Článek
Každý kmen nebo vůbec lidská společnost, má svoje zvyklosti, rituály, tradice. Některé zvyklosti se prolínají napříč národy, některé jsou jedinečné. Papuánský kmen Dani není výjimkou a jeho zvyky patří k těm, které u jiných společností běžně nevídáme. Některé z těchto zvyků jsou natolik unikátní a zároveň snadno zapamatovatelné, že se při zmínce o kmeni Dani vybaví jako první.
Lidé Dani žijí především v oblasti údolí Baliem v indonéské části Nové Guineje, tedy v dnešní provincii Papua, v krajině vysokých hor, mlh, zahrad a vesnic rozesetých mezi políčky sladkých brambor. Název Dani je do značné míry označení „zvenčí“ - část obyvatel údolí se sama označuje jako Hubula či podobnými místními jmény. V literatuře se navíc často plete několik příbuzných skupin dohromady, například Dani, Lani nebo Yali, takže u starších cestopisů se mohou označení i prolínat.
Údolí Baliem se do povědomí západního světa dostalo poměrně pozdě. Letecké expedice ve 30. letech 20. století narazily uprostřed hor na hustě osídlenou zemědělskou krajinu, která byla pro Evropany překvapením. Nebyla to žádná prázdná divočina, ale promyšleně obhospodařovaný svět s vesnicemi, zahradami, obchodem, svatbami, spory, rituály a politickými vztahy mezi klany. Daniové dávno před příchodem turistů a kamer žili jako schopní zemědělci. Pěstovali hlavně sladké brambory, chovali prasata a krajinu kolem sebe upravovali s přesností lidí, kteří vědí, že na půdě závisí jejich život.
Daniové bývali často líčeni hlavně jako bojovníci. Tradiční války mezi vesnicemi a klany skutečně hrály významnou roli. Jenže vzájemné boje rozhodně nedefinovaly jejich styl života. Daniové byli především lidé zahrad, prasat a příbuzenských závazků. Sladké brambory nebyly jen jídlo, ale také základ směny, součást svatebních jednání a každodenní měřítko práce. Prase nebylo obyčejné hospodářské zvíře. Bylo majetkem, prestiží, obětním darem, slavnostním pokrmem a někdy i důvodem sporu.
V tradiční vesnici se život točil kolem mužských a ženských domů, ohnišť, zahrad a ohrad pro prasata. Muži a ženy měli rozdělené role, které se z dnešního evropského pohledu mohou zdát tvrdé. Ženy nesly obrovskou část každodenní práce, staraly se o děti, zahrady, prasata a domácnost. Muži se věnovali politice klanu, slavnostem, stavbě, válce a ochraně prestiže rodu. Jejich život byl fyzicky náročný, svázaný pravidly a často krutý. Zároveň ale nebyl chaotický. Každá věc měla své místo, svůj význam a historii.
Války mezi skupinami Daniů byly v minulosti časté, ale nešlo pokaždé o vyhlazovací tažení. Šlo často o cykly pomsty, demonstrace síly, rituální střety a obnovování rovnováhy po smrti nebo urážce. Zbraněmi byly luky, šípy a oštěpy. Boj měl svá pravidla, ale to neznamená, že byl neškodný. Lidé umírali, zranění mohla být smrtelná a strach byl součástí každodenního života. Konflikt nebyl jen otázkou území, ale také cti, dluhů, smrti a vztahů mezi muži.
Nejznámějším prvkem mužského oděvu Daniů je koteka, tedy pouzdro na penis, obvykle vyráběné ze sušené tykve. Pro západního pozorovatele působí šokujícím dojmem, protože zakrývá jen to, co daná kultura považuje za nutné zakrýt. Zbytek těla může být nahý nebo jen minimálně zdobený.
Koteka nebyla v tradičním prostředí „legrační doplněk“ ani turistická rekvizita. Byla normální součástí mužského oděvu, znakem dospělosti, příslušnosti a místního vkusu. Lišila se tvarem, délkou i způsobem nošení. Některé byly rovnější, jiné zakřivené, některé výrazně trčely dopředu či vzhůru. To, co turisté často vnímají jako bizarnost, bylo pro místní praktické a kulturně srozumitelné. V horkém a vlhkém prostředí vysočiny nemělo smysl na sobě nosit množství oděvu, podobně jako se v jiných částech světa vyvinuly úplně jiné typy oblečení podle klimatu, práce a představ o studu.
