Článek
Stanislav Neumann se zapsal do srdcí diváků zejména jako král Půlnočního království, který nezvládl výchovu své jediné dcery Krasomily a který se nechává manipulovat proradnými rádci. V království, kde výběrčí daní ždímají poddané a kde je dokonce zakázáno zpívat, je opravdu neveselo. Diváci pohádky Pyšná princezna se však nad výroky starého pana krále baví dodnes. Hlášky typu: „Našli, moji rádcové, našli?“, nebo „Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil,“ doslova zlidověly.
Pohádka, která vznikala v době politických procesů, musela samozřejmě projít cenzurou. Aby nebyla pohádka příliš „kapitalistická“, museli filmaři upustit od zamýšlené drahé barevné verze. Některé postavy byly vyškrtnuty, scénář se přísně kontroloval. Při jeho schvalování se prý kvůli jednomu překlepu rozčílila spisovatelka Marie Pujmanová. A to konkrétně u záběru, kde měl král Miroslav za jasné noci vstoupit do zahrady. Do scénáře spisovatelka připsala: „Soudruzi. Takový naturalismus nemá v socialistickém filmu, navíc pro děti, co dělat. Král se zastaví, pozoruje hvězdy a močí…“ Záhy se ukázalo, že správně tam mělo být „pozoruje hvězdy a mlčí“.
Vladimír Ráž, král Miroslav z pohádky Pyšná princezna
Další pohádky, ve kterých si Stanislav Neumann zahrál, byly již natočeny barevně. Nezapomenutelný je jeho koktavý čert Omnimor v pohádce Hrátky s čertem či jeho vrchní kuchař v pohádce Princezna se zlatou hvězdou, který se rád chlubí svým čestným řádem.
Nenapodobitelný mistr tragikomických lidských karikatur exceloval nejen před kamerou, ale také na jevišti Národního divadla, kde hrál od roku 1927. „Když Standa hrál Harpagona, obdivoval jsem jeho pavoukovsky číhavé, psovsky čenichavé a slídivé pohyby. Důsledně propracovanými gesty i mimikou vytvářel dokonalou karikaturu nestoudného lichváře,“ vzpomínal na svého kolegu František Filipovský. Nezapomenutelný byl také v Jiráskově Lucerně, kde hrál fintivého vodníka Michala, či ve Strakonickém dudákovi, kde ztvárnil obětavého Kalafunu.
Národní divadlo, Praha
Stanislav Neumann měl dokonale propracovaná nejen gesta, jeho komičnost spočívala také v jeho práci s hlasem. „Ufňukaný šklebivý, podivínsky skuhravý, někdy až brečlavě bolestný, nejednou podbarvený šibalstvím a naivním chytračením, jímž měl Standa vzdáleně cosi společného s Václavem Tréglem,“ popsal Filipovský kolegův hlas.
Byl zkrátka jedinečný. Umělecké geny se u nich doma dědily. Narodil se 16. července 1902 do rodiny básníkovi Stanislavu Kostkovi Neumannovi a jeho ženě nakladatelce Kamile Neumannové. Nešel však v otcově šlépějích, jeho maminka si přála, aby z něj byl bankovní úředník.
Být synem slavného otce nevnímal jako výhodu, spíše naopak. