Článek
Myslet si, že možnost vyhazovu bez udání důvodu pomůže zbavit se pouze zaměstnanců, kteří jsou „nemakačenka“, je trochu lehkomyslné. Určitě to nebudou pouze tyto případy a zneužitelnost je vysoká. Rozhodně nepatřím k zaměstnancům typu „nemakačenko“. Vždy se snažím svoji práci odvádět na maximum, pokud k tomu mám podmínky. A v určitém ohledu i souhlasím, že tento způsob pomůže zbavit se netahavých zaměstnanců. Nicméně vše má dvě strany mince a mnoha lidem to může spíše způsobit komplikace v životě.
Jako pracovník, který dělal roky na vedoucích pozicích, bych určitě někdy využila možnost okamžitého vyhazovu. A to hlavně v případě, kdy byl zaměstnanec spíše takovou blechou v kožichu. Nicméně ve většině případů to šlo vždy domluvit po dobrém na dohodu a nebylo nutné dalších machinací. Vždy je nejlepší cesta dohody. Pochopitelně se vždy najde takový prevít, kterého není snadné se zbavit a v takovém případě by taková možnost byla k nezaplacení. Zaměstnavatelé mají však dobré zbraně, jak se takových nekvalitních lidí „zbavit“. Když je zaměstnavatel se svým pracovníkem nespokojený, může mu napsat vytýkací dopis. Pokud ho zaměstnanec dostane třikrát po sobě za stejné pochybení, může s ním zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr.
Stejně tak jako zaměstnanci jsou někdy prevíti, tak jsou někdy i zaměstnavatelé. Ti se totiž nemusí chtít nutně zbavit pouze špatných zaměstnanců, ale třeba i těch dobrých. Mohou k tomu mít osobní důvody, nebo se třeba jen chtějí zbavit až moc dobře placeného zaměstnance (třeba v rámci úspor). Nahradí ho pak kvalitním zaměstnancem, kterému ale nabídne menší mzdu. I toto se stává, bohužel. A jak k tomu zaměstnanec, který svoji práci odvádí dobře, přijde? Ze dne na den může dostat padáka? Proč by tomu tak mělo být? Ano, zaměstnavatel je zaměstnavatel a může si svým způsobem dělat co chce, ale i zaměstnanec má svá práva!
Vezmeme si příklad třeba pracujícího otce, který má dvě děti a ženu. Má dům na hypotéku a snaží se svoji rodinu zabezpečit. A najednou se jeho zaměstnavatel rozhodne, ne ze zcela pracovního důvodu, že ho tam prostě už nechce. Tak mu dá výpověď a otec od rodiny je najednou bez práce. Ať si každý říká co chce, najít práci není zas tak snadné. Pracovních míst je sice spousta, ale ne vše je vhodné pro daného zájemce a ne všude vás hned vezmou. Tak bude muset jít na pracovní úřad. A to zcela zbytečně. Kdyby dostal výpovědní lhůtu dva měsíce, může si v tomto období najít jiné zaměstnání a plynule přejít. I kdyby to byla dohoda s měsíční výpovědí, pořád je tam mnohem větší šance cokoliv najít.
A co taková matka samoživitelka, která se snaží a mnohdy má třeba i dvě zaměstnání. Co když se to stane jí? Dobře, tak skončí a půjde žádat o všechny možné dávky, jen aby byla schopna zabezpečit své děti a sebe. Přijde to někomu v pořádku? Vždyť je to zcela zbytečné. Opět mohla dostat šanci si najít něco jiného. A že zrovna o takové zaměstnance není až takový zájem. Je sice pěkné, že by na to zaměstnavatel neměl brát zřetel, zda se jedná o matku s malým dítětem nebo ženu, která může otěhotnět. Co si opět budeme povídat? Zaměstnavatel to nikdy neřekne přímo. Prostě takovou kandidátku neposune do dalšího kola pohovorů, protože co kdyby náhodou..
Opět se přišlo s nápadem, který není promyšlený a způsobí akorát to, že pracovní úřady budou praskat ve švech a přibude lidí, které to dostane do existenčních problémů. To je cílem státu? Ptám se, proč se „chytré“ hlavy nesejdou a opravdu se nezamyslí a nenajdou jiné způsoby, jak na takové zaměstnance „nemakačenka“?
Anketa
Zdroj:
Pouze názor autorky článku.
