Vidí i pod sníh: sovice krahujová dokáže najít kořist tam, kde jiní nevidí vůbec nic

Sova, většina lidí si představí tichého nočního ptáka, který sedí někde ve starém lese, má velké oči, kulatou hlavu a vyletí až tehdy, když se setmí. Jenže sovy nejsou všechny stejné. Některé se této představě docela vymykají. A právě mezi ně patří sovice krahujová. Je to sova, ale na první pohled v ní člověk vidí i něco jiného. Vypadá jako sova, ale často se chová spíš jako malý jestřáb nebo jemu podobný krahujec.

Sovice krahujová patří mezi pravé sovy z čeledi puštíkovitých. Je jediným žijícím druhem rodu Surnia a její vědecké jméno ulula pochází z latiny a souvisí s houkáním nebo křikem sov. Popsal ji už Carl Linné v roce 1758, tehdy ještě pod názvem Strix ulula. Dnes se rozlišují tři poddruhy. Jsou to, euroasijský, severoamerický a středoasijský druh. Pro běžného člověka jsou ale tyto rozdíly méně důležité než to, že jde o sovu severu, tajgy a jejích otevřených lesů. Na rozdíl od mnoha jiných sov není sovice krahujová nočním dravcem. To je jedna z nejzajímavějších věcí na tomto zvířeti. Často loví ve dne, sedává na špičkách stromů, suchých kmenech nebo osamělých vyvýšených místech a rozhlíží se po krajině. Nesedí schovaná hluboko v koruně, ale viditelně, někde nahoře, jako by si hlídala celý prostor kolem sebe. Tohle chování opravdu připomíná denní dravce víc než klasickou představu sovy.

Vzhledem není nijak obrovská. Je to středně velká sova, dlouhá zhruba kolem 36 až 39 centimetrů, s protáhlejším tělem a poměrně dlouhým ocasem. Právě ocas je pro ni typický. U mnoha sov si člověk ocasu skoro nevšimne, ale u sovice krahujové působí nápadněji a ještě víc posiluje dojem, že se díváme na něco mezi sovou a jestřábem. Má žluté oči, světlejší obličejovou partii orámovanou tmavšími linkami, hnědý hřbet s bílým skvrněním a světlou spodní část těla s tmavým příčným pruhováním. Samec a samice si jsou vzhledem podobní, samice bývá jen o něco větší a těžší, jak je u sov běžné. Její zbarvení není náhodné. V boreálních lesích, kde se střídají tmavé jehličnany, břízy, sníh, suché větve a otevřenější místa, by nápadná barva nedávala smysl. Není pestře barevná, ale dokonale zapadá do krajiny. Když sedí na špičce smrku nebo suchého stromu, může vypadat jako součást větve.

Jejím domovem je severní polokoule. Vyskytuje se v boreálních lesích Severní Ameriky, Evropy i Asie. Najdeme ji na Aljašce, v Kanadě, ve Skandinávii, Rusku a dál přes severní Eurasii. Nejde však o druh, který by byl všude běžně k vidění. Žije často v odlehlých oblastech, v nízkých hustotách a její výskyt může kolísat podle množství potravy. Proto patří mezi ptáky, které není úplně snadné studovat. V Severní Americe je dokonce považována za jednu z méně prozkoumaných sov, právě kvůli odlehlým hnízdištím a nepravidelným přesunům. Sovice krahujová není typická sova hlubokého tmavého lesa. Často vyhledává spíš otevřenější části boreální krajiny: řídké jehličnaté lesy, okraje lesů, mýtiny, rašeliniště, popálené plochy po požárech, mokřadní údolí nebo místa, kde se les střídá s otevřeným prostorem. Hustým, uzavřeným porostům se spíše vyhýbá, protože její způsob lovu vyžaduje rozhled a prostor. Potřebuje sedět vysoko a vidět dolů na zem, kde se pohybuje kořist.

Tady je vidět, jak moc prostředí souvisí s chováním. Sova, která loví v hustém lese, potřebuje jiné schopnosti než sova, která sedí na osamělém stromě a sleduje otevřenou plochu. Sovice krahujová je lovec v otevřeném prostoru. Jakmile zaznamená pohyb, vyrazí rychle a přímo. Její potravu tvoří hlavně drobní savci, především hraboši a další drobní hlodavci. Loví tedy nejen myši, rejsky, ale také menší veverky, lasice a různé ptáky, hlavně v zimě. Výjimečně může ulovit i hmyz, žáby nebo malé ryby. V Eurasii se její početnost výrazně váže na cykly hrabošů, kteří mívají silné a slabé roky. Když je hrabošů hodně, sovice mohou úspěšně hnízdit. Když jich ubude, hnízdění je slabší a ptáci se mohou přesouvat jinam.

