Marasuchus: nenápadný běžec, který stál na prahu éry dinosaurů

Představit si Marasucha jako malého dinosaura není těžké. Na rekonstrukcích stojí na dlouhých zadních nohách, úzké tělo nese téměř vodorovně a za sebou natahuje ocas, který jej při běhu vyvažuje. Kdyby se mihnul mezi rostlinami a hned zase zmizel, nejspíš bychom o jeho zařazení ani nepochybovali. Řekli bychom, že právě kolem nás proběhl jeden z prvních dinosaurů. Jenže neproběhl. Marasuchus stál dinosaurům velmi blízko, ale podle běžného pojetí mezi ně ještě nepatřil. Žil v době, kdy se jejich typická stavba těla teprve skládala z jednotlivých částí. Něco už bylo na svém místě, něco ještě stále chybělo. Právě proto má tento drobný jihoamerický tvor pro paleontology větší cenu, než by se podle jeho nenápadného vzhledu mohlo zdát. Neukazuje nám hotový výsledek. Zachycuje jednu z etap, které mu předcházely.

Marasuchus žil na území dnešní severozápadní Argentiny přibližně před 235 miliony let. Jeho kosti pocházejí ze souvrství Chañares v provincii La Rioja, jednoho z nejvýznamnějších jihoamerických nalezišť triasových obratlovců. Stáří těchto vrstev bylo v minulosti posouváno mezi střední a ranou částí pozdního triasu. Novější datování je klade přibližně na rozhraní ladinu a karnu. V každém případě jde o dobu těsně před nástupem nejstarších bezpečně doložených dinosaurů z mladších argentinských vrstev.

Prázdná krajina tehdy nečekala na to, až se v ní dinosauři objeví. Byla už plná velkých i malých zvířat. Po souši chodili dicynodonti, podsadití býložraví příbuzní dávných předků savců. Žili zde cynodonti, mezi nimiž bychom našli drobné lovce i statnější formy. Nechyběli ani archosauři z větve směřující ke krokodýlům. Někteří měli protáhlou tlamu, jiní vysoké nohy a tělo dravce, jakého bychom dnes na první pohled možná mylně pokládali za dinosaura. Dinosauří příbuzenstvo bylo zatím jen jednou z několika linií, které se snažily v tomto světě obstát. Nemělo nad ostatními zřejmou převahu. Z pohledu tvora žijícího v Chañares by nebyl žádný důvod očekávat, že právě potomci drobných dvounohých běžců jednou zaplní celou planetu. Marasuchus tak nežil na začátku věku dinosaurů. Žil ještě před ním, v době, kdy probíhal další vývoj.

Úplnou kostru Marasucha nemáme, dochovaný materiál je však na tak starého a malého živočicha poměrně dobrý. Známe části páteře, pánev, přední i zadní končetiny a další kosti, z nichž lze složit alespoň základní podobu zvířete. Podrobně jej v roce 1994 znovu popsali paleontologové Paul Sereno a Andrea Arcucci. Právě oni pro něj zavedli rodové jméno Marasuchus.

Nebyl velký. Dochované exempláře představují zvíře dlouhé přibližně půl metru, nanejvýš o něco více, přičemž značnou část délky tvořil ocas. Odhady bývají nejisté, protože kostry nejsou kompletní a některé mohly patřit nedospělým jedincům. Jisté je, že Marasuchus nepatřil ani mezi středně velké živočichy své doby. Byl lehký, štíhlý a křehký, alespoň ve srovnání s mnoha archosaury, kteří s ním sdíleli krajinu. Tělo však nebylo křehké. Bylo postavené pro jiný způsob života. Marasuchus nepotřeboval unést těžkou hlavu ani zápasit s velkou kořistí. Nepotřeboval pancíř. Potřeboval se rychle rozběhnout, obratně změnit směr a udržet tělo v rovnováze, když se pod jeho nohama střídala pevná zem, říční nánosy a nízký porost.

Při živém setkání bychom si možná nejprve všimli právě pohybu. Marasuchus by se neplazil nízko nad zemí a nekroutil trupem ze strany na stranu jako dnešní ještěrka. Jeho nohy směřovaly pod tělo. Zadní končetiny byly dlouhé a při běhu nesly hlavní díl hmotnosti. Zvíře tak stálo výš nad zemí a mohlo postupovat delšími kroky.

