Článek
Autobiografický román Vejce a já popisuje příběh mladé ženy, která změní svůj dosavadní život, aby následovala svého muže, který si chce splnit svůj sen a založí slepičí farmu. Manželé se přestěhují na izolovaný venkov, kde v civilizací nedotčeném, panenském koutě severozápadní Ameriky farmaří a starají se o slepice, které jsou pro ně zdrojem vajec. Manželé musí vstávat před východem slunce, a jejich den trvá až dlouho do noci. Na farmě, kde není voda ani elektřina, musí hlavní hrdinka pečovat o stovky slepic a kuřat, zajišťovat chod farmy i domácnosti a také pečovat o dvě malé dcery. Jak autorka trefně vystihla: „Slepičí podnikatel není v žádném případě svým pánem. Šéfuje mu slepice.“
Při veškeré té námaze však Betty neztrácí humor a nadhled. Kniha se po svém vydání v roce 1945 stala okamžitým bestsellerem. Byla přeložena do 32 jazyků, včetně češtiny, a z Betty se stal během krátké doby fenomén. Kniha Vejce a já se stala podle průzkumů nejoblíbenějším titulem v Česku v letech 2007, 2010, 2013 i 2018. Autorčin sarkasmus byl po válce trefou do černého a čtenáře chytá za srdce dodnes, i když se už tradiční rozdělení rolí žen a mužů ve společnosti poměrně posunulo. „Skvělá knížka o životě na farmě. Některé situace jsou popsány skutečně humorně, ale je pro mě nepředstavitelné, že bych se ocitla na Bettyině místě a musela toho dělat tolik, co ona,“ komentovala knihu jedna ze čtenářek.
Dnes už se tak často nevídá, že by žena s takovou samozřejmostí byla ochotna podpořit svého muže i za cenu takových útrap, jaké Betty na farmě zažívala. Betty MacDonald by se dala označit za vzor ženy do nepohody. Takový typ žen se líbil humoristovi Miroslavu Horníčkovi, který tuto autorku obdivoval za to, že vyhověla manželově touze založit slepičí farmu a následovala jej do nehostinných pustin. „Je to vlastní zkušenost autorky a od začátku do konce bychom mohli mít dojem, že tu dřinu v té pustině nenávidí. A v tom je podstatný znak humoru: mohli bychom mít dojem. Román je totiž psán tak, že pod slupkou zloby, která je průhledná a nepodstatná, je skryta láska. K muži. A tím i k tomu, co on miluje a dělá,“ popsal Horníček své dojmy z knihy. „Je to jedna z velikých oslav lásky a víc: je to jedna z největších oslav práce. Práce, na kterou ona od počátku nadává, všechna ta prokletí snášející se na hlavy slepic, na potíže obývání a všechno kolem – je to glorifikace lidského úsilí,“ dodal. „I ve chvílích – a je jich mezi všemi naprostá většina – kdy si připadá hrdinka poničená, špinavá, pomačkaná a nepěkná, cítíme, že nepřestává být ženou a že právě svým ženstvím, chápajícím, moudrým, statečným, něžným, a tedy také silným, dostává svého muže a svůj domov z krizí, kterým jindy podléhají při všem pohodlí a komfortu dvojice jiné.“
Nezdolnost a optimismus, který Betty provázel po celý její život vycházely z jejího rodinného prostředí. Narodila se jako jedno ze šesti dětí důlního inženýra. Maminka bývala oděvní návrhářkou, nicméně po svatbě se stala ženou v domácnosti. Zastávala názor, že manželka musí podporovat manžela v jeho kariéře. A tak pověsila svou původní profesi na hřebík a v závislosti na práci svého muže se jejich rodina často stěhovala po západě Spojených států.
Autorčina rodina byla velmi soudržná. Tatínek dbal na to, aby své děti zocelil. „Sotva jsme se naučili chodit, donutil nás běhat v zimě ráno před snídaní kolem bloku, v létě podnikat kilometrové výpravy po horách s ním a s maminkou, chodit spát každý večer v osm, vypít denně deset sklenic vody a hrát si v každou denní dobu venku,“ vzpomínala v knize Morová rána.
Když jí bylo dvanáct let, stalo se něco, co její rodinu silně poznamenalo. Její tatínek náhle zemřel na zápal plic, maminka se následně psychicky zhroutila a rodina se musela uskromnit. Možná právě z tohoto období pochází autorčin nadhled, který dýchá z jejích knížek.
