Článek
Když se po válce začalo mluvit o lidech, kteří byli nejblíž Adolfu Hitlerovi, většina lidí si představovala fanatiky v uniformách, muže posedlé mocí nebo lidi schopné úplně všeho. Jenže mezi nimi byla i mladá žena, která působila úplně nenápadně. Tichá, slušná a obyčejná. Jmenovala se Traudl Junge a několik let seděla vedle člověka, který rozpoutal válku a nesl odpovědnost za smrt milionů lidí. Na jejím příběhu je zvláštní hlavně to, že nepůsobí jako někdo, kdo by toužil po krvi nebo nenávisti. Když člověk čte její vzpomínky nebo poslouchá rozhovory, má spíš pocit, že šlo o mladou holku, která se nechala unést dobou a prostředím, ze kterého už později nedokázala vystoupit. A možná právě proto zůstává její příběh tak nepříjemný i po tolika letech. Kdyby byla krutá nebo fanatická, šlo by ji jednoduše odsoudit a odsunout stranou. Jenže ona působila skoro obyčejně. A právě to je na tom všem možná nejděsivější.
Traudl Junge
Narodila se v roce 1920 v Mnichově. Německo tehdy pořád neslo následky první světové války a spousta rodin žila velmi skromně. Lidé přicházeli o práci, peníze ztrácely hodnotu a mezi lidmi byla cítit nervozita i strach z budoucnosti. Traudl ale později říkala, že pro ni politika skoro neexistovala. Zajímalo ji něco úplně jiného. Hudba, tanec, kamarádi a obyčejné sny o lepším životě. Chtěla být tanečnicí a dlouho věřila, že se jí to podaří. Jenže doma nebylo dost peněz a sny šly rychle stranou. Musela začít pracovat. Nakonec se vyučila sekretářkou, a právě tahle obyčejná práce jí nakonec změnila celý život. Nikdo tehdy netušil, že dívka sedící u psacího stroje jednou skončí několik kroků od jednoho z nejnebezpečnějších mužů historie.
Když se v roce 1942 objevila možnost pracovat pro Hitlerovo velitelství, nebrala to jako něco osudového. Později několikrát přiznala, že měla větší strach z toho, aby při psaní neudělala chybu než z představy samotného Hitlera. Bylo jí dvaadvacet a stejně jako spousta jiných mladých lidí myslela hlavně na sebe a svůj život. Když se s Hitlerem poprvé setkala, čekala člověka, ze kterého půjde strach. Jenže místo toho prý viděla staršího muže, který se choval klidně, mluvil zdvořile, a dokonce se usmíval. Právě to ji podle jejích pozdějších slov zmátlo nejvíc. Neviděla monstrum z plakátů a rozhlasových projevů. Viděla člověka, který na ni působil téměř mile. A možná právě to bylo nebezpečnější než jakýkoliv křik nebo zastrašování.
Hitler uměl být v osobním kontaktu velmi příjemný. Hlavně k ženám. Většinou nekřičel, nechoval se hystericky a často působil spíš jako unavený samotář než diktátor. Traudl později několikrát řekla, že si dlouho nedokázala spojit člověka, kterého denně vídala, s tím, co se dělo venku. Dnes to může znít absurdně, ale člověk si opravdu dokáže zvyknout téměř na všechno. Zvlášť když žije v prostředí, kde všichni kolem předstírají, že je všechno normální. A přesně takové prostředí kolem Hitlera vzniklo. Lidé tam postupně přestali vnímat realitu stejně jako někdo, kdo je dlouho zavřený v jedné místnosti a časem zapomene, jak vypadá svět venku. Všechno mimo jejich každodenní život se začalo zdát vzdálené až skoro nereálné.
Nakonec získala místo osobní sekretářky a postupně se dostala do Hitlerova nejbližšího okolí. Přepisovala projevy, zapisovala diktované texty a trávila v jeho přítomnosti dlouhé hodiny. Časem si zvykla na zvláštní každodenní život uvnitř bunkru nacistického vedení. Zvenku probíhala válka, města mizela pod bombami a lidé umírali po tisících, ale uvnitř Hitlerových rezidencí často všechno působilo skoro obyčejně. Večer se sedělo u čaje, promítaly se filmy a vedly dlouhé rozhovory o úplných maličkostech. Hitler dokázal celé hodiny mluvit o architektuře, psech nebo jídle. Podle Jungeové někdy působil skoro osaměle a unaveně. Rozhodně ne jako člověk, kterého si většina lidí představí při pohledu na záběry z nacistických shromáždění. O to víc je dnes těžké pochopit, jak snadno dokázal na lidi působit normálně.