Zadní nohy Marasucha jsou důvodem, proč se v knihách tak často objevuje jako jeden z předzvěstí dinosaurů. Holenní kost byla dlouhá a dolní část končetiny lehká. Prodloužené byly rovněž kosti nártu. Taková noha není stavěná na pomalé přenášení těžkého těla. Lépe se hodí k rychlému pohybu. Přední končetiny byly podstatně kratší. Marasuchus se proto pravděpodobně pohyboval po dvou, alespoň při běhu a nejspíš také během běžné chůze. Nemáme ovšem záznam jeho kroku ani živé zvíře, které bychom mohli pozorovat. Z kostí lze vyčíst možnosti těla, nikoli každý pohyb, který skutečně vykonával.

Není třeba si jej představovat, jak běží vzpřímeně s trupem zdviženým vzhůru. Tělo držel spíše vodorovně. Ocas pokračoval dozadu a vyrovnával hmotnost přední části trupu. Krk byl pohyblivější než u mnoha starších archosaurů a hlava mohla být nesena výše. Z boku by tak Marasuchus opravdu připomínal drobného dinosaura, byť při bližším zkoumání kostry by se rozdíly začaly objevovat. Nejdůležitější z nich se skrývaly v pánvi a v místě, kde se k ní připojovala stehenní kost. Dinosauři měli kyčelní kloub utvářený způsobem, který ještě lépe přiváděl končetiny přímo pod tělo. Měnily se také křížové obratle, tedy obratle spojené s pánví, a řada dalších drobných znaků. Marasuchus už část tohoto uspořádání měl, ale ne všechny znaky byly dotaženy do podoby známé u skutečných dinosaurů.

Marasuchus nebyl rozpracovaným dinosaurem. Jeho tělo bylo výsledkem vlastního dlouhého vývoje a pro jeho život nejspíš fungovalo dobře. Pouze při zpětném pohledu vidíme, že některé jeho vlastnosti se později staly základem mnohem úspěšnějšího živočicha.

O skutečném životě Marasucha toho víme mnohem méně než o jeho kostech. Nedochoval se obsah žaludku, hnízdo ani otisky kůže. Nemáme lebku tak úplnou, abychom mohli s jistotou rekonstruovat jeho skus a přesnou potravu. Můžeme jen vycházet z velikosti, stavby těla a z toho, jaká zvířata tehdy žila v jeho okolí. Nejspíš lovil drobnou kořist. Mohl sbírat hmyz, pronásledovat větší členovce a chytat malé obratlovce, které dokázal rychle přemoci a spolknout. V krajině protkané vodními toky mohl narážet na mladé obojživelníky nebo drobné plazy. Příležitostně snad pozřel cokoli výživného, co nekladlo velký odpor.

Nebyl to lovec, který by se dlouho přetahoval s kořistí. Jeho kostra neukazuje na silový způsob lovu. Pravděpodobnější byl krátký výpad. Něco se pohnulo mezi rostlinami, Marasuchus vyrazil, několika rychlými kroky vzdálenost zkrátil a kořist sevřel v čelistech. Pokud minul, nebyl důvod vynakládat mnoho energie na dlouhé pronásledování. Další příležitost mohla přijít o několik minut později. Stejná lehkost, která mu pomáhala při lovu, jej zachraňovala před většími predátory. V triasovém světě nebyl nedostatek zvířat, která by jej dokázala zabít. Marasuchus neměl čím bojovat. Neměl kam se schovat, ani čím zasadit nebezpečný úder. Jakmile se nebezpečí přiblížilo, musel být pryč.

Pro podobné zvíře proto nebyla rychlost sportovním výkonem, ale každodenní nutností. Rozhodovalo, zda se včas dostane přes otevřené místo, zda stačí zmizet v hustším porostu a zda při prudkém obratu neztratí rovnováhu. Právě zde se uplatnil dlouhý ocas. Nebyl pouhým přívěskem, který za zvířetem pasivně vlál. Při běhu pomáhal držet trup a vyrovnával rychlé pohyby přední části těla.

Historie jeho pojmenování je téměř stejně složitá jako jeho zařazení. Alfred Romer popsal příslušné fosilie roku 1972 jako Lagosuchus lilloensis. Rod Lagosuchus vznikl už o rok dříve pro jiný, mnohem neúplnější exemplář pojmenovaný Lagosuchus talampayensis. Sereno a Arcucci později usoudili, že původní kostra Lagosuchus talampayensis je příliš neúplná na to, aby se podle ní dal rod spolehlivě poznat. Lépe zachovaný druh lilloensis proto vyčlenili do samostatného rodu Marasuchus. Název odkazuje na maru, jihoamerického hlodavce s dlouhýma nohama, a navazuje tak na původní jméno Lagosuchus, které se překládá jako králičí krokodýl.