V roce 1926 nastoupila na University of Washington, kterou však po roce opustila. Na rodinné oslavě totiž potkala svou osudovou lásku, o dvanáct let staršího Roberta (Boba) Hesketta. Do kamaráda svého bratra se bezhlavě zamilovala. Když se jí Bob svěřil, že jeho snem je opustit současnou kancelářskou práci a založit slepičí farmu, po vzoru své maminky se jej rozhodla podpořit. Po roční známosti se vzali a vrhli se na podnikání. Na Olympijském poloostrově koupili farmu, kde lišky dávaly dobrou noc. Rok po svatbě se jim narodila dcera Anne, v roce 1929 přišla na svět druhá dcera Joan. Bohužel se, po narození druhé dcery, jejich manželství stále více měnilo v peklo. Stupňovaly se Bobovy násilnické sklony a jeho zálety. V roce 1931 pohár trpělivosti přetekl a Betty se rozhodla spolu s dcerami od manžela odejít, což se neobešlo bez Bobových výhružek. A tak skončilo zprvu romanticky vypadající manželství, které bychom dnes označili za toxický vztah.
Betty si pro psaní nové kapitoly svého života nevybrala zrovna ideální období. Když se přestěhovala se dvěma malými dcerami do Seattlu, sužovala společnost velká hospodářská krize. V období velké nezaměstnanosti se matka samoživitelka pokoušela protloukat, jak se je dalo. „Než si člověk zvykne na to, že je chudý, chvíli mu to trvá, to je nesporné. Musí se přizpůsobit situaci a pochopit, že otázka nezní, co budete jíst, nýbrž jestli budete jíst.“ Díky sestře se jí povedlo tu a tam najít nějaké to krátkodobé zaměstnání, takže hladem netrpěly. I v těchto těžkých dobách ji neopouštěl optimismus.
Když už to vypadalo, že se její život dostal do rozumných kolejí, byla jí diagnostikována tuberkulóza. „Onemocnět tuberkulózou vprostřed života je, jako když se vydáte do města vyřídit spoustu naléhavých záležitostí a přejede vás autobus,“ komentovala okamžik, kdy zjistila že má nemoc, na kterou se v té době běžně umíralo. Musela strávit několik měsíců v sanatoriu, kde byl přísný klidový režim. „Ústavní péče, ať už vězeňská, pro duševně choré, či tuberkulózní, není žádná hra a nálady vám nepřidá, když nevíte, kdy odtud vyjdete nebo zda vůbec vyjdete.“ O několik let později zaznamenala své zkušenosti ze sanatoria v knize Morová rána.
Po návratu ze sanatoria se na ni usmálo štěstí. Potkala svého druhého osudového muže, leteckého inženýra Dona MacDonalda, kterého si v roce 1942 vzala. Přestěhovali se na ostrov Vashon, kde koupili sedmihektarový pozemek s dřevěnou chatou s nádherným výhledem na Pugetův záliv. Betty odsud každé ráno jezdívala do Seattlu, kde pracovala ve stavební firmě.
Pak ale v její kariéře nastal zlom. Jednoho dne za ní přišla její starší sestra Mary s tím, že na jednom večírku přesvědčila literárního agenta o tom, že má talentovanou sestru, která má rozepsaný román o životě na slepičí farmě. A tak se Betty musela vrhnout do psaní. Sarkastický popis měštáka žijícího na farmě se rázem stal bestseller doma i ve světě.
Po fenomenálnímu úspěchu své prvotiny Vejce a já se stala Betty celosvětově uznávanou autorkou. Bohužel se záhy ukázala i stinná stránka popularity. Někteří její bývalí sousedé se v knize poznali a roku 1951 podali na Betty žalobu pro pomluvu. Rodina Bishopových uvedla, že byli negativně vykresleni jako Kettleovi a že je to v jejich komunitě vystavovalo posměchu a ponížení. Jejich nejstarší syn Edward a jeho manželka Ilah Bishop proto podali první žalobu. Ta byla mimosoudně vyrovnána za nezveřejněnou částku.
Druhá žaloba se týkala dalších devíti členů rodiny Bishopových a souseda Raymonda H. Johnsona. Žalována byla nejen Betty, ale i její vydavatelství i obchodní dům, který knihu propagoval. Žalující sousedi požadovali dohromady celkem téměř milion dolarů.
Porota nakonec rozhodla ve prospěch Betty, neboť v knize nepoužila skutečná jména lidí, kterými se inspirovala. Navíc obhajoba předložila důkazy, že rodina Bishopových se ve skutečnosti snažila využít popularitu, kterou jim kniha přinesla. Ukázalo se, že syn Walter Bishop nechal svého otce Alberta vystoupit na pódiu svého tanečního sálu s kuřaty v pod paží, kde ho představil jako „Pana Kettlea“.
Stres ze soudních tahanic se časem podepsal na autorčině zdraví. S manželem se proto rozhodli změnit prostředí a v roce 1956 si pořídili ranč v kalifornském Carmelu. Betty si ale života na ranči moc dlouho neužila. O dva roky později, 7. února 1958, ji o život připravila rakovina dělohy. Bylo jí pouhých 50 let.
Zdroje:
HORNÍČEK, Miroslav a ROHÁL, Robert. O životě. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 807229069×.
