Článek
Možná měl Gorgonops jemné ochlupení, které se v běžné fosilii nemohlo zachovat. Stejně dobře mohl být téměř holý a nést pouze několik citlivých chlupů kolem tlamy. Je také možné, že mladí jedinci vypadali jinak než dospělí nebo že se hustota pokryvu měnila podle podnebí.
Podobně nejisté jsou barvy. Tmavý hřbet, světlejší břicho, skvrny nebo příčné pruhy dávají z hlediska života predátora smysl, žádná z těchto možností však není přímo doložena.Z jihoafrické půdy vystupovala pouze část lebky. Nebyla úplná a dlouhý pobyt v hornině se na ní podepsal. Přesto na ní bylo od začátku něco nápadného. Za předními zuby se táhly dva neobyčejně velké špičáky, tenké a protáhlé jako čepele. Nešlo o chrup ještěra ani krokodýla. Zvíře, kterému lebka patřila, mělo jednotlivé druhy zubů rozlišené mnohem výrazněji. V přední části čelisti stálo několik řezáků, za nimi následovaly mohutné špičáky a teprve potom podstatně menší zadní zuby.
Když fosilii v roce 1876 popsal britský anatom Richard Owen, dal neznámému tvorovi jméno Gorgonops torvus. První část lze přeložit přibližně jako „gorgoní tvář“, druhá znamená zachmuřený, divoký či hrozivý. Jméno tedy neodkazovalo jen na zuby. Owenovi lebka připomínala tvář bytosti, která se objevovala ve staré řecké báji, tvář Gorgony.
Ani dnes by se Gorgonops nepodobal ničemu skutečnému, co žije kolem nás. Gorgonops nepatřil k šelmám, nebyl příbuzným koček a nebyl ani skutečným plazem. Pocházel z mnohem staršího světa, v němž se hlavní skupiny suchozemských obratlovců teprve vydávaly cestami, které později vedly k plazům, dinosaurům i savcům. Žil v pozdním permu, přibližně před 260 až 254 miliony let, tedy desítky milionů let před prvními dinosaury. Jeho fosilie pocházejí především z jihoafrické pánve Karoo, jejíž vrstvy uchovaly jeden z nejúplnějších záznamů života na souši před velkým vymíráním na konci permu.
Jméno slavnější než jeho nositel
Gorgonops nebyl největším dravcem své skupiny. Vedle pozdější Inostrancevie nebo mohutné Rubidgey by působil poměrně střídmě. Nebyl ani jejím nejstarším známým členem. Přesto právě podle něj dnes označujeme celou rozsáhlou skupinu gorgonopsidů.
Důvod je prostý. Gorgonops patřil k prvním dobře rozpoznaným zástupcům těchto zvířat. V době, kdy byl popsán, přicházely z jižní Afriky do evropských muzeí lebky tvorů, jejichž stavba se vymykala tehdejšímu dělení obratlovců. Některé znaky připomínaly plazy, jiné savce. Badatelé pro ně vytvářeli nové řády, čeledi a podřády, které se během dalších desetiletí opakovaně měnily.
Roku 1890 byl Gorgonops použit jako základ jména čeledi Gorgonopsidae a o několik let později podle něj Harry Seeley pojmenoval větší skupinu Gorgonopsia. Z původně jediného podivného tvora se tak stal jakýsi orientační bod. Kdykoli paleontologové narazili na dalšího permského dravce s podobnou lebkou, dlouhými špičáky a typickou stavbou čelistí, srovnávali jej právě s gorgonopsem. Tím vznikla zvláštní situace. Samotný rod Gorgonops dnes zná širší veřejnost méně než několik jeho příbuzných, především ruskou Inostrancevii. Jeho jméno přesto přežívá v názvu celé skupiny, která zahrnovala množství menších lovců i největší suchozemské predátory závěru permu.
Dávný příbuzný savců
Dlouhé zuby připomínají šavlozubou kočku, protáhlou tlamu psa a postavení těla možná varana. Ve skutečnosti však Gorgonops stál mimo všechny tyto skupiny. Patřil mezi synapsidy. To je velká vývojová větev suchozemských obratlovců, jejíž jedinými žijícími zástupci jsou dnes savci. V permu však synapsidi netvořili jen několik malých předchůdců ukrytých ve stínu jiných zvířat. Naopak. Patřili k nejrozšířenějším a nejvýznamnějším obyvatelům souše. Někteří se živili rostlinami, jiní byli všežraví a další stáli na vrcholu potravních řetězců.