Nové zkoumání původních fosilií Lagosucha však vedlo některé paleontology k závěru, že jsou přece jen dostatečně rozpoznatelné a že rozdíly oproti Marasuchovi nestačí k oddělení dvou rodů. Podle této interpretace jsou Lagosuchus talampayensis a Marasuchus lilloensis jedním druhem. Protože jméno Lagosuchus vzniklo dříve, mělo by mít přednost a Marasuchus by se stal jeho mladším synonymem.

V odborných pracích se tak můžeme setkat s oběma jmény. Pro běžného čtenáře to může působit jako zbytečné přejmenovávání, ale v paleontologii podobné spory vznikají snadno. Jeden druh známe z několika neúplných koster, jiný jen z části páteře a končetiny. Není vždy jasné, zda rozdíly znamenají jiný druh, rozdílný věk jedinců, odlišné pohlaví nebo prostě deformaci kostí během fosilizace. U Marasucha se tím zároveň ukazuje, jak vratký může být celý obraz pravěkého zvířete.

Marasuchus bývá v populárních textech a dokumentech označován za předka dinosaurů. Není to vyloženě nesmysl, ale vyvolává to příliš jednoduchou představu. Nevíme, zda právě jeho druh vedl přímo k dinosaurům. Mohl patřit k boční větvi, která s jejich skutečnými předky sdílela společného předka, sama však později zanikla. Jeho význam tedy nespočívá v tom, že bychom v něm našli chybějící článek mezi obyčejnými plazy a dinosaury.

Kdyby se někdo v době Marasucha pokoušel odhadnout budoucnost, nejspíš by na tyto formy mnoho nevsadil. Byli malí a žili po boku archosaurů, kteří měli větší těla, mohutnější lebky a pevné místo v tehdejších ekosystémech. Dinosauři ani jejich nejbližší příbuzní nebyli zjevně odsouzeni k úspěchu. Také první skuteční dinosauři zůstávali po dlouhou dobu jen jednou částí triasové fauny. Nevytlačili soupeře okamžitě. Jejich velký vzestup přišel až později a souvisel nejen s jejich anatomií, ale také s klimatickými změnami a vymíráním jiných skupin na konci triasu.

Nelze tedy říci, že by Marasuchus nesl nějaké tajemství zaručující budoucí vítězství dinosaurů. Dlouhé nohy a vzpřímený postoj byly užitečné, ale samy nestačily. Podobně účinně se dokázali pohybovat i někteří archosauři z krokodýlí větve. Marasuchus byl úspěšný přesně tak dlouho, jak mu dovolovaly podmínky jeho doby. Jeho linie pak nejspíš zmizela. Nedochovali se po ní obří potomci ani dlouhá řada pozdějších druhů. Přesto máme díky ní možnost vidět, jak vypadal jeden z malých experimentů, který probíhal nedaleko dinosauřího počátku.

Kdyby dinosauři nikdy nevznikli, Marasuchus by dnes nejspíš zajímal jen úzký okruh odborníků na triasové archosaury. Neměl nic, co by mu samo o sobě zajistilo slávu. Nebyl největší, nejpodivnější ani nejnebezpečnější. Výjimečným jej udělalo až jeho místo v rodokmenu. Marasuchus byl skutečné zvíře, nikoli pouhá zastávka na cestě k něčemu významnějšímu. Po celé generace se rodil, hledal potravu, unikal nepřátelům a rozmnožoval se v krajině, kde žádný tyranosaurus, stegosaurus ani brontosaurus dosud neexistoval. O budoucnosti své vývojové větve samozřejmě nic nevěděl.

Dinosauři přišli krátce po něm. Jejich nejstarší zástupci nebyli o mnoho větší a při letmém pohledu se mu mohli podobat. Teprve další desítky milionů let ukázaly, jak daleko lze tento základní typ těla proměnit. Z lehkých dvounohých běžců vznikli obří predátoři, obrnění býložravci, dlouhokrcí sauropodi a nakonec i ptáci. Marasuchus zůstal malý. V příběhu dinosaurů však stojí na místě, kde jsou jejich pozdější rozměry a tvary ještě nepředstavitelné.

Zdroje:

https://www.britannica.com/animal/Marasuchus

https://www.prehistoric-wildlife.com/species/marasuchus/

https://www.discovermagazine.com/marasuchus-was-built-for-speed-and-5-other-facts-about-the-dinosaur-s-ancient-relative-49171

https://reptileevolution.com/marasuchus.htm

Dokument Dinosauři na Netflix