Právě tahle zvláštní obyčejnost je na jejím příběhu možná nejděsivější. Zatímco venku probíhala válka a miliony lidí umíraly, lidé v Hitlerově okolí si postupně zvykli žít v jakési uzavřené bublině. Někdo řešil špatně připravené jídlo, jiný měl narozeniny a další se smál u filmu. Traudl později několikrát říkala, že zpětně sama nechápala, jak mohli vedle toho všeho fungovat téměř normálně. Jenže člověk má zvláštní schopnost vytěsnit věci, které by mu zničily pocit bezpečí nebo klidu. Když něco děsivého trvá příliš dlouho, lidé si na to často zvyknou víc, než by si sami kdy připustili. A právě v tom bývá podobné zlo nejnebezpečnější. Nepřijde vždycky najednou. Někdy se pomalu stane součástí běžného života.
Po válce tvrdila, že o skutečném rozsahu nacistických zločinů nevěděla. Hodně lidí jí to nikdy neuvěřilo. Je pravda, že detailní informace o vyhlazovacích táborech tehdy neznala ani část obyčejných Němců. Jenže různé náznaky existovaly všude. Mluvilo se o transportech, mizících rodinách i popravách. Traudl se ale dlouho uklidňovala představou, že ona sama s tím nemá nic společného. Byla přece jen sekretářka. Jen seděla u psacího stroje. Jen zapisovala slova jiných lidí. Jenže právě tohle „jen“ se později změnilo v něco, co ji pronásledovalo po celý život. Čím byla starší, tím víc si uvědomovala, že člověk nemusí držet zbraň v ruce, aby nesl část odpovědnosti. Někdy stačí jen mlčet a nedívat se kolem sebe.
Postupně si zvykla i na luxus a privilegia, která práce pro Hitlera přinášela. Cestovala s ním, pobývala v horském sídle Berghof a potkávala lidi, kteří tehdy rozhodovali o osudu celé Evropy. Pro mladou ženu z obyčejné rodiny to musel být úplně jiný svět. Jenže zatímco ona seděla u prostřených stolů a poslouchala rozhovory o filmech nebo architektuře, tisíce lidí byly deportovány do táborů smrti v rámci Holocaustu. Dnes to působí téměř nepochopitelně. Jak mohli lidé v Hitlerově okolí fungovat tak běžně, zatímco se kolem nich odehrávala jedna z největších tragédií moderních dějin? Jenže právě v tom byla síla podobných režimů. Vytvoří prostředí, ve kterém si lidé postupně zvyknou některé věci nevidět a některé otázky raději vůbec nepokládat. Protože někdy je jednodušší neptat se.
Jak se válka blížila ke konci, atmosféra kolem Hitlera se začala měnit. Německo prohrávalo a i lidé v jeho okolí cítili, že konec už nejde zastavit. Hitler byl čím dál unavenější, podrážděnější a fyzicky slabší. Když se sovětská armáda dostala k Berlinu, přesunul se do bunkru pod říšským kancléřstvím. Traudl odešla s ním. Později říkala, že už první dny v bunkru byly tísnivé. Vzduch byl těžký, chodby úzké a všude panoval zvláštní neklid. Nad nimi dopadaly granáty a lidé uvnitř začínali chápat, že konec je otázkou několika dnů. Nikdo to sice neříkal nahlas, ale bylo jasné, že se všechno rozpadá. Atmosféra prý byla čím dál nervóznější a lidé se začínali bát jeden druhého i sami sebe.
Hitler tehdy vypadal úplně jinak než muž, kterého poznala na začátku války. Třásly se mu ruce, chodil shrbeně a působil vyčerpaně. Přesto pořád vydával rozkazy armádám, které už prakticky přestaly existovat. V bunkru mezitím vládla zvláštní atmosféra. Někdo pil alkohol téměř nepřetržitě, jiný kouřil jednu cigaretu za druhou a někteří lidé se pořád snažili chovat, jako by se nic nedělo. Jungeová dál seděla u psacího stroje a zapisovala Hitlerovy poslední příkazy. Možná právě tato rutina byla jediná věc, která jí pomáhala neztratit úplně klid. Když člověk pořád dělá něco známého, aspoň na chvíli nemusí myslet na to, co přijde. A v bunkru už tehdy všichni tušili, že nic dobrého nepřijde.
