Článek
Osudovým mužem Hany Zagorové byl o 10 let mladší slovenský operní pěvec Štefan Margita, kterého si vzala ve svých 46 letech. „Kdyby přišla naše láska se Štefanem o pár let dřív, asi bychom se minuli. Nebyli bychom spolu, nevzali bychom se. Vždyť bych ani neměla čas si ho všimnout,“ hodnotila prozřetelnost osudu. Ten jí před Štefanem postavil do cesty jejího prvního muže, tanečníka Vlastimila Harapese, se kterým se marně pokoušela o adopci malé holčičky. Jsou tací, co si myslí, že jejich manželství bylo účelové, neboť jako svobodná by nemohla podle předpisů o svěření dítěte do péče požádat.
Vlastimil Harapes
Než poprvé řekla své „ano“, prošla si cestou hledání a srovnávání. Vzorem partnerského soužití pro ni bylo manželství jejích rodičů. Galantní tatínek, který mamince nosíval květiny, nasadil budoucím Hančiným partnerům laťku hodně vysoko. A tak to chvíli trvalo, než konzervativní Hanka měla svou první vážnou známost.
První muž, se kterým si malovala budoucnost, byl o 18 let starší a pracoval v prostředí showbyznysu. Ve svých pamětech jej zpěvačka označila jménem Josef. V šedesátých letech dělal bratrům Jiřímu a Ladislavu Štaidlům a Karlovi Gottovi něco jako manažera a producenta, stál u zrodu hvězd českého hudebního průmyslu. Hned od prvního okamžiku jí muž s ocelovýma očima zaujal. Mělo to ale háček. Byl ženatý. Naivní začínající zpěvačce tvrdil, že se svou ženou nežije a ona mu věřila. Tedy až do chvíle, kdy jí Josefova manželka zatelefonovala a vyčinila jí, co si to dovoluje brát muže někomu jinému.
Rozhodla se za jejich poměrem udělat tlustou čáru. Jenže Josef byl neodbytný. Neustále jí volal a tvrdil, že se s manželkou rozešel a že pronajal v Praze byt, aby spolu mohli bydlet a začít od znova. Hanka opět podlehla a odstěhovala se kvůli němu z Ostravy do Prahy, kde spolu nějaký čas žili. Ve svých dvaadvaceti letech se odstřihla od rodičů a poprvé v životě žila s mužem. Idylka vydržela zhruba rok, než se ke slovu opět přihlásila jeho žena, kterou potkala na výstavních trzích v Liberci, kde účinkovala jako sboristka. Tehdy Hance sdělila něco, co jí otevřelo oči: „Chtěla bych se Vám jen omluvit. Rozbila jsem Vám v bytě všechna zrcadla. Protože víte, můj bývalý muž po mně nemůže přece chtít, abych byla jeho milenkou!“ Následovalo období, kdy se Josef snažil svůj prohřešek napravit, ale marně. Když mu jednoho dne ruply nervy a Hanku uhodil, posbírala si rychle pár nejnutnějších věcí a utekla od něj.
Konec 60. let byl z hlediska osobního života pro Hanku peprný. Ještě než se dala dohromady s Josefem, zažila velmi nepříjemnou situaci ve svém hotelovém pokoji. Psal se rok 1968 a ona zrovna v Brně točila Vančurovu Josefinu. Pro studentku posledního ročníku JAMU to byla skvělá příležitost. „Jednou, po odpolední frekvenci v televizi, jsme si s několika herci a lidmi z inscenačního týmu zašli do Continentalu na časnou večeři. Měla jsem na sobě kratinké chlupaté, temně modré šaty. Při večeři jsem v sále zaregistrovala jednoho opravdu krásného asi čtyřicetiletého muže. S produkční jsme se směrem, kde seděl, vždycky jen koukly, ale on nezvedl oči od talíře,“ vzpomínala Hana ve své knize.
Když si zpěvačka pro něco odskočila do svého hotelového pokoje, potkala onoho šarmantního muže na cestě zpátky u výtahu. Dal se s ní do řeči a pozval ji na sklenku whisky. A tak si k nim muž přisedl a všichni se dobře bavili. Nic však nenaznačovalo, že by o Hanku jevil zájem, za celé dvě hodiny se na ni ani jednou nepodíval. Po čase se Hanka rozloučila s tím, že ráno natáčí a odešla do svého pokoje.
Na pokoji se učila texty na další den, když najednou někdo zaťukal na její dveře. K jejímu překvapení stál na chodbě onen šarmantní muž v obleku a ptal se, zda by nemohl použít její toaletu, neboť mu není dobře. Jelikož byl vskutku bledý, pustila jej dovnitř.
Ukázala mu, kde je koupelna a toaleta a nechala jej tam. Po čase se muž objevil ve dveřích zcela nahý. „Začal mi vyprávět, že mu připomínám jeho matku, bylo mi asi jednadvacet. Říkal, že se absolutně nemůže vymanit z pohledu mých očí, a přitom se ke mně stále blížil. Couvala jsem před ním a křičela, aby se zastavil. Neudělal to. Na stole ležel modrobílý popelník, moc jsem se nerozmýšlela a hodila ho po něm. Vím jen, že jsem silou své rány ve zdi vyhloubila důlek,“ popsala moment, kdy viděla rudě. Pak následovala honička kolem stolu, kdy se Hana otočila a neodbytného nezvaného hosta udeřila plechovkou od džusu do hlavy. Trefila jej na spánek. To jej konečně zastavilo. „Rána se začala rychle otevírat, tekla mu krev. Viděla jsem, že se polekal vlastní krve.“ Sebral si své věci a nahý utekl z jejího pokoje.
Druhý den na recepci čekalo na Hanu překvapení. Onen muž jí nechal otevřený vzkaz, ve kterém stálo, že jí děkuje za krásnou noc a že až se bude vracet ze své cesty, bude mít pro ni nádherný dárek. „Najednou jsem si připadala jako šlapka,“ hodnotila své pocity.
Tyto zkušenosti zpěvačku zocelily. Pomohly jí srovnat si v hlavě svá očekávání a priority. Když se pak po více jak dvaceti letech zamilovala do galantního Štefana Margity, poznala, že našla konečně toho pravého. Vytvořili dvojici, která byla považována za nejšťastnější pár českého showbyznysu. Jejich dvacetileté manželství ukončila až zpěvaččina smrt v roce 2022.
Zdroje:
ZAGOROVÁ, Hana a ZINDELOVÁ, Michaela. Hana Zagorová: – než to zapomenu. Praha: Cesty, 1996. ISBN 80-7181-150-5.
GRACLÍK, Miroslav a NEKVAPIL, Václav. Zagorka: Hana Zagorová. [Česko]: MV knihy, 2017. ISBN 978-80-87003-49-7.
