Hlavní obsah
Názory a úvahy

Generace, která život jen krájela, má nyní enormně naloženo

Foto: David Sedlecký, CC BY-SA 4.0 , via Wikimedia Commons

Nedávno jsem s nostalgií zhlédla v televizi film Samotáři, který vznikl před 25 lety. Generace, která na tento snímek chodila do kin, dnes vychovává vlastní děti a jistě uzná, že to, o čem film vypovídá, je stále aktuální.

Článek

Komedie Samotáři, se stala kultovním filmem. Hlášky z tohoto filmu se předávají z generace na generaci. Mnozí si film spojují hlavně s postavou milovníka marihuany Jakuba, kterého bravurně hrál Jiří Macháček. Jenže film není jen o tom, že hulení v naší zemi nemá vybudovanou tradici a že proto jsou lidé tady k sobě zlí.

Z úst Macháčka ve filmu zazní docela i pěkná moudra. Například když stěhuje Hanku (Jitku Schneiderovou) od jejího dlouholetého přítele, se kterým se rozešla. „Když se s někým rozejdete, tak u toho člověka necháte kus duše. A ta bolest tady, to je jak vám ta duše chybí. Jak bloudí, jak je u někoho jinýho. Ona se vám pak vrátí, ale to trvá dlouho. Někdy ty kousky duší vidím na lidech jako takový malý modrý světýlka. Kousky duší lidí, kteří vás nějakým způsobem měli rádi a už nemaj. Nebo to můžou být takový ty naděje, co do vás vkládali vaši rodiče. To je taková druhá varianta. Všichni na sobě máme spoustu světýlek.“

Foto: David Sedlecký, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

Jitka Schneiderová

Jakub ve filmu stěhuje Hanku zpět k rodičům. Někteří mladí lidé to mohou vnímat jako takovou prohru v osobním životě. Tedy pokud mají maminku, jakou má ve filmu Hanka, kterou sehrála Hana Maciuchová. Místo opory v těžké životní situaci se Hanka dočká tak akorát kritiky. Několikrát ve filmu zazní, že si za svůj zpackaný život může Hanka sama, že to má z toho, jak ten život vede, s kým se stýká a kvůli tomu nikdy nebude šťastná. Když přijde k rodičům, protože je jí mizerně, potřebuje si promluvit a slyšet jednou za rok taky něco hezkého, narazí. Opět si vyslechne, že to má z toho života jaký vede, že není normální, aby se holka v jejím věku pořád takhle stěhovala. „Ty si laskavě uvědom, že ten život, že to není jen tak! Že máš povinnost vůči sobě, vůči nám! Že jsme se s tatínkem obětovali! Ale ano, obětovali, já ano! Z lásky. Víš ty vůbec, co to je? Nevíš! Protože nikdo z těch tvejch tam se nikdy za tebe neobětuje!“ Když jí na to Hanka reaguje, že to nepotřebuje, aby se za ní někdo obětoval, odvětí její matka legendární větou: „Tak se neobětuje, protože vy ten život nežijete, vy ho jenom krájíte!“

Obětavost, to je vlastnost, která ve filmu zazní hned na začátku, kdy se díky cynickému manipulativnímu kamarádovi Robertovi, nechají partneři Hanka a Petr zlákat na rande naslepo, ačkoliv jsou zadaní. Je to vlastně taková léčka, kdy se nechají oba vylákat na potenciálního skvělého partnera a místo svého ideálu potkají svého nynějšího partnera. Když Petr vyzvídá, jaká holka, se kterou se má setkat je, zazní samá superlativy. „Ta holka, se kterou tě teď seznámím, tak ta je teď naprosto jedinečná. Je skromná, je inteligentní a hlavně, je také obětavá. To je kombinace, na kterou jen tak nenarazíš, kamaráde.“

Už v roce 2000, kdy se tento film točil, byla obětavost vnímána jako vzácná vlastnost. Komedie je o mladých lidech, kteří se v sobě nevyznají. O lidech, kteří i když jsou v nějakém vztahu, cítí se osaměle. V popisu filmu nalezneme zhodnocení, že jde o příběhy samotářů uprostřed davu, kteří si připadají bezmocně vláčení zlomyslným osudem uvnitř svých ekonomicky pohodlných životů. Z tohoto úhlu pohledu jde o nadčasový snímek.

Dnešní mladí lidé z pohledu starší generace také ten život jenom krájí. Jsou tací, co si myslí, že mladá generace je tak pohodlná a sobecká, že už nechce ani mít děti. Obětavost jim prý nic neříká. Žijí tady a teď, pro své vlastní potřeby.

Nastupující generaci vychovává generace samotářů. Lidé ve středním věku, kteří si prošli obdobím, kdy se hledali, někteří se možná našli a své děti vychovávají k tomu, aby byli hlavně šťastné. Lidé ve středním věku vědí, jak je důležité myslet také sám na sebe. Uvědomují si to o to víc, protože jsou v nezáviděníhodné situaci, kdy je jim společností příliš naloženo. Mají zabezpečit své potomky, díky průběžnému důchodovému systému také své rodiče, někteří k tomu ještě doplácí hypotéku a navíc si mají ještě odkládat na své stáří. Populace totiž stárne, důchodový věk se posouvá a budoucnost je nejistá. Stále častěji slýcháme, že se nemáme spoléhat jen na stát, že se na své stáří máme připravit sami. Tak nějak se očekává, že až lidé ve středním věku půjdou možná někdy do důchodu, budou ještě dostatečně vitální, aby zvládli dál pracovat a ideálně ještě k tomu hlídali svá vnoučata. Mně se zdá, že nároky na lidi ve středním věku jsou neúměrné. Mnoho povinností a minimální jistoty.

Zdroje:

1) film Samotáři, 2000

2) https://www.csfd.cz/film/7064-samotari/prehled/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz