Lee Van Cleef: chladná tvář, která definovala zlo na plátně. Z padoucha vedlejší role udělal ikonu

Někteří herci si museli své místo na plátně odpracovat hlasem, pohybem, gesty nebo velkými dramatickými scénami. Lee Van Cleef k tomu často potřeboval jen pohled. Měl ostré rysy, úzké oči, vysoké lícní kosti a výraz, který jako by už předem naznačoval, že tenhle člověk nepřišel vyjednávat. Když se objevil ve westernu, divák mu většinou okamžitě věřil pistoli za pasem, minulost plnou násilí i chladnou schopnost stisknout spoušť bez zaváhání.

Paradoxní je, že právě tenhle dar byl pro něj dlouho i prokletím. Hollywood v něm viděl hlavně padoucha. Ne muže s příběhem, ne herce s širším rejstříkem, ale tvář, která se hodí k zabijákovi, banditovi nebo nájemnému pistolníkovi. Van Cleef se tak na dlouhá léta stal jedním z těch herců, kterého diváci sice poznávali, ale často ho neznali jménem. Objevil se, udělal dojem, zmizel. A pak přišel Sergio Leone a pochopil, že v té tváři není jen zlo. Je v ní i únava, důstojnost, ironie, bolest a zvláštní druh elegance.

Lee Van Cleef se narodil 9. ledna 1925 v Somerville v New Jersey jako Clarence LeRoy Van Cleef Jr. Jeho rodina měla nizozemské kořeny a před filmovou slávou nebylo v jeho životě nic, co by ji předem slibovalo. V mládí nebyl žádným hollywoodským princem. Vyrůstal v obyčejném prostředí a po vstupu Spojených států do druhé světové války odešel k námořnictvu. Sloužil mimo jiné jako operátor sonaru (sonarman) na lodích určených k vyhledávání ponorek a min. Válka pro něj nebyla reklamní legenda dodatečně přilepená k herecké kariéře, ale skutečná zkušenost mladého muže, který se ocitl v uniformě dřív, než se vůbec mohl stát dospělým v civilním životě.

Po válce se Van Cleef nevrhl rovnou k filmu. Pracoval jako účetní a herectví se k němu dostávalo spíš postupně. Začal v ochotnickém divadle, kde si vyzkoušel první role, a teprve poté se dostal k profesionálnějším příležitostem. Hrál například v divadelní inscenaci „Mister Roberts“, která mu nakonec otevřela cestu k filmu. Právě tam si ho všiml producent Stanley Kramer, jenž připravoval western „High Noon“, u nás známý jako „V pravé poledne“.

Tady se odehrála příznačná epizoda. Kramer v něm původně viděl možnost pro výraznější roli, ale údajně chtěl, aby si Van Cleef nechal upravit nos. Ten to odmítl. Výsledkem bylo, že místo sympatičtější postavy dostal roli Jacka Colbyho, jednoho z mužů čekajících na návrat zločince Franka Millera. Byla to role téměř beze slov, ale Van Cleef v ní přesto zanechal stopu. Stál tam jako hrozba. Ne jako člověk, který musí vysvětlovat, proč je nebezpečný. Prostě nebezpečný byl.

Film „V pravé poledne“ z roku 1952 se stal klasikou a Van Cleefův debut byl na jednu stranu štěstím, na druhou stranu pastí. Hollywood si ho všiml, jenže velmi úzce. Jeho vzhled, který byl tak výrazný, že se nedal přehlédnout, ho začal uzavírat do podobných rolí. V 50. letech se objevoval v kriminálních filmech, westernech i televizních seriálech, ale znovu a znovu jako muž, kterému se nedá věřit. Bandita, zabiják, člen gangu, protivník hlavního hrdiny. Ne že by ty role hrál špatně. Právě naopak. Hrál je tak přesvědčivě, až mu to bránilo dostat jiné.

