Mor roku 1713 připravil Prahu o tisíce životů. Poslední velká epidemie změnila celé město

Když se na jaře roku 1713 donesla do Prahy zpráva, že ve Vídni znovu řádí mor, rozhodně nešlo o nějakou vzdálenou exotickou pohromu. Od poslední velké pražské epidemie uplynulo sotva třiatřicet let. Ve městě žila spousta lidí, kteří si rok 1680 pamatovali osobně, jiní o něm slýchali od rodičů. Věděli, jak rychle se může obyčejný život změnit. Nejdřív několik nemocných, potom zavřené domy, lazarety, zákazy cestování a nakonec mrtví, které už není kam pohřbívat.

Přesto se nějaký čas dalo doufat, že tentokrát Praha vyvázne. Mor se v Evropě nešířil jako jedna vlna, která by postupovala rovnoměrně od města k městu. Někde udeřil naplno, jiné místo vzdálené jen několik desítek kilometrů minul. Záleželo na pohybu lidí, zboží, místních podmínkách a řadě okolností, kterým tehdejší lidé nemohli rozumět. Během roku 1713 však naděje zmizela. Mor přišel i do Prahy a do konce epidemie po sobě nechal město, v němž chyběly tisíce lidí. Tehdy pochopitelně netušili jednu věc, že právě prožívají poslední velkou morovou epidemii českých zemí.

Mor se do střední Evropy nevrátil zničehonic. Na začátku 18. století se šířil v oblasti jihovýchodní Evropy a habsburská monarchie se snažila zabránit jeho pronikání dál. Úřady měly s epidemiemi dlouhé zkušenosti. Na hranicích nakažených oblastí vznikaly zdravotní kordony, cestující byli kontrolováni a podezřelé osoby bylo možné umístit do karantény. Dnes může působit zvláštně, že lidé dokázali zavádět poměrně účinná protiepidemická opatření v době, kdy neměli tušení, co mor ve skutečnosti způsobuje. Bakterii Yersinia pestis objevil Alexandre Yersin až roku 1894. O více než sto osmdesát let dříve se tedy pražští lékaři pohybovali ve světě, v němž bakterie jako původci nemocí prakticky neexistovaly.

To ale neznamenalo, že by byli slepí. Staletí epidemií naučila Evropany vypozorovat, že mor přichází spolu s lidmi a věcmi z nakažených míst. Nemuseli znát bakterii ani blechu, aby viděli, že město uzavřené před příchozími má větší šanci než město, do něhož proudí lidé z postižené oblasti. Karanténa tedy nevznikla z moderní mikrobiologie, ale z dlouhé a draze zaplacené zkušenosti. Vedle toho ovšem stále přežívaly představy, které dnes působí podivně. Nemoci se dávaly do souvislosti se zkaženým vzduchem, výpary, postavením nebeských těles nebo Božím trestem. Lidé pálili aromatické látky, vykuřovali místnosti, používali ocet a nejrůznější směsi, které měly před nákazou chránit. V jednom městě tak vedle sebe existovala rozumná izolace nemocných i léčebné postupy, které proti moru nemohly mít žádný skutečný účinek. Na jaře roku 1713 už navíc přišlo velmi vážné varování. V březnu propukl mor ve Vídni. Praha se ocitla mnohem blíž ohrožené oblasti a bylo jen otázkou času, zda přijatá opatření vydrží. Ovšem nevydržela.

Jednou z věcí, které se při pohledu zpět snadno přehlížejí, je obtížnost samotného rozpoznání začátku epidemie. Dnes máme představu, že se objeví první pacient, lékař zjistí nemoc a tím je začátek jasně daný. Roku 1713 ale nic takového neexistovalo. Lidé umírali na horečnatá onemocnění běžně. Lékař neměl laboratorní test, kterým by mohl své podezření potvrdit. A vyhlásit, že se ve městě objevil mor, nebyla maličkost. Takové rozhodnutí mohlo znamenat omezení obchodu, karantény, problémy se zásobováním a uzavření města před okolím. Když se však nemocní začali množit, dlouho už pochybovat nešlo.

Historik Joshua Teplitsky, který se pražskou epidemií podrobně zabývá, upozorňuje, že už tehdejší obyvatelé považovali za jedno z ohnisek nákazy Židovské Město. Koncem července pak císařské úřady vytvořily zvláštní komisi, která měla koordinovat opatření Starého Města, Nového Města a Malé Strany. Mezi její úkoly patřila také kontrola pohybu pražských Židů, uzavírání jejich čtvrti a omezování kontaktu mezi židovskými a křesťanskými obyvateli. Právě Josefov, tehdejší Židovské Město, nakonec patřil k nejhůře postiženým částem Prahy.