Jedním z nejsilnějších okamžiků jejího života byla noc z 28. na 29. dubna 1945. Venku už probíhaly těžké boje a Berlín se rozpadal pod útoky Rudé armády. Přesto si Hitler právě tehdy vzal za manželku Evu Braun. Krátce poté si zavolal Traudl, aby zapisovala jeho poslední vůli a politický testament. Později vzpomínala, že ji překvapil jeho klid. Nepůsobil hystericky ani šíleně. Spíš jako člověk, který už ví, že všechno skončilo. Seděla u psacího stroje a zapisovala poslední slova muže, jehož říše se právě hroutila. Nad bunkrem zněly výbuchy a lidé umírali v ulicích, ale uvnitř se stále řešily věty, podpisy a formulace dokumentů. Celé to působí dodnes skoro absurdně. Jako by se dva úplně rozdílné světy odehrávaly ve stejnou chvíli jen pár metrů od sebe. Jeden umíral v troskách a druhý se pořád snažil tvářit důstojně.
Když se 30. dubna bunkrem rozšířila zpráva, že Hitler spáchal sebevraždu, zavládl chaos. Někteří lidé plakali, jiní byli v šoku a další okamžitě začali přemýšlet, jak uniknout z města. Těla Hitlera a Evy Braun byla podle jeho přání vynesena ven a spálena. Traudl později říkala, že v tu chvíli necítila ani tak smutek jako spíš zvláštní prázdnotu. Svět, ve kterém několik let žila, se během pár hodin rozpadl. Všechno, co do té doby působilo pevně a nedotknutelně, najednou zmizelo. A možná právě tehdy si poprvé naplno uvědomila, v čem vlastně celé ty roky žila.
Útěk z Berlína byl nebezpečný a chaotický. Město bylo plné trosek, mrtvých těl a střelby. Traudl se spolu s dalšími lidmi pokoušela dostat pryč dřív, než oblast úplně obsadí Sověti. Několik dní se skrývala a pohybovala rozbitým Německem. Později vzpomínala hlavně na strach, vyčerpání a pocit, že všechno kolem ní skončilo. Nakonec byla zadržena spojeneckými vojáky. Přestože pracovala přímo pro Hitlera, nikdy nebyla odsouzena za válečné zločiny. Z pohledu zákona byla pouze sekretářkou. Jenže sama později přiznala, že pocitu viny se nikdy úplně nezbavila. Některé věci člověka doženou i bez soudu. A často mnohem později, když už je ticho a člověk zůstane sám se svými vzpomínkami.
Po válce se snažila žít normálně. Pracovala jako sekretářka, později i jako novinářka, ale minulost ji postupně doháněla. Stejně jako mnoho jiných Němců se nejdřív snažila přesvědčit samu sebe, že za nic nenese odpovědnost. Jenže čím byla starší, tím víc si uvědomovala, že podobná omluva nestačí. Velmi silně na ni zapůsobil příběh Sophie Scholl. Sophie byla přibližně stejně stará jako ona, ale zatímco Traudl seděla vedle Hitlera a zapisovala jeho slova, Sophie riskovala život v odporu proti nacismu a byla popravena. Tohle srovnání Traudl zasáhlo mnohem víc než výslechy nebo veřejná kritika. Najednou si uvědomila, že mládí ani naivita nejsou omluva úplně pro všechno. Jiní lidé v jejím věku totiž dokázali poznat, že se kolem nich děje něco strašného.
Na konci života začala o své minulosti mluvit otevřeněji. Ve filmu Blind Spot: Hitler's Secretary působí jako člověk, který se pořád snaží pochopit vlastní selhání. Nemluvila o Hitlerovi jako o monstru z filmů. Spíš jako o člověku, vedle kterého žila tak dlouho, až přestala vnímat realitu kolem sebe. A právě to dělá její příběh tak nepříjemným i dnes. Není to jen vyprávění o diktátorovi. Je to hlavně příběh o člověku, který si postupně zvykl mlčet, neptat se a dívat se jinam. O člověku, který si dlouhou dobu namlouval, že se ho všechno kolem vlastně netýká.
Zdroje:
https://allthatsinteresting.com/traudl-junge
https://www.findagrave.com/memorial/6522256/traudl-junge
https://factually.co/fact-checks/history/traudl-junge-hitler-bunker-final-days-31c88b
https://historicsidenotes.com/glossary/what-is-traudl-junge/
http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/1800287.stm
https://www.securitymagazin.cz/historie/byla-jsem-fascinovana-adolfem-hitlerem-cas-po-jeho-boku-jsem-si-uzila-diktatorova-sekretarka-traudl-junge-chvalou-na-sveho-sefa-nesetrila-1404067380.html