Van Cleef nebyl v 50. letech neúspěšný, alespoň ne v tom smyslu, že by neměl práci. Objevoval se často a jeho filmografie rychle rostla. Hrál v „Kansas City Confidential“, v noirovém filmu „The Big Combo“, ve westernech i v televizních pořadech, kterých americká produkce tehdy chrlila obrovské množství. Jenže většina těch rolí byla malá. V systému studiového Hollywoodu tehdy existovala přesná hierarchie - hvězdy, charakterní herci, tváře na jedno použití. Van Cleef byl dlouho někde mezi druhou a třetí kategorií. Divák si ho zapamatoval, ale plakát mu nepatřil.

Jeho herectví přitom nebylo jen o „zlém pohledu“. Uměl být velmi úsporný. Nedělal zbytečně mnoho. V jeho projevu byla zvláštní sevřenost, jako by jeho postavy většinu věcí neříkaly nahlas, protože už dávno zjistily, že slova mají menší váhu než čin. Tohle se později skvěle hodilo do spaghetti westernů, kde ticho, detail tváře a pomalé napětí často znamenaly víc než dialog.

V americkém filmu 50. let ale pro něj takové role většinou nebyly připravené. Klasický western té doby ještě často rozděloval svět jasněji - hrdina byl hrdina, padouch byl padouch. Van Cleef stál na špatné straně a scenáristé se málokdy ptali, co ho tam přivedlo. Pro film bylo důležité, že vypadá, jako by tam patřil.

Na konci 50. let jeho kariéru narušila vážná autonehoda. Zranil si koleno a další části těla, což pro herce spojovaného s westerny znamenalo velký problém. Westernový herec musel jezdit na koni, padat, prát se, stát dlouhé hodiny v exteriérech a působit fyzicky jistě. Van Cleef se na čas ocitl mimo hlavní proud a podle pozdějších vzpomínek se živil i jinou prací, mimo jiné malováním pokojů. IMDb uvádí, že se už měl v polovině 60. let herectví téměř vzdát, když přišla nabídka od Sergia Leoneho.

Lee Van Cleef nebyl hvězda, která by plynule stoupala vzhůru. Naopak. Byl to herec, kterého Hollywood použil, zaškatulkoval a pak na něj částečně zapomněl. Když se později stal ikonou, nebyl to začátek kariéry, ale návrat člověka, který už znal i druhou stranu filmového světa - čekání, odmítnutí, náhodné nabídky a období, kdy telefon prostě nezvoní.

Když Sergio Leone v polovině 60. let hledal herce pro film „For a Few Dollars More“, tedy „Pro pár dolarů navíc“, potřeboval tvář, která nebude uhlazená, ale bude mít váhu. Clint Eastwood už měl za sebou úspěch filmu „Pro hrst dolarů“ a jeho mlčenlivý pistolník se stal novým typem westernového hrdiny. Vedle něj ale musel stát někdo, kdo ho nepřehluší, a přesto mu bude rovnocenný. Van Cleef byl pro takový úkol ideální.

Ve filmu hraje plukovníka Douglase Mortimera, lovce odměn, který působí uhlazeněji a aristokratičtěji než Eastwoodův bezejmenný muž, ale není o nic méně nebezpečný. Mortimer není obyčejný zabiják pro peníze. Má osobní důvod, starou ránu, kterou si nese s sebou. A právě to Van Cleefovi umožnilo ukázat něco, co v amerických vedlejších rolích často nedostal - vnitřní motivaci.

Leone dokázal využít jeho tvář jinak. Ne jako jednoduchý znak zla, ale jako krajinu, ve které se něco stalo. V detailních záběrech, pro něž jsou Leoneho westerny slavné, se Van Cleefova tvář proměnila v nástroj napětí. Každá vráska, každý pohyb očí, každé malé pozvednutí obočí mělo význam. Najednou nebyl jen mužem, který stojí za hrdinou nebo proti němu. Byl jedním z těch, kvůli nimž se na film díváme.

Úspěch byl zásadní. Van Cleef se z herce na okraji znovu stal žádaným jménem. A hned následující rok přišla role, která ho definitivně zapsala do dějin filmu.