A není příliš těžké pochopit proč. Hustě zastavěná čtvrť byla přeplněná a uzavření jejích obyvatel dovnitř mohlo mít dvojí účinek. Omezovalo možnost, že se nákaza dostane ven, zároveň však ztěžovalo možnost uniknout lidem, kteří žili přímo uprostřed epidemie. Pozdější úřední údaje připisují moru 3703 mrtvých z pražské židovské komunity. Vzhledem k její tehdejší velikosti šlo o strašlivou ztrátu.

Kdybychom se Prahou procházeli ještě před vypuknutím epidemie, viděli bychom město, které bylo rušné, hlučné a podle dnešních měřítek také velmi špinavé. Na ulicích se pohybovali lidé, koně a povozy, v domech se skladovalo jídlo a krmivo, jinde byla ustájena zvířata. Odpad představoval každodenní problém a hlodavci nebyli ničím mimořádným. Jakmile začalo být jasné, že mor skutečně udeřil, nastoupila nejstarší ochrana před epidemií vůbec. Kdo mohl, odešel. Jenže právě slovíčko „mohl“ je důležité.

Šlechtic měl venkovské sídlo. Bohatý měšťan mohl mít dům mimo Prahu nebo příbuzné, kteří jej přijali. Část úřadů se rovněž přesunula pryč z postiženého města. Pro chudého člověka byla situace úplně jiná. Žil tam, kde pracoval, a většina jeho majetku se vešla do několika místností, někdy jen do jedné. Odejít znamenalo přijít o výdělek a navíc nebylo vůbec jisté, že ho někdo jinde pustí dovnitř. Obyvatel nakažené Prahy nebyl v okolních městech vítaným hostem. Mohl s sebou přivézt právě to, před čím ostatní utíkali. A tak ve městě zůstávali především ti, kteří neměli na vybranou. To je také jeden z důvodů, proč velké epidemie nikdy nedopadaly na všechny vrstvy obyvatel stejně. Peníze sice neposkytovaly proti moru imunitu, dávaly ale člověku prostor, možnost odjet a možnost nebýt odkázán na každodenní kontakt s velkým množstvím lidí.

Mor měl několik podob. U dýmějové formy patřily k nejnápadnějším příznakům zduřelé a bolestivé mízní uzliny, známé dýměje. Přicházela vysoká horečka, zimnice, slabost a bolesti. U některých nemocných se stav zhoršoval velmi rychle. Teoreticky bylo správné nemocného izolovat. Prakticky to mohlo být mnohem složitější. V jednom domě nežila vždy jediná rodina. Mohlo se v něm tísnit několik domácností, služebnictvo, učni nebo tovaryši. Pokud někdo onemocněl, ostatní s ním často už několik dnů pobývali ve stejných místnostech.

A potom tu byl ještě jiný problém. Přiznat nemoc znamenalo přivolat pozornost úřadů. Nemocného mohli odvézt do lazaretu a ostatní obyvatele domu izolovat. Člověk, který žil z každodenního výdělku, tak mohl přijít o možnost pracovat, přestože sám ještě žádné příznaky neměl. Není proto překvapivé, že lidé někdy nemoc skrývali. Takové počínání samozřejmě mohlo přispět k dalšímu šíření. Z pohledu člověka roku 1713 ale nemuselo působit tak nesmyslně, jak se zdá dnes. Nemocný otec rodiny věděl, že přiznáním moru možná připraví domácnost nejen o sebe, ale také o jediný zdroj příjmů. Mor tak nezačínal až okamžikem, kdy někoho zabil. Ničil fungování domácností dlouho předtím.

V průběhu léta počet nemocných stoupal. V určité chvíli už nešlo o to, zda člověk někoho postiženého morem zná, ale spíš kolik takových lidí zná. Praha tehdy měla něco přes čtyřicet tisíc obyvatel. Byla tedy mnohonásobně menší než dnes a jednotlivé čtvrti tvořily poměrně těsné světy sousedů, příbuzných, zákazníků a řemeslníků. Pokud během několika měsíců zemřou tisíce lidí, katastrofa přestane být zprávou a vstoupí prakticky do každého domu.

S rostoucím počtem mrtvých přišel problém s pohřbíváním. Za normálních okolností měla smrt svůj zavedený řád. Přípravu těla, modlitby, pohřeb a hřbitov. Mor tento řád totálně rozvrátil. Při desítkách a později stovkách mrtvých bylo nejdůležitější dostat těla z obydlených míst a pohřbít je. Lidé, kteří mrtvé odváželi a ukládali do země, se ocitali v každodenním kontaktu s tím, čemu se všichni ostatní snažili vyhnout. Nejhorší týdny přišly na přelomu léta a podzimu. Právě tehdy muselo být město nejpodivnější. Některé domácnosti byly uzavřené, jinde někdo chyběl, další lidé se snažili dostat pryč. Obchod a práce pokračovaly, protože jíst bylo potřeba i během epidemie, ale všechno se odehrávalo s vědomím, že člověk, kterého dnes potkáte, už za několik dnů nemusí být mezi živými.

