Článek
Když člověk zahlédne vysoko nad krajinou kroužit dravce, většinou nepozná, jaký pták se mu právě objevil nad hlavou. Z velké dálky rozezná hlavně široká křídla, vějířovitě roztažený ocas a tmavou siluetu, která se zdánlivě bez námahy nese vzduchem. Může to být káně, luňák, ale klidně také orel. Zespodu se mnozí dravci snadno spletou, přesto má každý z nich vlastní způsob života.
Některý vysedává na větvi a čeká, až se pod ním něco pohne, jiný se za kořistí rozletí a další pomalu krouží nad loukou či polem. Včelojed lesní mezi ně sice patří, přesto je v lecčem jiný. Na pohled působí jako běžný dravec, jeho potrava však tomuto dojmu příliš neodpovídá. Myši, drobní ptáci ani zajíci u něj nehrají hlavní roli. Nejvíce ho lákají vosy, jejich larvy a plástve ukryté pod zemí. Při hledání potravy proto často sesedá na zem, pozoruje, kam vosy létají, a jakmile najde jejich hnízdo, pustí se do hrabání. Mezi našimi dravci jde o natolik neobvyklé chování, že si ho s jiným druhem lze splést jen těžko.
Včelojed lesní (Pernis apivorus)
Včelojed lesní, latinsky Pernis apivorus, patří do čeledi jestřábovitých. Je tedy příbuzný káňatům, jestřábům, orlům i luňákům, ačkoli jeho život vypadá v mnoha směrech docela jinak. Hnízdí ve velké části Evropy a směrem na východ se jeho výskyt táhne až do Asie. Žije od západní Evropy přes střed a sever kontinentu až po evropskou část Ruska. Neznamená to ale, že by byl všude stejně běžný. Potřebuje lesy, poblíž nich otevřenou krajinu a hlavně dostatečně teplé léto, kdy je dost vos a dalšího hmyzu. Hnízdí i u nás, na běžné procházce ho však člověk potkává mnohem méně často než káně lesní. Drží se převážně v lesnatých místech, nechová se nijak hlučně a snadno zůstane bez povšimnutí.
Zimu u nás ani v jiné části Evropy nepřečkává. Každý rok odlétá až do Afriky, a řadí se tak mezi dálkové tažné ptáky. Zimuje především jižně od Sahary, kde nachází potravu i v době, kdy evropskou krajinu svírá chlad. K odletu ho vede prostý důvod. S koncem léta začnou vosí hnízda zanikat, hmyzu rychle ubývá a včelojed by zde jen obtížně hledal dostatek potravy. Při dlouhé cestě využívá teplý vzduch, který stoupá od země. Nechá se jím vynést vzhůru a potom může dlouho plachtit, aniž by musel stále mávat křídly. Nad mořem takové proudění často chybí, takže se snaží otevřenou vodu přeletět v co nejužších místech. Právě proto lze velké množství táhnoucích včelojedů pozorovat například nad Gibraltarem nebo Bosporem.
Na evropská hnízdiště se vrací poměrně pozdě. V České republice se první ptáci objevují obvykle během května, kdy už vosy létají a jejich nová hnízda se začínají zvětšovat. Přiletět o několik týdnů dříve by pro ně nebylo příliš výhodné, protože jejich oblíbené potravy je na jaře ještě málo. V Evropě tak stráví jen několik měsíců. Jakmile odchovají mláďata a léto se začne krátit, znovu je čeká cesta na jih. První ptáci mohou odlétat už v srpnu, další je následují během září. Na hnízdištích se včelojedi drží jednotlivě nebo v párech a příliš na sebe neupozorňují. Během stěhování se ale na vhodných místech mohou sejít desítky, někdy dokonce stovky ptáků.
Včelojed se snadno zamění s kánětem lesním, zvlášť když se objeví vysoko na obloze a člověk má na jeho prohlédnutí jen několik okamžiků. Při delším sledování už však bývají některé rozdíly znát. Jeho tělo působí štíhleji, ocas je delší a hlava menší a užší. U káněte vypadá hlava výrazněji a těžkopádněji, zatímco u včelojeda může svým tvarem připomenout holuba. Dospělý pták měří od 52 do 60 centimetrů. Po roztažení křídel dosahuje rozpětí přibližně 135 až 150 centimetrů. Jeho váha bývá nejčastěji mezi 600 gramy a jedním kilogramem, samice však mohou tuto hranici o něco více překročit.
Samice bývá větší a také o něco těžší než samec, jenže při běžném pozorování si toho člověk často ani nevšimne. Velikostní rozdíl není nijak nápadný a sám o sobě k určení pohlaví nestačí. Někdy může pomoci zbarvení hlavy nebo pruhy na ocase, ani podle nich ale nebývá vždy možné rozhodnout úplně jistě. Včelojedi jsou totiž zbarvením velmi rozdílní. Jeden může být skoro světlý, jiný rezavě hnědý a další tak tmavý, že na obloze působí téměř černě. Také spodní část těla se liší. Bývá bílá, krémová nebo světle hnědá a často je posetá tmavšími skvrnami či jemnými proužky. Dlouhý ocas zdobí několik tmavých pásů, z nichž jeden bývá širší a leží blízko jeho konce.
