Článek
Helena Růžičková se zapsala do srdcí diváků jako Heduš Homolková z trilogie o maloměšťácké rodině, či jako Anna Holubová ze seriálu Vlak dětství a naděje. Někomu se ve spojitosti s jejím jménem vybaví role sňatkuchtivé Droběny z pohádky Tři oříšky pro popelku nebo postava sadistické vražedkyně Štubové v komedii Pane, vy jste vdova!, kde pronesla kultovní hlášku: „Zavři oči, brouku…“ Nejvíce je však tato korpulentní herečka spojována s postavou rázné družstevnice Škopkové ze Slunce, seno…
Před kamerou i v reálném životě se Helena Růžičková chovala často impulzivně. Když se jí něco nelíbilo, uměla to dát najevo. Což několikrát zažil její muž Jiří, kterého poznala v době, kdy se marně snažila dostat na DAMU. Tehdy nebyla přijata kvůli nedomykavosti hlasivek a „šavlovitým nohám“. Helena, která se s divadlem setkávala od svých dětských let, se však svého snu nevzdala. Z dívenky, která chodívala do baletu k primabaleríně Národního divadla, se díky její urputnosti a talentu stala časem jedna z našich nejpopulárnějších hereček.
To, že je výjimečná neušlo pozornosti jejího muže, se kterým byli zprvu pouze přátelé. „Nejdříve to bylo takové studentské kamarádství, později hlubší přátelství, a potom z toho vznikl vztah, který končil v roce 1955 manželstvím – a v roce 1956 se nám narodil syn Jiří,“ vzpomínala.
Zatímco její muž se na uměleckou školu dostal, ona to musela zkoušet jinde. Její kroky směřovaly nejprve do zdravotnictví. „Tím, že jsem odmaturovala na Vyšší zdravotnické škole, měla jsem povinnost pracovat nejméně jeden rok ve zdravotnictví, nebo zaplatit náklady vynaložené státem na mé studium, což v té době byly obrovské peníze. Nezbývalo než nastoupit do zaměstnání,“ popsala. Vedle svého civilního zaměstnání však nadále pošilhávala po herectví a snažila se uchytit v divadle, což se jí nakonec povedlo.
Začátky však nebyly vůbec snadné. Mladým manželům poněkud zkomplikoval situaci povolávací rozkaz. Helenin muž Jiří byl tou dobou ve zkušební době na Barrandově, kde se právě natáčel film Oldřicha Lipského Muž z prvního století. „Jirkovi přišlo předvolání, že musí jít na třetí vojenské cvičení, skončil totiž Akademii múzických umění, ale byl v posledním ročníku, který nemusel jít rok na vojnu. Chodil jenom na cvičení. Nastala tedy komplikovaná situace,“ uvedla herečka v knize Ecce homo Helena Růžičková. „Kdyby Jirka odešel z Barrandova, neměl by možnost znovu dělat onu zkušební dobu.“
Tehdy svého muže Helena zaskočila rozhodnutím, že narukuje místo něj. Vzala si jeho povolávací rozkaz a vydala se do Ostrohu nad Ohří u Karlových Varů, kde měl Jiří nastoupit. Tam vzbudila pořádné pozdvižení. Začala se ohánět rovnoprávností a nenechala se odbýt slovy jednoho velitele, že by musela spát na ubikaci s dvanácti vojáky. “,Tak víte co, kluci, dejte mi koště a lopatu a já tady budu dělat rajóny nebo zametat dvůr, ale odtud se nehnu!‘ Velitel už si zoufal. Snažila jsem se, jak jsem mohla. Slibovala jsem nejdříve, že budu střílet, potom zase že střílet nebudu, ale všechno bylo marné,“ líčila Helena, kterou si brzy velitelé začali přehazovat jako horký brambor. Nakonec neodbytnou ženu poslali do Vršovic za jedním generálem, který měl pravomoc danou záležitost vyřešit.