Indonéský stát se v minulosti pokoušel nošení koteky omezovat a nahrazovat ji „moderním“ oblečením. Takové kampaně ale narážely na odpor, rozpaky i prostý fakt, že oděv není jen látka na těle. Je to zvyk, identita a způsob, jak člověk vypadá před ostatními. Dnes se koteka nosí hlavně v tradičněji žijících komunitách, při slavnostech, pro turisty nebo jako vědomý symbol papuánské identity. V běžném životě už mnoho Daniů obléká trička, kraťasy, bundy a další běžné oblečení. Přesto koteka zůstala jedním z nejsilnějších obrazů, které si svět s Dani spojuje.
Zatímco muži bývají na fotografiích ukazováni s kotekou, ženy Daniů nosily tradičně sukně z rostlinných vláken, často doplněné síťovanými taškami nošenými na hlavě nebo přes tělo. Tyto tašky nebyly módním doplňkem, ale každodenním nástrojem. Nosily se v nich plodiny, dřevo, věci z domácnosti i malé děti. Ženské tělo bylo v této společnosti tělem práce. A někdy také tělem smutku.
Právě tady se dostáváme k nejdrsnějšímu zvyku, který Dani proslavil po celém světě - k amputaci článků prstů po smrti blízkého člověka. V různých zdrojích se tento zvyk uvádí pod názvy jako Ikipalin nebo podobnými místními označeními. Nejčastěji se týkal žen, i když ne výhradně. Smyslem nebylo sebepoškození pro efekt, ale viditelné, bolestivé a nevratné vyjádření zármutku. Když zemřel blízký příbuzný, část pozůstalých žen si nechala useknout článek prstu. Tělo pak navždy neslo zprávu „tento člověk někoho ztratil“.
Pro nás Evropany je to téměř nesnesitelná představa. Právě proto se o ní často píše jako o „šíleném zvyku“. Jenže pro pochopení je důležité zasadit ji do světa, kde smutek nebyl soukromá psychologická věc, ale společenská událost. Smrt člena rodiny narušila celek. Bolest neměla zůstat uvnitř, měla být vidět. Useknutý článek prstu byl obětí, znamením věrnosti i fyzickou připomínkou vztahu, který smrt přerušila.
Samotný zákrok se podle popisů mohl provádět různými způsoby. Prst se stáhl, aby se omezilo krvácení, článek byl oddělen a rána ošetřena tradičními prostředky. Nešlo o sterilní operaci, ale o rituál bolesti. U starších žen z údolí Baliem lze na fotografiích dodnes vidět ruce, na nichž chybí několik článků prstů. Každý chybějící článek znamenal konkrétní ztrátu, konkrétní smrt, konkrétní jméno.
Dnes je tato praxe většinou zakázaná, potlačená nebo silně na ústupu. Vliv indonéské správy, křesťanství, škol, zdravotnictví a kontaktu s širším světem způsobil, že mladší generace ji už obvykle nepřebírají. Přesto zůstává v paměti komunity i v tělech starších žen. Není to jen „bizarní tradice“. Je to bolest uložená do masa pozůstalých.
Další slavnou a často fotografovanou tradicí Daniů jsou mumie významných mužů, především náčelníků nebo vážených předků. Tyto mumie nejsou podobné egyptským. Neleží v kamenných hrobkách, nejsou obalené zlatem a nevznikly kvůli představě posmrtné říše v podobě, jakou známe ze starověkého Egypta. Jsou černé, seschlé, skrčené a často sedí v poloze, která působí skoro jako bdělá přítomnost.
Mumifikace u Daniů byla spojena s úctou k mimořádně důležitým lidem. Tělo se konzervovalo kouřem, sušením a opakovaným ošetřováním. Výsledkem byla tmavá, tvrdá postava, která mohla být uchovávána po generace. Některé uváděné mumie z oblasti Baliem jsou staré stovky let, často se zmiňuje stáří kolem 300 let, i když přesné datování jednotlivých exemplářů je nutné brát s rezervou.
Pro turisty jsou tyto mumie fascinující podívanou. Pro místní však nejsou jen atrakcí. Představují předka, autoritu a spojení s minulostí. Mrtvý náčelník tím nezmizel. Zůstal ve vesnici jako připomínka původu, síly a kontinuity. Když se dnes mumie ukazují návštěvníkům, je v tom samozřejmě i prvek turismu a obživy. Nelze ale zapomenout, že pro komunitu nejde jen o rekvizitu. Je to člověk, byť dávno mrtvý.
Na mumiích Daniů je zajímavé i to, jak silně mění náš vztah ke smrti. Moderní západní společnost smrt často odklízí pryč. Tělo rychle zmizí, pohřební služba vše zařídí, smutek se má časem ztišit a nepřekážet. U Daniů byla smrt viditelná. Byla ve vesnici, v rukou žen, v paměti slavností, v tělech předků i v příbězích, které se vyprávěly dál.
Cestovatel Greg se členy kmene Dani
Aby článek o Daniích nebyl jen přehlídkou šokujících zvyků, vrátím se k obyčejnému životu. Ten se z velké části točil kolem jídla. Základní plodinou byly sladké brambory. Pěstovaly se na políčkách, která vyžadovala každodenní práci, údržbu zavlažování, pletí a ochranu před prasaty. Právě sladké brambory umožňovaly husté osídlení horského údolí.
Prase mělo mimořádnou hodnotu. Nejedlo se každý den. Bylo příliš cenné. Zabíjelo se při svatbách, pohřbech, usmířeních, velkých slavnostech nebo při hostinách, na nichž se ukazovala prestiž pořadatele. Čím více prasat mohl významný muž rozdat nebo obětovat při slavnosti, tím větší měl vliv. Bohatství se tady nepočítalo na bankovním účtu, ale v živých zvířatech, závazcích a schopnosti nasytit ostatní.
Typickým způsobem přípravy jídla byla metoda pečení v jámě pomocí rozpálených kamenů, v Indonésii často označovaná jako bakar batu nebo barapen. Kameny se nahřály v ohni, vložily se do jámy, na ně se kladlo maso, sladké brambory, banány či další potraviny zabalené do listů, vše se zakrylo a nechalo se dusit. Výsledkem nebylo jen jídlo, ale společenská událost. Lidé se sešli, jedli, mluvili, vyjednávali a potvrzovali vztahy.
Tradiční společnost Daniů umožňovala mnohoženství, zejména u mužů s vyšším postavením a dostatečným majetkem. Mít více žen nebyla jen otázka osobní touhy, ale také práce, příbuzenství, prestiže a ekonomiky domácnosti. Sňatky se pojily s výměnou darů, zejména prasat, a vytvářely vazby mezi rodinami.
Postavení žen bylo složité. Na jedné straně nesly obrovské množství práce a bolestných povinností. Na druhé straně byly nepostradatelné pro přežití celé komunity. Bez jejich práce na zahradách, péče o prasata a výchovy dětí by vesnice nemohla fungovat. Z dnešního pohledu je snadné vidět hlavně nerovnost a tvrdost. Zároveň je ale třeba chápat, že Daniové nežili ve světě individuální svobody, jak ji známe dnes. Člověk patřil rodině, klanu a místu. Každé rozhodnutí mělo dopad na ostatní.
Smrt, svatba, narození dítěte, zabití prasete, spor se sousedy, nemoc nebo zranění – nic z toho nebylo čistě soukromé. Všechno se odehrávalo v síti vztahů. Právě proto mohly být rituály tak tělesné a tak silné. Když trpěl jednotlivec, trpěl rod. Když se slavilo, slavila komunita. Když někdo zemřel, ztráta se zapisovala nejen do paměti, ale někdy doslova do těla.
Současní Daniové nežijí mimo čas. To je možná největší omyl, který si turista může přivézt z fotografií. V údolí Baliem dnes existují školy, kostely, mobilní telefony, trhy, úřady, motocykly, turistické akce i politické napětí typické pro celou Papuu. Mnoho Daniů přijalo křesťanství, část tradičních rituálů zmizela nebo se proměnila, mladí lidé nosí běžné oblečení a odcházejí studovat či pracovat mimo vesnici.
Zároveň ale tradice nezmizela úplně. Některé prvky přežívají jako součást rodinné paměti, jiné jako slavnostní identita, další jako turistická ukázka. To může působit rozporuplně. Když muž oblékne koteku pro návštěvníky, je to ještě tradice, nebo už divadlo? Když se ukáže mumie předka za poplatek, je to úcta, nebo komerce? Odpověď není jednoduchá. Může to být obojí. Lidé na celém světě přece dělají totéž - prodávají vstupenky na hrady, ukazují kroje při slavnostech, vystavují mumie v muzeích a proměňují minulost v příběh pro návštěvníky.
Daniové nejsou relikvie minulosti. Jsou připomínkou toho, jak různě může lidská společnost odpovídat na stejné otázky. Co uděláme se smrtí? Jak ukážeme bolest? Čím zakryjeme tělo? Koho budeme ctít po smrti? Co považujeme za bohatství? A kolik z vlastního pohodlí jsme ochotni obětovat tomu, aby náš rod a naše vesnice přežily?
Zdroje:
https://www.papuatrekking.cz/dani-tribe.html
https://factsanddetails.com/indonesia/Minorities_and_Regions/sub6_3j/entry-4037.html
https://ir.uitm.edu.my/id/eprint/80888/1/80888.pdf
https://www.arabnews.com/node/970101
https://www.papua-explorer.com/the-papua-blog/the-baliem-valley/
https://www.blacktomato.com/destinations/indonesia/tribal-living-west-papua/