Moderní člověk má tendenci představovat si morové město jako místo neustálé paniky. Ve skutečnosti muselo být mnohem divnější právě to, jak rychle se katastrofa stávala běžnou součástí dne. Ráno se muselo zatopit. Musela se obstarat voda. Bylo třeba sehnat jídlo. Někdo musel nakrmit dítě. Pekař dál pekl chléb a řemeslník se pokoušel pracovat. A vedle toho přicházely zprávy, že další soused zemřel.

Morové epidemie měly ještě jeden rozměr, který statistiky nezachytí. Nutily lidi rozhodovat se mezi blízkostí a bezpečím. Za normálních okolností člověk nemocnému členovi rodiny pomáhá. Přinese mu vodu, převlékne ho, sedí u jeho postele. Při moru mohl každý podobný dotek znamenat dalšího nemocného. Nikdo přitom nevěděl přesně, čeho se má bát. O blechách a bakteriích neměli lidé ponětí. Věděli jen, že být v blízkosti nemocného je nebezpečné a že některé věci po zemřelých mohou představovat riziko. Strach proto pronikal i do vztahů mezi lidmi.

Kolik času člověk stráví u nemocné matky, pokud má doma vlastní děti? Vezme k sobě osiřelé dítě svého příbuzného, jestliže může být nakažené? Otevře dveře sousedovi, který prosí o pomoc? Na podobné otázky neexistovala bezpečná odpověď. A přesto někdo nemocné ošetřoval, někdo odvážel těla a někdo kopal hroby. Bez těchto lidí by se město během několika týdnů úplně zastavilo.

Dnes považujeme mor za infekční nemoc způsobenou bakterií. Člověk na začátku 18. století jej mohl vnímat také jako znamení. Pohromy měly v tehdejším světě náboženský význam. Mor mohl být trestem za hříchy, varováním nebo zkouškou. Lidé se modlili k Panně Marii a obraceli se ke svatému Rochovi či svatému Šebestiánovi, tradičním ochráncům proti moru.

Nebylo to pouze gesto ze zvyku. Ve světě, v němž lékař často nedokázal nabídnout nic, co by nemoc skutečně zastavilo, dávala víra alespoň nějaký rámec tomu, co se dělo. Máme sklon dívat se na podobné chování s odstupem a říkat si, že modlitba bakterii nezabije. Jenže člověk roku 1713 nevěděl, že existuje nějaká bakterie, kterou je třeba zabít. Viděl jen to, že jeden člověk nemoc dostane a druhý ne, někdo během několika dnů zemře a jiný se uzdraví, jedna čtvrť je zasažena strašlivě a jiné místo zůstane téměř ušetřeno. V takovém světě musela představa vyšší vůle působit stejně přirozeně jako dnes vysvětlení založené na mikrobiologii.

S koncem nejhoršího období se počty nových případů zmenšovaly. Praha se pomalu vracela k normálnímu životu, jenže slovo normální bylo po takové epidemii dost relativní. Chybělo několik tisíc lidí. Často se uvádí přibližně třináct tisíc mrtvých. V poměru k tehdejší populaci to představovalo mimořádnou ztrátu, v některých odhadech kolem třetiny města. Přesné součty se podle použitých pramenů liší, takže je rozumnější držet se přibližného čísla než předstírat přesnost na jednotlivé osoby.

Třináct tisíc je navíc číslo, které se obtížně představuje. Mnohem výmluvnější je přemýšlet o tom, co takový úbytek znamenal v ulici nebo v domě. V jedné domácnosti mohl zemřít otec, ve druhé dvě děti, ve třetí služebná a majitel domu. Některé rodiny zanikly úplně, jiné přišly o člověka, na jehož práci byly závislé. Po moru tedy nestačilo znovu otevřít dveře a pokračovat tam, kde se na jaře přestalo. Bylo třeba převzít opuštěné dílny, postarat se o sirotky, vypořádat dědictví, znovu obsadit prázdné domy a obnovit obchodní vazby. Někteří lidé na epidemii paradoxně mohli hospodářsky získat, protože zdědili majetek nebo převzali práci po těch, kteří zemřeli. Pro většinu společnosti však znamenal návrat k normálním poměrům dlouhé skládání města dohromady. A zatímco Praha měla nejhorší za sebou, jinde mor ještě neskončil.

