Článek
Když jsem končila studium na gymnáziu, stále jsem nevěděla, čím chci být, až budu velká. A tak jsem ve studiu pokračovala v tom, co mě bavilo. Dostala jsem se na Filosofickou fakultu v Plzni. Po třech letech jsem dokončila bakalářský obor Humanistika s červeným diplomem. Byla jsem si však vědoma nepraktičností mého oboru, a tak jsem pokračovala studiem na Pedagogické fakultě, obor Dějepis-Občanská výchova pro 2. stupeň ZŠ. Tehdy se na konto studentů FF říkávaly vtipy typu: „Víš, jakou otázku nejčastěji klade absolvent FF? Chceš ten párek s kečupem, nebo s hořčicí?“
Rok 2009 byl pro mě významný. Nejen že jsem úspěšně dokončila svá studia, také jsem se vdala. Kvůli manželově práci jsme se přestěhovali do Jižních Čech. Říkala jsem si, že když budeme žít v krajském městě, nebude problém sehnat práci, ačkoliv tam nikoho neznáme. Jak bláhová myšlenka!
Odeslala jsem mnoho životopisů na různé pozice, tehdy se na jednu administrativní pozici hlásilo klidně i 100 zájemců. Obeslala jsem i základní školy v nějaké rozumné dojezdové vzdálenosti. Nicméně jsem narážela na to, že ve školách chtěli učitele s konkrétní aprobací, nejčastěji matikáře, češtináře či angličtináře. Spolužáci, kteří se mnou studovali, si našli práci ve školství díky svým příbuzným. Jedné dohodila práci maminka za jednu známou, co šla na mateřskou. Jednomu pomohlo to, že jeho táta byl ředitelem školy.
Jako absolventka bez praxe jsem neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti a jelikož jsem žila s manželem v jedné domácnosti, tak nebyl nárok ani na jiné dávky státní sociální podpory. Když jsem po nějaké době uspěla při výběrovém řízení na operátorku call centra v retenčním oddělení známé telekomunikační firmy, byla jsem samozřejmě ráda. Během zaškolování, někteří nezvládli náročné testy a odpadli. Mým úkolem byla „záchrana“ zákazníků. V podstatě se řešili reklamace naštvaných lidí, kteří chtěli rušit služby a našim úkolem bylo jim to vymluvit a nejlépe je přimět, aby si ke stávající službě přibrali ještě nějakou další. Po čase jsem zjistila, že na to fakt nemám žaludek a ukončila práci ve zkušební době. Následně jsem sehnala práci v menším městě, jako noční recepční v hotelu. Mým úkolem bylo řešit to, co denní směna nestihla. Řešit korespondenci, rezervace, účetní závěrky, večerní ubytovávání, stížnosti hostů… Měla jsem ze všech nejvíc směn, protože jsem brala směny i za kolegyni, která byla dlouhodobě na nemocenské. Nedostatek spánku se na mě začal projevovat stále větším úbytkem na váze, až sem sklouzla do podvýživy. Když jsem se jednou vracela z noční, zaslechla jsem na autobusovém nádraží 2 důchodkyně, jak řeší, že mají nízké důchody, protože se mladým nechce makat. To mě tehdy drobet vytočilo. Díky dlouhodobé spánkové deprivaci jsem některé věci až moc prožívala. Dlouhodobě byl takový stav neúnosný, a tak jsem z práce odešla. Takže opět „hurá“ na pracák. Dlouhé chvíle jsem si krátila jazykovými kurzy a seznamování se s grafickými programy, abych úplně nezakrněla. Opět série neúspěšných pohovorů a narážky přátel na to, že jsem vlastně líná a jen sosám systém (na nic sem neměla nárok). Korunu tomu dala moje „kamarádka“, když se mě na oslavě mých narozenin ptala, zda by jí můj manžel nesehnal práci ve firmě, kde pracuje. Tak kdyby mohl, tak tu práci snad dohodí mně, ne?
Měla jsem velkou radost, když jsem se přes pohovor dostala na pozici v jedné galerii, opět v menším městě, takže s dojížděním, za plat, který byl jen o malinko větší, než je minimální mzda. Byla jsem tam taková holka pro všechno. Od asistentky ředitelky, kdy jsem připravovala podklady pro účetní, řešila jsem dotace, po prodavačku vstupenek. Když bylo třeba, byla jsem na dozoru u obrazů, myla jsem záchody, prodávala suvenýry. Práce mě bavila a našla jsem si tam i přátele. Nicméně nastoupila jedna slečna, která skvěle uměla předstírat práci, ředitelce nosila květiny ze zahrádky a časem mě z práce vyštípala. Kolegové byli v pohodě, s ředitelkou už to bylo horší. Nechtěla jsem již prodloužit svou smlouvu. Pán, který mě tehdy nabíral, se se mnou loučil s jistou lítostí, že je mně prý pro tu práci škoda. Časem mi i volal, zda bych se tam nechtěla vrátit, protože dotyčná slečna byla na prodeji tragická. To už jsem ale měla práci v soukromé školce. Stačilo, že mám pedagogické vzdělání, nebylo nutné mít vystudovaný konkrétní obor. Opět přes výběrové řízení, za zhruba poloviční peníze, než jaké bych měla ve státní školce. Ale byla jsem ráda, že už nemusím dojíždět a že se ta práce blíží oboru, který jsem vystudovala. Práce krom činnosti učitelky zahrnovala i přípravu jídla pro děti, nebo uklízení prostor školky. Nevadilo mi to, byla jsem za to vděčná. Časem ale školka ukončila svou činnost, neunesla zvýšení nájemného. Já pak odešla na rodičovskou dovolenou.
V současnosti se krom péče o mé děti snažím na sobě stále pracovat. Udělala jsem si kurz asistentky pedagoga a v rámci celoživotního vzdělávání si na VŠ doplňuji svou pedagogickou kvalifikaci, abych jednou mohla učit i na 1. stupni ZŠ. Studium si hradím sama. Ostatní, co se mnou studují, často již učí, studium jim tedy hradí jejich zaměstnavatel. Bývá obvyklé, že se přes známé dostali k učení a teď si jen potřebují k té práci ještě dodělat ten „správný“ papír. A pak je tam pár maminek na rodičovské jako já.
Občas si kladu otázku, proč já se vlastně snažím? Není to zbytečné? Studium při dětech je náročné energeticky i finančně. Nemám za zadkem rodinu, která by mi vše zařídila ani známé, co by mi dohodili práci. Zase budu běhat po pohovorech a slýchat, že jsem na některé pozice možná překvalifikovaná. Paradoxně mi můj VŠ diplom někdy byl spíše na obtíž. Člověk do sebe investuje, nasává do sebe velké množství informací, zažívá stres u zkoušek a pak je rád, když dostane práci, na kterou stačí maturita. Nyní mám k tomu ještě děti, což je na pracovním trhu velmi přitěžující okolnost. Se zkušenostmi člověk bohužel zjišťuje, že nejlepší kvalifikační předpoklad pro mnoho pozic je dobrý kamarád.