Tahle závislost na kořisti je pro severní sovy typická. Sever není místo, kde by bylo všechno stabilní a všeho dostatek. Jeden rok může být potravy dost, další rok mnohem méně. Sovice krahujová na to reaguje podobně jako jiní predátoři tohoto prostředí. Není klasicky tažná v tom smyslu, že by každý rok odlétala po stejné trase na jih. Spíš se pohybuje podle potravy. Když je jí dost, zůstává v severních oblastech. Když potrava chybí, může se objevit jižněji, někdy i tam, kde ji lidé běžně nevídají. Takovým nepravidelným výskytům se říká invaze nebo irupce. Právě proto dokáže sovice krahujová nadchnout pozorovatele ptáků. V některých letech se objeví jižněji a najednou ji mohou spatřit i lidé, kteří by za ní jinak museli cestovat daleko na sever. Sedí na vrcholku stromu, sloupu nebo jiném vyvýšeném místě a působí téměř klidně. Ve skutečnosti neustále sleduje okolí.

Lov sovice krahujové nepůsobí divoce, ale je velmi přesný. Když zahlédne kořist, vrhne se dolů poměrně přímočarým letem. Může lovit i pod sněhem, pokud kořist zaslechne nebo zaznamená její pohyb. Stejně jako jiné sovy má výborný sluch, ale u ní je zajímavé spojení sluchu, denní aktivity a dravčího způsobu číhání. V době hnízdění se z ní stává nečekaně odvážný pták. Sovice dokáže být u hnízda velmi agresivní a může útočit i na vetřelce, kteří se přiblíží k mláďatům. To se týká nejen menších predátorů, ale i člověka. U sov obecně není obrana hnízda nic výjimečného, ale u sovice krahujové bývá popisována jako opravdu výrazná. V severní krajině, kde může být hnízdění nejisté a potrava kolísá, má každé mládě velkou cenu.

Hnízdní období začíná většinou brzy na jaře. Sovice si nestaví složitá hnízda jako někteří pěvci. Využívá dutiny stromů, zlomené kmeny, stará hnízda jiných ptáků nebo přirozené prohlubně. Důležité je bezpečné místo, odkud mohou rodiče chránit snůšku a později mláďata. Samice snáší obvykle více vajec. Uvádí se rozpětí zhruba od 3 do 13 vajec, průměr je kolem 7. Počet vajec souvisí mimo jiné opět s dostupností potravy. Když je kořisti dost, může být hnízdění úspěšnější. Inkubace trvá přibližně 25 až 30 dní. Mláďata se líhnou postupně a zpočátku jsou bezmocná. U dravých ptáků a sov to znamená, že starší mláďata mohou mít výhodu před mladšími. Pokud je potravy hodně, přežije jich více. Pokud je potravy málo, dostávají přednost větší a silnější mláďata a ta menší mohou uhynout. Je to tvrdé, ale v přírodě ne neobvyklé.

Mláďata opouštějí hnízdo poměrně brzy, ještě dřív, než umí dobře létat. Uvádí se věk kolem tří až pěti týdnů. V té době se mohou pohybovat v okolí hnízda, posedávat na větvích a postupně sílit. Pro člověka by mohlo působit zvláštně, že mládě opustí hnízdo tak brzy, ale u sov to není výjimečné. Rodiče je dál krmí a brání. Právě v této době může být obrana hnízdního okolí velmi silná.

Její české jméno sovice krahujová vystihuje docela dobře, koho vlastně trochu připomíná. Krahujec je malý, rychlý dravec, který se pohybuje obratně a loví ptáky. Sovice samozřejmě není krahujec, ale v jejím vzhledu a chování je něco podobně ostrého. Sama když jsem sovici viděla, ihned se mi vybavil krahujec, který nám nalétával na voliéru a chtěl nám ulovit naše papoušky. Více o tomto dravci si můžete přečíst v mém článku zde.

Vztah sovice k člověku je spíš nepřímý. Nejde o druh, který by žil běžně ve městech nebo na vesnicích. Většina lidí se s ní nikdy nesetká, protože její domov leží daleko od hustě osídlených oblastí. Přesto ji člověk ovlivňuje. Lesnictví, změny krajiny, požáry, těžba i klimatické změny mohou měnit prostředí, ve kterém žije. Na druhou stranu sovice někdy využívá i otevřená místa vzniklá po požárech nebo narušeních lesa, pokud tam najde dost kořisti a vhodné posedy. Její vztah k prostředí tedy není úplně jednoduchý. Z hlediska ochrany není v současnosti hodnocena jako globálně ohrožený druh. To ale neznamená, že o ní víme všechno nebo že je všude stejně početná. U takových druhů je důležité rozlišovat globální stav a místní situaci. Celkově může být druh stále poměrně hojný, zatímco v některých oblastech může být vzácný nebo špatně sledovaný.

Není to sova, která by se schovávala jen ve tmě. Nespoléhá pouze na noc. Sedí na světle, viditelně, skoro až odvážně. A přitom je pořád nenápadná, pokud člověk neví, kam se dívat, tak ji prostě neuvidí. V tom je její kouzlo. Není velká jako výr, není známá jako sova pálená, není tak běžná v lidských příbězích jako sýček. Ale kdo ji jednou uvidí, ten si ji zapamatuje.

Zdroje:

https://www.allaboutbirds.org/guide/Northern_Hawk_Owl/overview

https://www.audubon.org/field-guide/bird/northern-hawk-owl

https://www.owlpages.com/owls/species.php?s=1830

https://animaldiversity.org/accounts/Surnia_ulula/

https://ebird.org/species/nohowl2

https://www.adfg.alaska.gov/static/education/wns/northern_hawk_owl.pdf