A tak se Helena sebrala a odjela do Prahy hledat onoho generála. Ačkoliv jej služba zapírala, nakonec si na něj počkala. Převyprávěla mu svůj příběh, a nakonec se jí povedlo nemožné. „Beze slova si nechal přinést papíry Jiřího Růžičky. ,Tak tohle jsem ještě za svoji vojenskou kariéru nezažil. Žena jde sloužit za svého muže na vojnu. A ještě k tomu k vnitřní stráži!‘ Odeslala jsem taxíka, protože generál mi nabídl, že mne odveze služebním vozem,“ popsala svou anabázi Růžičková. „A jaký byl výsledek? Zcela jednoznačný. Jak to dali doopravdy do pořádku, to nevím, protože Jirka už nikdy na žádném cvičení nebyl a obvodní vojenská správa mu jenom pravidelně oznamovala povýšení.“
Její naturel jí však dostal i do potíží. V 70. letech dorazila údajně pod vlivem alkoholu do Divadla Na Zábradlí opilá a způsobila skandál. Na představení Dámy s kaméliemi začala prý sprostě nadávat. Nakonec upadla na klavír. Koktejl prášků na hubnutí v kombinaci s alkoholem způsobil, že na jevišti ztratila kontrolu, a dokonce demolovala maskérnu. Měla tu smůlu, že v hledišti seděl zájezd dělníků, který si na opilou herečku postěžoval. Výsledkem byla výpověď z divadla a velká pokuta. Růžičková se zhroutila a na tři měsíce skončila v psychiatrické léčebně. Možná by tento incident měl na její kariéru ještě větší dopad, kdyby se za ni tehdy nepřimluvila Jiřina Švorcová. Kovaná komunistka, jež byla předsedkyní Svazu českých dramatických umělců, byla zvyklá tahat lidi z bryndy. Představitelka Ženy za pultem ztratila slovo i za Růžičkovou. „Občas to byly jen takové prkotiny, které způsobovala malichernost a malověrnost některých funkcionářů, kteří se cítili být důležitými ochránci čistoty. Takto jsem třeba vytáhla z průšvihu Helenu Růžičkovou, která snad pod sedativy měla taky něco kecat na jevišti, a dokonce z toho měly být nějaké postihy… Někdy se o to zasloužili i někteří diváci, kteří byli ostražití a posílali dopisy, ve kterých psali, co a kdy herec na zájezdě řekl,“ prozradila Švorcová ve své knize Jiřina Švorcová osobně.
Když pak po sametové revoluci dávali mnozí od Švorcové ruce pryč, Růžičková neskrývala zhnusení: „Pomohla tolika lidem a ti dneska za to, když ji potkají, jdou raději na druhý chodník. Chce se mi z nich zvracet.“ Růžičková měla pro Švorcovou pochopení. Sama, když mohla, snažila se lidem pomáhat. „Tisícům lidí udělala grafologický rozbor osobnosti, předpověděla budoucnost z kávové sedliny a nikdy za to nezvala peníze. Tvrdila, že kdo tento talent zpeněží, toho opustí. Podpořila homosexuály, zastávala se Romů, byla na straně každého, kdo potřeboval ochranu. I její láska k dětem z dětských domovů byla upřímná,“ uvedla její přítelkyně a spoluautorka několika knih Marie Formáčková.