Epidemie let 1713 až 1715 nezasáhla české země najednou. To je důležité, protože označení „mor roku 1713“ může vytvářet dojem jedné epizody odehrávající se od ledna do prosince. Ve skutečnosti se nákaza přesouvala a jednotlivá místa postihovala v různou dobu. Velmi těžce zasáhla později například Olomouc. Tam se hlavní katastrofa odehrála roku 1715 a město přišlo o značnou část svých obyvatel. Některé oblasti přitom unikly téměř bez následků. Stačilo několik desítek kilometrů a zkušenost lidí mohla být úplně jiná. To muselo posilovat pocit, že mor je nevyzpytatelný. Nebyl. Jen nikdo nedokázal vidět síť souvislostí, podle kterých se pohyboval.

Když epidemie definitivně odezněla, lidé začali dělat něco, co se po morových ranách v českých zemích opakovalo mnohokrát. Stavěli památky. Proto dnes na náměstích stojí morové a mariánské sloupy, kolem nichž většina lidí projde, aniž by se nad jejich původem příliš zamýšlela. Vnímáme je jako barokní výzdobu, součást historického centra města. Pro generaci, která je stavěla, znamenaly něco jiného. Na pražském Malostranském náměstí vznikl po epidemii sloup Nejsvětější Trojice. Nebyla to dekorace postavená proto, aby náměstí působilo slavnostněji. Podobné památky vyjadřovaly vděčnost za konec pohromy a připomínaly událost, kterou měli lidé stále živě před očima.

Člověk, který kolem nového sloupu procházel několik let po epidemii, nemusel přemýšlet o anonymních tisících mrtvých. Znal vlastní jména. Někdo si vzpomněl na manželku. Jiný na děti. Další na mistra, u kterého pracoval, nebo souseda, kterého znal dvacet let. Právě proto jsou morové sloupy možná jedním z nejzajímavějších pozůstatků této doby. Z krásné barokní památky se během tří století téměř vytratilo to hlavní, osobní zkušenost lidí, kteří měli důvod být vděční prostě za to, že ještě žijí.

Když se situace uklidnila, žádný z Pražanů nemohl vědět, že něco končí. Mor se v Evropě objevoval po staletí. Přicházel, ustupoval a po letech se vracel. Praha zažila několik těžkých epidemií a nebyl důvod předpokládat, že rok 1713 bude poslední. Jenže byl. Epidemie let 1713 až 1715 bývá považována za poslední velkou morovou ránu českých zemí. Později přicházely jiné choroby, některé neméně děsivé. Pravé neštovice zabíjely dál a v 19. století začala Evropou procházet cholera. Starý mor, který po generace děsil evropská města, ale ze střední Evropy postupně zmizel.

Dodnes není možné jeho ústup vysvětlit jedinou jednoduchou příčinou. Význam měly stále lépe organizované karantény a zdravotní kordony, proměny dopravy, skladování zásob, městského prostředí i populací hlodavců. Změnilo se mnoho věcí současně. Paradox je, že lidé mor dokázali postupně vytlačit ještě dřív, než pochopili, proti čemu vlastně bojují. Pražský lékař roku 1713 by neuměl vysvětlit bakterii Yersinia pestis, její vztah k blechám ani celý mechanismus šíření. Věděl však, že pustit člověka z nakaženého města bez kontroly přes hranici je riskantní.

Úřady nevěděly proč karanténa funguje, ale věděly, že může fungovat. Za tímto poznáním nebyla moderní laboratoř. Byla za ním zkušenost získaná během staletí, kdy Evropané sledovali stále stejný scénář.

Zdroje:

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/1995/cislo-9/historie-morovych-epidemii.html

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/178277/Joshua_Teplitsky_192-199.pdf?isAllowed=y&sequence=1&utm_source=chatgpt.com

https://blog.idnes.cz/kolackovsky/trojicni-sloup-na-malostranskem-namesti-a-mor-roku-1713-v-praze-pred-i-po-blesku-naveky.Bg23080687

https://hanacka.drbna.cz/drbna/historicka/34571-drbna-historicka-mor-mel-v-olomouci-tisice-obeti-v-18-stoleti-byly-postupy-jako-za-covidu.html

https://www.lidovky.cz/ceska-pozice/mor-v-roce-1680-aneb-praha-jako-mesto-duchu.A200506_183857_pozice-tema_lube

https://sciencemag.cz/proc-mor-zmizel-z-cech/

https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/03/25/byli-jsme-od-5-cervna-v-exilu-kvuli-moru-postupujicimu-ve-meste-po-osm-mesicu/