Článek
Co se týká mateřství, nejsem žádný amatér. Už to bude skoro dekáda, co s dětmi obrážíme různá dětská hřiště. Nejstarší dcera je hyperaktivní, takže pravidelný pohyb na čerstvém vzduchu se stal nezbytností. Když dcera byla ještě předškolák, bylo to hodně náročné. Nějaké to dětské hřiště muselo být alespoň dvakrát denně za každého počasí. Být zavřený doma mezi zdmi panelového bytu se rovnalo téměř psychickému mučení rodičů. Na dětská hřiště jsme chodili i za covidu, kdy jsem se přistihla, jak řeším, aby nás nějaká strážkyně veřejného pořádku neudala, že porušujeme protiepidemické opatření. Tak nějak si v té době člověk nebyl jistý, co je zakázané, a co už ne.
A jak šel čas, naše rodina se rozrostla. Máme 4 holčičky, nejmladší jsou 2 roky. Dětská hřiště jsou u nás stále na programu dne, i když není zrovna jarní počasí. A upřímně, dny, kdy by člověk psa nevyhnal, mám nejradši. Dětská hřiště jsou prázdná a my nemusíme nikoho řešit.
Jakmile se udělá hezky, dětská hřiště se zaplní, nastane boj o volnou houpačku, lavičky obsadí skupinky štěbetajících maminek, které tu a tam vyruší dětský pláč. Během klábosení s kamarádkami si dělají přestávky, aby svému potomkovi nabídly zdravou svačinku či něco na bumbání. Některé po očku hlídají, aby se dítko nezmazalo a nespapalo nějaký ten kamínek. A nedej bože, aby do jejich dítka někdo třeba strčil a ono upadlo.
Zrovna nedávno, když se tak hezky vyjasnilo, na mě hystericky vystartovala jedna maminka poté, co má šestiletá dcera lehce šťouchla do jejího malého syna, který neudržel rovnováhu a sedl si. Ani nebrečel, nicméně korpulentní matka opustila svou hvězdnou pozici na lavičce, aby si vybila svou frustraci. Začala na mě řvát, že jen tak čumím na to, jak mé dítě šikanuje ostatní a nic s tím nedělám. Vzala vykuleného chlapečka do náručí a frrrr zpět na lavičku, kde s ní musel povinně sedět, neboť jedině u ní je v bezpečí. Přišlo mi, že dotyčná maminka onen incident prožívá více, než samotné dítě.
V takových chvílích si vzpomenu na herečku Veroniku Žilkovou, která je zasloužilou mámou šesti dětí - Agáty, Vincenta, Cyrila, Korduly, a adoptovaných Markéty a Honzy. V minulosti mě na ni upozorňoval můj táta, že má celkem zajímavé postřehy ohledně výchovy dětí. Tehdy v nějakém rozhovoru říkala, že je jiný přístup rodiče, když má první dítě a jiný, když už těch dětí má více. Shrnula bych to asi takto: Když máte první dítě, řešíte, aby náhodou nespalo nějaký malý kamínek. No, a když už je to třetí dítě, tak mu tak akorát řeknete: „Dobrou chuť!“ Možná ještě tak přemýšlíte, zda mu to ke svačině bude stačit.
Tento postoj mohu potvrdit. Když má člověk jen jedno dítě, je to jiný. Rodič má na dítě více času, snaží se pro své zlatíčko dělat to nejlepší. V případě více dětí, bývá náročnější rozdělit mezi ně svou pozornost a mít ke všem spravedlivý přístup. Rodiče také mají obvykle více zkušeností, některé věci už tolik neřeší, lépe rozlišují co je a co není důležité. Ty hranice se posouvají.
Vztahy mezi sourozenci mohou být někdy celkem brutální. Naše holky se dokáží štípat, kousat, tahat za vlasy. Člověk se je samozřejmě snaží usměrňovat, vysvětlovat, ale nelze jim být neustále za zadkem. Takže když někdo do někoho lehce šťouchne, nevnímám to jako projev agrese. Natož jako nějakou šikanu.
Jak tak pozoruji, některé současné maminky jsou občas tak trochu přecitlivělé až hysterické. Mají jedno, maximálně dvě děti, které si hýčkají. Snaží se jim poskytnout maximální životní standard a péči. Na tom není nic špatného. Mám ale dojem, že to s tou péčí a pozorností někdy až přehání. „Nemůžete je ochránit. Já se vždycky hrozně směju, když někdo řeší, aby malé děti jedly tu bio mrkvičku – v patnácti potom bio cigaretky stejně neexistují. Musí si tím projít,“ řekla v jednom rozhovoru Veronika Žilková a já si říkám, že na tom jejím názoru opravdu něco je.
Samozřejmě je povinností rodiče dítě chránit a vychovávat. Pokud by dcera vůči někomu byla agresivní, někoho napadla třeba nějakým klackem či kamenem, tak samozřejmě zasáhnu. Když se ale děti drobně pošťuchují v rámci hry, proč do toho vstupovat? Nějaké to sociální otužování a drobné šťouchance k tomu patří. Děti by se měly učit řešit si své problémy samy. Jak říká Žilková: „Dopřejme jim, aby poznaly život na vlastní kůži.“
Obdobný přístup měl i legendární herec Josef Kemr. Ten zastával názor, že nejvíce se člověk naučí, když si do krve rozbije ústa. „Nebojte se prohrát, prohrát se musíte naučit. Vítězství je krásný lesk, vavříny, to je nádhera, ale hlavně naučte se prohrát a hlavně se naučte sesbírat síly, abyste mohli pokračovat dál,“ říkával.
Když dětem necháme určitou volnost, zakusí samozřejmě i ty nepříjemní chvíle, nějaký ten škrábanec, šrám, zablácené kalhoty, pláč. „Ale to všechno patří k životu, a to všechno je správně. Ten stres, ta radost, když ho překonáte, i to, že je dítě svědkem nějaké rodinné neshody. To všechno děti posiluje, protože v dospělosti je nečeká žádná pohádka, ale normální život. A ten s sebou přináší chaos, stres, nezvládání, hádky rodičů, špatné známky. Indiáni své děti školili tak, že nejprve museli chytit králíčka, potom větší zvíře. Vždycky je to o tom, že splníte nějaký stupeň – zvládnete první třídu – a jdete do dalšího levelu. Jak rodiče, tak děti. Je to něco, co k životu patří,“ uvedla Žilková v rozhovoru pro magazín Lifee.cz
Děti zkrátka nelze před vším uchránit, je třeba se smířit s tím, že se občas dostanou do průšvihu, ale jedině tak se naučí svůj život zvládat. Maminka nebude vždy při ruce, aby za ně řešila jejich problémy. A to, že má občas dítě zablácené kalhoty a odřená kolena, to přeci k dětství patří.
Zdroje:
3) Josef Kemr o herectví a životě, 1989