V „The Good, the Bad and the Ugly“, tedy „Hodný, zlý a ošklivý“, vytvořil Van Cleef jednu ze svých nejslavnějších postav. Angel Eyes, v českém prostředí často označovaný prostě jako „Zlý“ nebo „Krásnoočko“, není hlučný psychopat ani karikatura desperáta. Je zdvořilý, klidný, přesný. Právě proto je tak děsivý. Když zabíjí, nedělá z toho divadlo. Jedná jako člověk, který jen vykonává práci.

Film stojí na trojúhelníku Eastwood–Wallach–Van Cleef. Clint Eastwood je „Hodný“, i když rozhodně ne čistý hrdina. Eli Wallach jako Tuco je živočišný, směšný, krutý i lidský zároveň. Van Cleef mezi nimi působí jako studený nůž. Jeho Krásnoočko do filmu přináší chlad, řád a hrozbu. V prostředí občanské války, prachu, hladu a chaosu je to muž, který se neztrácí, protože chaos je jeho přirozené prostředí.

O Elim Wallachovi alias Tucovi si můžete přečíst zde.

Právě tady se naplno ukázalo, jak důležitý je casting. Kdyby Krásnoočka hrál někdo teatrálnější, mohl by působit přehnaně. Van Cleef ho drží u země. V jeho podání je zlo věcné. Nevybuchuje, neprosí o pozornost, jen koná. A tím je mnohem silnější.

Po Leoneho filmech se Van Cleef stal jednou z hlavních tváří spaghetti westernu. Točil v Evropě a najednou dostával role, které mu americký film dlouho nedával. Nebyl už jen padouch za zády hlavního hrdiny. Byl hlavní postavou, mužem s minulostí, mstitelem, lovcem odměn, stárnoucím pistolníkem, někdy cynikem, někdy téměř morální autoritou.

Mezi důležité filmy tohoto období patří „Velká přestřelka“, „Muž proti muži“, „Dny hněvu“, „Sabata“ nebo „Velký souboj“. Některé z nich nejsou tak obecně známé jako Leoneho trilogie, ale pro Van Cleefovu kariéru byly zásadní. Umožnily mu proměnit image záporáka v něco širšího. Z jeho tváře už nečetlo publikum jen hrozbu, ale také zkušenost.

Evropský western byl v té době jiný než klasický americký. Byl špinavější, cyničtější, méně sentimentální. Hrdinové v něm často nebyli o mnoho lepší než zločinci. Peníze, pomsta, přežití a osobní čest se v něm míchaly způsobem, který Van Cleefovi dokonale seděl. Nepotřeboval hrát čistého klaďase. Stačilo, aby jeho postava měla pravidla. A divák mu uvěřil.

Když se mluví o Lee Van Cleefovi, často se zmiňuje jeho vzhled. To je pochopitelné, ale trochu nespravedlivé. Jeho tvář byla výrazná, jenže sama o sobě by nestačila. Filmových padouchů s ostrými rysy bylo mnoho. Van Cleef vydržel v paměti proto, že uměl s tím vzhledem zacházet.

Jeho herectví bylo založené na kontrole. Neplýtval energií. V soubojích nepůsobil jako mladý rváč, ale jako člověk, který už dávno ví, jak násilí funguje. Když někoho sledoval, nedíval se na něj rozčileně, ale odhadoval ho. Když mluvil, často zněl klidněji, než by situace dovolovala. V tom byl jeho zvláštní půvab - čím méně tlačil, tím větší napětí vytvářel.

Tahle úspornost z něj udělala ideálního herce pro detail. Kamera se mohla přiblížit k jeho očím a divák měl pocit, že za nimi běží celý příběh. Ne vždy bylo jasné jaký, ale to nevadilo. Naopak. Van Cleefovy nejlepší postavy si nechávají kus sebe pro sebe. Nejsou vysvětlené do posledního detailu. A právě proto působí živěji.

Van Cleefovi bylo přes čtyřicet, když se stal mezinárodní hvězdou. To je v hereckém světě zvláštní věk. Už nebyl mladý objev, ale ještě nebyl starý muž. Měl za sebou válku, roky malých rolí, zranění i profesní nejistotu. Možná právě proto nepůsobil ve svých slavných rolích jako někdo, kdo se na drsnost jen stylizuje. Měl v sobě cosi opotřebovaného, co nejde snadno zahrát, když člověk ještě nic nezažil.

