Článek
Příběh Philipa Ashtona není příběhem hrdiny, který se rozhodl čelit divočině. Není to ani romantická robinsonáda, kde samota přináší svobodu a klid. Je to svědectví o strachu, který člověka donutí zvolit si zdánlivě horší možnost. Tou možností bylo osamění, které se zdálo lepší než jiné zlo. Ashton nebyl na ostrov vysazen jako trest, jako v příběhu Leendert Hasenbosch, o kterém jsem psala zde.
Ashton na ostrov utekl. A tím si podepsal dlouhé měsíce života v neustálém napětí, hladu a psychickém rozkladu. Jeho příběh známe díky vlastní výpovědi, kterou po návratu sepsal, jako snahu vysvětlit, co se s člověkem děje, když je zcela sám a když neví, zda je větším nebezpečím okolní svět nebo vlastní mysl.
Philip Ashton
Začátek 18. století byl obdobím, kdy Karibik nepatřil žádnému státu. Patřil lodím, zbraním a lidem, kteří se rozhodli žít mimo zákon. Piráti nebyli romantickými postavami z knih. Byli to tvrdí muži, často bývalí námořníci, dezertéři nebo vyvrhelové, kteří se živili násilím. Zajatí námořníci byli pro piráty cenní. Mohli být donuceni sloužit, pracovat, nebo byli zabiti, pokud se zdáli být přítěží. Disciplína na pirátských lodích byla krutá a tresty rychlé. Strach byl běžnou součástí každého dne. Do tohoto světa se dostal i Philip Ashton.
Philip Ashton byl britský rybář a námořník, který se v roce 1722 plavil v Karibiku, když byla jeho loď přepadena piráty. Přepadení nebylo výjimečné. Lodě mizely beze stopy, posádky byly pobity nebo zcela rozprášeny. Ashton byl zajat a přinucen zůstat s piráty. Zpočátku doufal, že se mu podaří uniknout při první příležitosti. Brzy ale pochopil, že piráti své zajatce hlídají velmi pečlivě. Útěk znamenal téměř jistou smrt. Přesto myšlenka zůstat mezi nimi byla pro Ashtona stejně děsivá. Popisoval atmosféru neustálého násilí, opilství a hrozby. Piráti se hádali, trestali se navzájem a byli nepředvídatelní. Ashton věděl, že pokud zůstane, jeho konec přijde, že je to jen otázka času.
Jedné noci se Ashtonovi opravdu podařilo uprchnout. Neodplul na lodi a ani neutekl do civilizace. Prostě se dostal pryč a skončil na neobydleném ostrově u pobřeží dnešního Hondurasu, pravděpodobně v oblasti Roatánu. V tu chvíli se ocitl v paradoxní situaci. Byl sám. Bez lidí a bez ochrany. A přesto to pro něj bylo menší zlo než návrat k pirátům. Aspoň si to myslel. Jenže samota měla vlastní pravidla.
Ostrov nebyl pohádkovým místem. Hustá vegetace, hmyz, horko a prudké deště. Takové místo nemůže vzbuzovat žádné romantické představy. Ashton neměl téměř žádné vybavení. Živil se tím, co dokázal ulovit nebo nasbírat. Ryby, drobná zvířata, plody, jejichž jedlost ani neznal. Největším nepřítelem nebyl ale hlad. Byl to strach. Ashton věděl, že piráti se mohou kdykoli vrátit. Každý zvuk v noci ho probouzel. Každý stín v džungli v něm vyvolával obrovskou paniku. Spánek byl přerušovaný a myšlenky neklidné. Samota najednou nebyla tichá. Byla hlučná a plná vlastních obav.
Ashton ztrácel pojem o dnech. Neměl žádný kalendář, a bez pravidelného rytmu práce se čas rozplýval. Někdy měl pocit, že uplynuly týdny. Jindy, že jen pár dní. Tento rozpad vnímání byl jedním z nejhorších aspektů izolace. Začal mluvit sám se sebou. Ne, že by to sám chtěl, ale to ticho bylo nesnesitelné. Přiznával, že se bál, že přijde o rozum dřív, než o život. Ashton nikdy nepřestal očekávat, že se piráti objeví. Představoval si, co by se stalo, kdyby ho našli. Věděl, že by ho považovali za zrádce. Trest by byl okamžitý a brutální. Tento strach ho nutil skrývat se, přesouvat tábor a zhasínat oheň. Žil jako lovený, i když kolem nebyl nikdo.
Po přibližně šestnácti měsících byl Ashton nalezen. Loď, která se k ostrovu přiblížila, si všimla známek lidské přítomnosti. Když ho objevili, byl vyčerpaný, psychicky zlomený, ale živý. Návrat mezi lidi nebyl jednoduchý. Ashton popisoval, že mu chvíli trvalo snést hluk, rozhovory i samotnou přítomnost druhých. Samota ho poznamenala víc, než si dokázal představit. Po návratu Ashton svůj příběh sepsal. Ne jako popis dobrodružství, ale spíš jako varování pro ostatní. Popisoval piráty bez zbytečné romantiky, ostrov bez idyly a samotu jako stav, který člověka pomalu rozežírá zevnitř. Jeho vyprávění je dnes cenným historickým pramenem. A to hlavně proto, že je upřímné a velmi realistické. Ukazuje svět pirátů i cenu, kterou člověk zaplatí za útěk z jejich moci.
Philip Ashton a Leendert Hasenbosch se nikdy nepotkali. Jejich osudy jsou přesto podivně podobné. Oba skončili sami na ostrově. Oba psali o strachu, hladu a rozkladu mysli. Rozdíl je ale v důvodu pobytu na ostrově a také v jeho konci. Hasenbosch zemřel, ale Ashton přežil. Oba příběhy ale ukazují, že samota není únikem. Je to jiný druh trestu. Ashtonův osud připomíná, že ne všichni trosečníci byli oběťmi bouře nebo nehody. Někteří byli oběťmi krutých lidí. A že volba mezi dvěma zly není skutečnou volbou.
Jeho svědectví není ukázkou hrdinství. Je lidské, plné strachu, pochybností a ticha. A právě proto působí tak silně i po dlouhých stech letech.
Zdroje:
https://historyofmassachusetts.org/philip-ashton-castaway/
https://newenglandhistoricalsociety.com/philip-ashton-escapes-pirates-and-miraculously-survives-on-a-deserted-island/
https://www.oldnorth.com/blog/philip-ashton/
https://www.amazon.com/At-Point-Cutlass-Pirate-Capture/dp/1611687802
https://www.amusingplanet.com/2023/05/philip-ashton-castaway.html
https://explorersweb.com/philip-ashton-real-castaway-who-inspired-daniel-defoe/