Při rozlišování od káněte mohou pomoci také křídla, člověk však potřebuje dobrý výhled a trochu zkušeností. Včelojed je má dlouhá a široká, ale obvykle působí o něco užším dojmem. Za letu je někdy drží skoro rovně, jindy jejich konce lehce sklání dolů. Jestliže krouží vysoko nad lesem, může s jeho určením váhat i člověk, který dravce pozoruje pravidelně. Samec se ale v době hnízdění někdy prozradí sám. Vyletí vysoko a několikrát mávne křídly nad hřbetem, takže pohyb vypadá trochu jako zatleskání. Předvádí se tím před samicí a současně upozorňuje jiné včelojedy, že toto území už patří jemu.
Zajímavá je především jeho hlava, protože právě ta se při dobývání vosího hnízda dostává nejblíže k rozzuřenému hmyzu. Kolem očí a u zobáku proto vyrůstá krátké, husté a pevné peří. Není měkké a načechrané jako peří na břiše, ale přiléhá těsně ke kůži. Vosí žihadlo se přes něj dostává hůře, a pták tak není při lovu úplně bez ochrany. Také jeho nozdry jsou úzké a mají tvar drobných štěrbin, do kterých vosy jen těžko vniknou. Ani tato ochrana samozřejmě neznamená, že včelojeda nemůže nic bodnout. Žihadlům se občas nevyhne, ve srovnání s jinými ptáky je na ně však vybavený podstatně lépe.
Zobák má zahnutý stejně jako jiní dravci, není však nápadně velký ani silný. Včelojed nepotřebuje trhat kůži velkých zvířat nebo porcovat velké kusy masa. Mnohem více se spoléhá na nohy. Má silné běháky, dlouhé prsty a pevné drápy, s jejichž pomocí dokáže odhrabávat zem. Když vystopuje podzemní vosí hnízdo, odhazuje hlínu, kořeny i kusy půdy, dokud se neprokope k plástvím s larvami. Někdy po něm zůstane otvor hluboký několik desítek centimetrů. Drápy mu tedy neslouží jen k chycení kořisti. Používá je také jako malé hrábě, bez kterých by se k potravě schované pod zemí vůbec nedostal.
Včelojedi se na svá hnízdiště vracejí až v květnu, tedy mnohem později než řada jiných tažných ptáků. Do té doby už je dost hmyzu a objevují se také první vosí kolonie, na kterých budou později závislá i mláďata. Když se oba ptáci z páru vrátí v pořádku, často zamíří do stejného lesa jako v předchozím roce. Staré hnízdo někdy znovu použijí, jindy si nedaleko postaví nové. Většinou bývá vysoko na stromě, schované mezi větvemi, takže ze země se hledá jen těžko. Rodiče ho průběžně doplňují zelenými větvičkami s listím, které nosí i v době, kdy už jsou uvnitř mláďata.
Samice snáší nejčastěji dvě vejce a při sezení se s ní střídá i samec. Přibližně po měsíci se začnou klubat mláďata. V prvních dnech je jeden z rodičů většinou zahřívá, zatímco druhý shání potravu. K hnízdu nosí celé kusy vosích pláství, ze kterých pak vybírá larvy a podává je mladým. Jakmile mláďata trochu povyrostou, dokážou si je z pláství vytahovat sama. Na jídelníčku se občas objeví také žába, ještěrka nebo jiný drobný živočich, vosí larvy a kukly ale zůstávají hlavní potravou.
V hnízdě mladí včelojedi zůstávají zhruba pět až šest týdnů. Ani po prvním letu však nejsou hned odkázáni sami na sebe. Ještě nějakou dobu se drží v okolních korunách, ozývají se rodičům a čekají na potravu. Postupně létají dál, získávají jistotu a začínají si potravu hledat bez jejich pomoci. Na všechno mají jen pár týdnů. S koncem léta se totiž blíží odlet do Afriky a mladí včelojedi musí zvládnout svou první dlouhou cestu krátce poté, co opustili hnízdo.
Tomuto zvláštnímu způsobu života odpovídá i jeho tělo. Není to dravec, který by se v plné rychlosti vrhal mezi stromy nebo dlouho pronásledoval prchající zvíře. Potřebuje se dobře pohybovat ve vzduchu, vydržet dlouho pozorovat krajinu a zároveň si poradit i na zemi. Právě tam tráví při hledání potravy překvapivě mnoho času. Na obloze může připomínat káně, po přistání se však změní v trpělivého hledače, který sleduje vosy a rozhrabává jejich skrýše. I proto patří včelojed lesní k našim nejzajímavějším dravcům, přestože o jeho přítomnosti v lese většina lidí vůbec netuší.
Zdroje:
https://antropocene.it/en/2023/02/03/pernis-apivorus-2/
https://datazone.birdlife.org/species/factsheet/european-honey-buzzard-pernis-apivorus
https://wildtravel.ro/bird/european-honey-buzzard-pernis-apivorus/
https://temata.rozhlas.cz/vcelojed-lesni-7946746
https://www.lesprace.cz/casopis-lesnicka-prace-archiv/rocnik-92-2013/lesnicka-prace-c-2-13/vcelojed-lesni-pernis-apivorus
http://www.naturabohemica.cz/pernis-apivorus/
