupírování zakázáno.
Srst Cimarróna je krátká, hladká a poměrně nenáročná na péči. Typické je především žíhání v různých odstínech. Standard připouští také plavou barvu a může se objevit černá maska. Určité bílé znaky jsou povolené na spodní části krku, hrudi, břiše a spodních částech končetin. Právě žíhaní psi mají vzhled, který k jejich historii zvláštním způsobem sedí. Když takový pes stojí před člověkem, svalnatý a nehybný, rozhodně nepotřebuje dlouhou srst ani sedmdesát kilogramů k tomu, aby budil respekt.
Oficiální standard popisuje povahu Cimarróna velmi stručně. Má být vyrovnaný, inteligentní a velmi odvážný. Odvaha byla pro jeho předky nutností. Pes pracující kolem dobytka nebo chránící usedlost nemohl při prvním problému utéct. Zároveň se u něj cenila schopnost samostatně vyhodnotit situaci. A právě tahle vlastnost může být pro dnešního majitele stejně příjemná jako komplikovaná. Cimarrón není typ psa, který by se měl bezvýhradně přátelit s každým cizím člověkem. Rezervovanost vůči lidem mimo vlastní rodinu není u dobrého hlídače nic překvapivého. Mezi rezervovaností a bezdůvodnou agresivitou je ale obrovský rozdíl. Sebevědomý hlídací pes nepotřebuje hystericky startovat po každém člověku, který projde kolem plotu.
A právě to je jedna z věcí, na kterou je potřeba myslet už u štěněte. Pokud Cimarrón vyrůstá jen na uzavřeném pozemku a jedinými lidmi, které pravidelně vídá, jsou členové domácnosti, nedáváme mu mnoho příležitostí naučit se rozlišovat mezi normálním okolním světem a skutečně podezřelou situací. Malé štěně, které štěká na návštěvu, může majiteli připadat jako rozený hlídač. O rok později ale stojí u dveří čtyřicetikilový pes. Najednou už je podstatně důležitější, zda dokáže na povel ustoupit, nechat člověka projít a přijmout rozhodnutí svého majitele.
U podobných plemen se pořád drží představa, že silný pes potřebuje ještě silnějšího pána. Často se tím bohužel nemyslí klidný a důsledný člověk, ale někdo, kdo psa neustále fyzicky trestá a snaží se mu dokazovat převahu. U sebevědomého molosa je to ovšem velmi špatná cesta. Cimarrón samozřejmě potřebuje pravidla. A potřebuje je od začátku. Pokud něco nebude smět dělat jako čtyřicetikilový dospělý pes, není dobrý nápad tolerovat stejné chování roztomilému štěněti. Měl by umět čekat, pustit předmět, nechat se bez problémů ošetřit, přivolat, a především respektovat člověka i ve chvíli, kdy se kolem něj děje něco zajímavějšího. Toho ale není nutné dosahovat hrubostí.
U inteligentního psa, který je zvyklý přemýšlet, bývá mnohem účinnější důslednost a předvídatelnost. Pravidlo platí dnes stejně jako zítra. Majitel se pak nerozčiluje pokaždé jinak a pes postupně ví, co se od něj očekává. Zvlášť důležitá je socializace. Potřebuje znát normální svět, cizí lidi, psy, auta, veterinární ordinaci, město, návštěvy i situaci, kdy někdo přijde k domu a majitel ho bez problémů pustí dovnitř. Dobrý hlídač totiž není pes, který reaguje na všechno. Dobrý hlídač umí také nereagovat.
Cimarrón Uruguayo je fyzicky silný molos, má výrazné ochranné vlohy a jeho předkové byli využíváni při práci s velkými zvířaty, ochraně majetku i lovu. Pokud skutečně zaútočí, následky mohou být velmi vážné. To ale neříká nic o tom, zda je normální Cimarrón automaticky agresivní vůči člověku. Není. U pracovního hlídacího psa je právě psychická stabilita mimořádně důležitá. Strachová agresivita, nekontrolovatelné napadání lidí nebo neschopnost psa zklidnit nejsou vlastnosti, které bychom měli brát na lehkou váhu.
Problém může vzniknout i jinde. Velký pes odpustí majiteli podstatně méně chyb než malý společenský pes. Když člověk nezvládne čtyřkilového psa na vodítku, je to nepříjemné. Když nezvládne čtyřicetikilového molosa ve chvíli, kdy se rozhodne řešit konflikt, situace je úplně jiná. Podobně je potřeba přemýšlet o soužití s dalšími psy. Nelze jednoduše říct, že každý Cimarrón bude konfliktní, stejně jako nelze slíbit opak. Pohlaví, socializace, zkušenosti a individuální povaha hrají obrovskou roli. U silného dospělého psa je ale rozumné počítat s tím, že případný konflikt nebude drobná šarvátka.
U Cimarróna neexistuje tak obrovské množství dlouhodobých zdravotních statistik jako například u německého ovčáka, zlatého retrívra nebo rotvajlera. Není proto rozumné psát, že jde o přírodou prověřené plemeno bez zdravotních problémů. Jeho minulost sice skutečně zahrnovala období tvrdého přírodního výběru, ale dnešní pes už žije v řízeném chovu. A přirozený výběr před dvěma sty lety není žádnou zárukou, že současná populace nemůže mít dědičné problémy. U středně velkého až velkého molosa je rozumné sledovat především pohybový aparát, zejména kyčelní a loketní klouby. U chovného psa bych se proto zajímala o skutečné výsledky zdravotních vyšetření rodičů, nikoliv o pouhé ujištění chovatele. Stejně důležitá je už zmíněná příbuznost. U vzácnějšího plemene není dobrým chovem jen spojení dvou krásných jedinců. Důležité je také to, kolik společných předků za nimi stojí a nakolik jsou jejich linie zastoupené v celé populaci.
Toto plemeno, jako spousta dalších potřebuje normálně žít se svým člověkem. Potřebuje chodit ven, poznávat prostředí, pracovat hlavou a mít možnost něco dělat. Nemusí běhat vedle kola desítky kilometrů denně, ale rozhodně by neměl být brán jako dekorace k rodinnému domu. Jeho pracovní minulost nabízí spoustu možností. Poslušnost, pachové práce, stopování nebo úkoly, při kterých musí spolupracovat s člověkem. To mu dává mnohem větší smysl než nekonečné pobíhání podél plotu.
A stejně jako u dalších velkých pracovních plemen je potřeba hlídat zátěž mladého psa. Rychle rostoucí štěně nepotřebuje nucené dlouhé procházky ani stovky seskoků. Svaly se dají vybudovat později. Klouby, které člověk poškodí během růstu, už tak snadno nevymění.
V dobrých rukou nemusí být toto plemeno bezhlavě ostrým psem. Může být klidným, sebevědomým a velmi oddaným hlídačem, který nepotřebuje dělat hluk pokaždé, když se něco pohne.
Zdroje:
https://www.cimarronuruguayo.com/standar
https://worlddogfinder.com/breeds/uruguayan-cimarron
https://www.zoomalia.ie/blog/article/everything-you-need-to-know-about-dog-cimarron-uruguayan.html
https://helvia.uco.es/handle/10396/3410
https://www.ukcdogs.com/cimarron-uruguayo
https://www.cerberusillusion.com/cimarron-uruguayo/