Gorgonops náležel k therapsidům, pokročilejší části synapsidů. Na jejich kostře už lze sledovat změny, které se během dalších milionů let prohlubovaly u větve vedoucí k savcům. Končetiny se posouvaly více pod tělo, čelistní svalstvo sílilo, zuby se rozlišovaly podle funkce a stavba lebky se postupně měnila. To však neznamená, že Gorgonops byl jakýmsi nedodělaným savcem. K savcům přímo nevedl. Jeho větev skončila bez potomků na konci permu. Řada znaků, které dnes považujeme za typicky savčí, u něj ještě chyběla. Spodní čelist se skládala z několika kostí, čelistní kloub byl utvářen jinak než u savců a potravu nedokázal důkladně rozžvýkat. Neměl ani plně vyvinuté kostěné patro, které u savců odděluje ústní dutinu od nosních cest.
Zuby, kterým se čelist musela přizpůsobit
Při pohledu na lebku Gorgonopse není těžké uhodnout, která část jeho těla rozhodovala při lovu. Horní špičáky byly dlouhé, zploštělé ze stran a na okrajích jemně vroubkované. Nebyly stavěny k drcení kostí. Fungovaly spíše jako nože, které při rychlém kousnutí pronikly hluboko do svalů a měkkých tkání. Taková výzbroj měla výhody i nevýhody. Dlouhý zub dokázal způsobit ránu, jakou by běžný kuželovitý špičák nevytvořil. Současně byl ale zranitelnější. Při nárazu do silné kosti se mohl poškodit nebo zlomit. Gorgonops proto pravděpodobně kořist nezachytil a nedržel tak dlouho, jak to dokáže dnešní lev. Účinnější mohlo být krátké, prudké kousnutí následované uvolněním čelistí. Jestliže zuby zasáhly krk, břicho nebo silně prokrvenou část těla, oběť začala rychle ztrácet sílu.
Dlouhé špičáky ovlivnily také stavbu celé lebky. Aby se vůbec dostaly kolem těla kořisti, musela se tlama otevřít velmi široce. Čelistní kloub byl uzpůsoben tak, aby dolní čelist mohla klesnout do neobvykle velkého úhlu. Podobné řešení vzniklo mnohem později u některých šavlozubých savců, přestože s gorgonopsidy neměli nic společného.
Není to náhoda ani důkaz příbuznosti. Pokud se dvě nepříbuzné skupiny vydají podobným způsobem života, mohou u nich vzniknout podobné znaky. Dlouhé špičáky se v dějinách obratlovců objevily opakovaně. Gorgonopsidi však patřili k prvním suchozemským predátorům, u nichž se tento způsob lovu rozvinul v tak nápadné podobě. Za špičáky následovala řada menších zubů. Ty nebyly vhodné k důkladnému rozmělnění masa. Gorgonops z kořisti zřejmě vyrvával kusy, které polykal celé nebo pouze několikrát stiskl mezi čelistmi. Neměl pohyblivé pysky jako dnešní savčí šelmy a při krmení patrně zanechával mnohem nepořádnější stopy, než jaké známe u psa či kočky.
Jak vypadal, když se zvedl na nohy?
O hlavě gorgonopsidů vědí paleontologové podstatně více než o zbytku těla. Lebka je pevná, nápadná a bývá také nejčastěji nacházenou částí kostry. Kosti končetin, obratle a žebra se snadněji rozptýlí nebo zničí. Mnohé starší rekonstrukce proto vznikaly podle neúplných pozůstatků a podle příbuzných rodů. Dlouho byl Gorgonops zobrazován jako těžkopádné zvíře s nohama široce roztaženýma do stran. Takový obraz odpovídal představě „savcovitého plaza“, který se pohyboval jako velký ještěr. Novější poznatky však ukazují pohyblivějšího tvora.
Zvlášť důležitá byla téměř úplná kostra Gorgonops torvusz jihoafrické zóny Endothiodon, podrobně popsaná v roce 2023. Její studium ukázalo, že tělo bylo poměrně štíhlé a zadní končetiny už mohly stát více pod trupem. Přední nohy zůstávaly vybočené do stran výrazněji, takže postoj nebyl stejný jako u dnešního psa nebo kočky. Gorgonops se pohyboval způsobem, pro který nemáme přesné moderní označení. Při chůzi se jeho tělo pravděpodobně lehce vlnilo, ale ne tolik jako u ještěra. Zadní končetiny poskytovaly silný odraz, přední pomáhaly nést váhu hrudníku a těžké hlavy.
Nemusel být dobrým běžcem na dlouhou vzdálenost. Spíše dokázal na krátkém úseku prudce zrychlit a překvapit kořist dříve, než stačila uniknout. Ani ocas nebyl mohutným svalnatým veslem připomínajícím ocas krokodýla. Byl prodloužením páteře a pomáhal držet rovnováhu, při pohybu však pravděpodobně nepředstavoval hlavní hnací sílu. Krk byl oproti tomu silný. Dlouhé špičáky by bez pevného krčního svalstva nebyly příliš užitečné. Hlava musela během útoku zůstat stabilní a po zakousnutí bylo třeba trhnout čelistmi dostatečně prudce, aby zuby prořízly tkáň.
Srst, nebo holá kůže?
Jaký byl povrch těla Gorgonopse, to popravdě nevíme. Z jeho těla se nezachoval otisk kůže a žádný známý nález neukazuje chlupy. To však neznamená, že byl nutně holý. Dřívější ilustrátoři ho obvykle kreslili se šupinatou kůží. Vypadalo to logicky, protože byl považován za podivného plaza. Když se začalo více zdůrazňovat jeho místo na savčí vývojové větvi, objevily se naopak rekonstrukce s hustou krátkou srstí, někdy dokonce s hmatovými vousy na čenichu.
Ilustrace hlavy predátora
Jistotu nemáme ani v jednom případě. Srst musela u předků savců vzniknout někdy během vývoje synapsidů, přesnou hranici však fosilní záznam neukazuje. U některých therapsidů se na lebce nacházejí otvory, jimiž mohly vést nervy a cévy zásobující citlivou kůži čenichu. Samy o sobě však přítomnost vousů ani srsti nedokazují. Možná měl Gorgonops jemné ochlupení, které se v běžné fosilii nemohlo zachovat. Stejně dobře mohl být téměř holý a nést pouze několik citlivých chlupů kolem tlamy. Je také možné, že mladí jedinci vypadali jinak než dospělí nebo že se hustota pokryvu měnila podle podnebí. Podobně nejisté jsou barvy. Tmavý hřbet, světlejší břicho, skvrny nebo příčné pruhy dávají z hlediska života predátora smysl, žádná z těchto možností však není přímo doložena.
Svět řek, bláta a dlouhého sucha
Gorgonops žil na území dnešní Jihoafrické republiky. V pozdním permu však jižní Afrika nevypadala jako dnes. Byla součástí Gondwany, jižní části obrovského kontinentu Pangea. Vnitrozemím protékaly řeky, které se rozlévaly do širokých niv a při povodních ukládaly vrstvy písku a jemného bahna. Právě v těchto nánosech zůstávaly kosti mrtvých zvířat. Někdy tělo odnesla voda, roztrhala je a jednotlivé části rozptýlila daleko od sebe. Jindy bylo poměrně rychle zakryto sedimentem, takže se zachovala značná část kostry. Krajina Karoo dnes vypadá vyprahle, pod jejími skalami se však skrývá dlouhý záznam dávných řek a živočichů, kteří kolem nich žili.
Podnebí se během pozdního permu stávalo sušším a sezonnějším. Období dešťů mohla střídat dlouhá sucha. Říční koryta se měnila, některá ramena vysychala a zvířata se soustřeďovala kolem zbývající vody. Pro predátora to byla příležitost, ale také nebezpečí. V době hojnosti mohl sledovat stáda býložravců, zatímco během sucha musel překonávat větší vzdálenosti a soupeřit s dalšími lovci. Nevyskytovala se zde tráva ani kvetoucí rostliny. Krajinu pokrývaly semenné kapradiny, přesličky, plavuně a různé nahosemenné dřeviny. Porost mohl být místy hustý, jinde řídký a otevřený. Gorgonops se pravděpodobně neskrýval v pralese. Mohl využívat křoviny, břehy říčních ramen nebo terénní nerovnosti, které mu dovolily přiblížit se ke kořisti.