Jeho pozdní úspěch měl ale i nevýhodu. Byl tak silně spojen se spaghetti westernem, že se mu z nové škatulky zase těžko vystupovalo. Podobně jako ho Hollywood kdysi viděl hlavně jako padoucha, Evropa v něm začala vidět hlavně stárnoucího pistolníka. Van Cleef se s tím pral lépe než mnozí jiní, ale úplně se tomu nevyhnul.

V 70. letech dál točil, někdy dobré filmy, jindy slabší produkce, které těžily hlavně z jeho jména. Objevoval se i mimo western, například později ve filmu „Útěk z New Yorku“ Johna Carpentera, kde hrál policejního komisaře Boba Hauka. I tam fungoval podobně - jako tvrdý, odměřený muž, kterému divák věří autoritu bez dlouhého vysvětlování.

Van Cleef byl třikrát ženatý a měl tři děti. Jeho soukromí nebylo tak veřejně rozebírané jako u jiných hollywoodských hvězd, což odpovídá i jeho povaze. Nepatřil k hercům, kteří by si budovali slávu skandály nebo neustálou přítomností v médiích. Mnohem víc než o jeho osobním životě se mluvilo o jeho rolích, tváři a neobvyklé cestě ke slávě.

Jedna drobnost se ale v souvislosti s ním připomíná často - chyběla mu část prostředníku na pravé ruce. Podle dostupných životopisných údajů o ni přišel při práci na dětském domečku pro dceru. Ve filmech to někdy lze zahlédnout, i když většina diváků si toho nevšimne. U jiné hvězdy by takový detail mohl působit jako handicap, u Van Cleefa se skoro hodil k jeho obrazu muže, jehož tělo i tvář nesou stopy minulosti.

Od 70. let měl Van Cleef zdravotní potíže se srdcem a později mu byl zaveden kardiostimulátor. Přesto pracoval dál. Zemřel 16. prosince 1989 v Kalifornii ve věku 64 let. Příčinou smrti byl infarkt.

Jeho smrt nepřišla v době, kdy by byl na úplném vrcholu popularity, ale jeho obraz už byl pevně usazený ve filmové paměti. Patřil k těm hercům, kteří možná nemají tolik oslavovaných dramatických rolí jako největší hollywoodské legendy, ale mají něco jiného - okamžitou rozpoznatelnost. Stačí jeden záběr, oči pod krempou klobouku, úzký úsměv, cigareta, ruka blízko zbraně. A divák ví.

Před Van Cleefem existovali filmoví padouši. Po Van Cleefovi ale už každý chladný westernový zabiják s úzkýma očima a klidným hlasem nesl alespoň trochu jeho stín. Přitom jeho nejlepší role nejsou jednoduché. Mortimer v „Pro pár dolarů navíc“ není padouch. Krásnoočko v „Hodný, zlý a ošklivý“ jím je, ale není směšný ani přehnaný. Sabata je zase skoro komiksově stylizovaný, ale pořád stojí na Van Cleefově schopnosti působit nečitelně.

Měl vzácnou vlastnost - vypadal, jako by do westernového světa nepatřil kvůli kostýmu, ale proto, že odtud opravdu přišel. Jako by někde mezi prachem, násilím a mlčením strávil celý život. To je samozřejmě iluze filmu. Ale u Van Cleefa byla mimořádně přesvědčivá.

Zdroje:

https://mabumbe.com/people/lee-van-cleef-life-story-career-highlights-and-achievements/

https://www.reeditionmagazine.com/to-the-minute/lee-van-cleef-the-legendary-bad-guy-of-spaghetti-westerns-and-beyond

http://officialleevancleef.com/bio.htm

https://biographytribune.com/what-was-the-cause-of-lee-van-cleef-death-his-age-height/

https://www.imdb.com/name/nm0001812/

https://www.csfd.cz/tvurce/9397-lee-van-cleef/prehled/