Zároveň dokázala i mnohé nepříjemně překvapit. Když v roce 1996 kandidovala do Senátu za KSČM, spoustu lidí tímto krokem šokovala. Ona sama nikdy nebyla členkou komunistické strany, tudíž se toto její rozhodnutí setkávalo s údivem. Růžičková tehdy tvrdila, že je jí jedno, za jakou stranu kandiduje, že jí jde jen o to, aby pomohla prosadit zákon na ochranu dětí. Přesto sklidila kritiku a nepochopení, u některých vyvolala i nenávist. Jednou takovou osobou byla zdravotní sestra, která pečovala o hereččina jediného syna Jiřího. Ten se kvůli své obezitě a mnohým zdravotním komplikacím ocitl v nemocnici, kam ho denně chodilo obracet šest hasičů, aby neměl proleženiny. Jeho váha se údajně pohybovala až na hranici 300 kilogramů. Do toho prodělal mozkovou mrtvici, infarkt, začaly mu selhávat ledviny a játra. Mezi zdravotním personálem, který mu měl pomoci, se však objevila již zmíněná zdravotní sestra, která se podle herečky měla pokusit Jiřího zabít. „Psal nám, že když jsme odešli, v noci chodila jedna zdravotní sestra a cpala mu buničinu do hadiček, které přiváděly kyslík a potřebné léky. Prý to dělala proto, že jsem kandidovala za KSČM do Senátu, a říkávala mu, že její rodiče trpěli a umírali v komunistickém lágru a tvoje máma za ně kandiduje, tak ty taky chcípneš,“ popisovala se zděšením Růžičková.
Herečka byla na svého syna velmi upnutá. Trápilo ji, když se mu po herecké stránce nedařilo. Díky ní se Jiří dostal ke své nejslavnější roli tlustého Josefa v komediích Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody (1983), Slunce, seno a pár facek (1989) a Slunce, seno, erotika (1991). „Helenka mi tenkrát řekla: ‚Dej mu tam prosím tě nějakou roli, ať ho mám pod dohledem.‘ A tak se také stalo,“ uvedl režisér Zdeněk Troška.
Zdeněk Troška
Tak jako dohlížela nad jeho hereckou kariérou, snažila se dohlížet i nad jeho osobním životem. Možná proto mu ani jedno z jeho tří manželství nevyšlo. „První dvě manželky byly omyl, poslední žena byla velmi pracovitá a fajn ženská. Když přišla k Růžičkům do jejich dvougeneračního bytu, který měl snad 7 plus 1, všechno tam vysmejčila a vybílila. Helena na ni žárlila, přitom neměla žádný důvod. Byla to opičí láska,“ prozradil Troška.
Když něco nebylo podle hereččiných představ, dokázala být hodně nepříjemná, což její snacha Helena, se kterou měl její syn dvě dcery brzy pocítila. Po dvou letech společného soužití se Jiřího rodina odstěhovala do vlastního. Přesto se jim už manželství zachránit nepodařilo. Po rozvodu se Jiřího problémy s váhou výrazně zhoršily, neboť jeho bývalá žena dbala o jeho životosprávu. Po jejím odchodu zaháněl samotu nezdravým jídlem a pitím. K obědu prý dokázal spořádat klidně i tři porce a k tomu vypít dvacet coca-col. Jeho životní styl měl za následek, že se dožil pouhých 43 let.
Komplikovaný vztah se snachou se odrazil i na vztahu s vnučkami, se kterými se Růžičková nestýkala. Když pak Růžičková onemocněla rakovinou, řešila, jak to udělat, aby po ní vnučky nedědily. Nepřála si, aby jim připadla její milovaná chalupa v pošumavské vísce Slatině. Zde ji okouzlila bývalá stodola, kterou nechala přebudovat v rodinné sídlo se zahradou, kde se vyžívala jako bylinkářka. Aby tuto její oázu klidu nezdědila rodina jejího zesnulého syna, zvažovala prý, že by se provdala za kamaráda herce Václava Glazara. Svůj záměr však už nestačila zrealizovat, a tak dědictví po Heleně Růžičkové připadlo vnučkám Kamile a Lucii. Nicméně, jak uvedl Zdeněk Troška, který patřil mezi hereččiny nejbližší přátele, o hereččinu chalupu je vzorně postaráno. Snacha populární herečky nemovitost nechala citlivě a vkusně opravit, zároveň ponechala raritní kousky, například křesťanský kříž ve štítu.
Chalupa Heleny Růžičkové
Zdroje:
RŮŽIČKOVÁ, Helena. A tak jsem šla životem. Praha: Metramedia, 2000. ISBN 80-238-5878-5.
ROHÁL, Robert. Mistři malých rolí. Praha: XYZ, 2005. ISBN 8086864359.
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