Kořist nebyla bezbranná
Nejčastějšími velkými býložravci jeho světa byli dicynodonti. Měli krátké, vysoké lebky, rohovitý zobák a u některých druhů také dvojici klů. Jejich těla bývala zavalitá a končetiny silné. Někteří nebyli větší než dnešní jezevec, jiní dosahovali rozměrů prasete nebo skotu. Právě menší a středně velcí dicynodonti mohli patřit k hlavní kořisti Gorgonopse. Neznamená to však, že šlo o snadný úlovek. Dospělý býložravec se dokázal bránit zobákem, kly i tělesnou silou. Pokud se otočil proti útočníkovi a zasáhl ho do boku nebo končetiny, mohl predátor utrpět vážné zranění.Gorgonops proto nejspíš hledal slabší místo. Mohl napadat mláďata, staré jedince nebo zvířata oslabená suchem. Při lovu zdravého dospělce by se snažil přiblížit nepozorovaně a zaútočit z boku. Jediné přesné kousnutí mohlo otevřít hlubokou ránu. Jestliže oběť pokračovala v útěku, dravec ji nemusel okamžitě pronásledovat. Mohl počkat, dokud se krvácením a vyčerpáním nezpomalí.
V jeho jídelníčku se mohli objevit také menší therapsidi, mladí pareiasauři, plazi a možná mršiny. Velký masožravec si nemohl dovolit odmítnout mrtvé zvíře jen proto, že je sám neulovil. V sezonním prostředí byla každá dostupná potrava cenná. O tom, zda žil samotářsky, nevíme nic spolehlivého. Několik koster nalezených poblíž sebe ještě neznamená, že zvířata tvořila smečku. Mohla zahynout u stejného napajedla nebo je na jedno místo spláchla voda.
Konec, který nepřišel najednou
Gorgonops zřejmě nežil až do posledních okamžiků permu. Z fosilního záznamu mizí dříve než některé mladší gorgonopsidy, mezi něž patřili velcí rubidgeini a Inostrancevia. Skupina jako celek však vydržela téměř až k největší katastrofě v dějinách suchozemského života. Na konci permu se prostředí začalo rozpadat. Obrovské vulkanické výlevy na území dnešní Sibiře uvolňovaly do atmosféry oxid uhličitý a další plyny. Rostla teplota, měnily se srážky, přibývalo sucha a vegetace v mnoha oblastech ustupovala. Se zánikem rostlinných společenstev mizeli býložravci a po nich také predátoři.
Pro velkého lovce je zhroucení potravního řetězce zvlášť nebezpečné. Potřebuje rozsáhlé území a pravidelný přísun kořisti. Menší zvíře může přežívat na hmyzu, ukrývat se v norách nebo se spokojit s omezeným množstvím potravy. Gorgonopsid závislý na středně velkých obratlovcích takovou možnost neměl. Gorgonopsidi hranici permu a triasu nepřežili. Starší zprávy o jejich výskytu v nejranějším triasu se při novém zkoumání nepotvrdily. Některé kosti byly patrně vyplaveny ze starších hornin a znovu uloženy v mladších vrstvách.
Po katastrofě nezůstala krajina okamžitě prázdná, ale její podoba se změnila. Mezi nejúspěšnější přeživší patřil dicynodont Lystrosaurus, zavalitý býložravec schopný snášet podmínky, které zničily většinu jeho někdejších sousedů. Vrcholoví predátoři se do suchozemských společenstev vraceli pomaleji. Místo gorgonopsidů postupně zaujali therocefalové, cynodonti a později archosauři.
Ze samotného Gorgonopse zůstaly lebky, části koster a jméno. Přesto právě toto jméno proniklo dál než jména větších a možná i nebezpečnějších příbuzných. V paleontologii se stalo označením celé větve dravých therapsidů, která po miliony let patřila k nejvýznamnějším skupinám suchozemských masožravců.
Gorgonops nebyl králem všech permských predátorů. Nebyl obrem a zřejmě ani nestál vždy na samém vrcholu potravního řetězce. Patřil ale k prvním tvorům, na nichž vědci poznali, že svět před dinosaury nebyl jednoduchou říší primitivních plazů. Už tehdy existovali rychlí, specializovaní lovci s rozdílnými druhy zubů, mohutnými čelistními svaly a způsobem pohybu, který se vzdaloval starobylému rozkročenému postoji.
Zdroje:
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10332358
https://eartharchives.org/articles/the-rise-and-fall-of-the-first-saber-tooths/index.html
https://prehistoricbeastoftheweek.blogspot.com/2016/11/gorgonops-beast-of-week.html
https://dinopedia.fandom.com/wiki/Gorgonops
https://ucmp.berkeley.edu/synapsids/gorgonopsia.html
https://www.discovermagazine.com/oldest-known-fossil-of-creature-that-seems-part-reptile-part-mammal-found-46888
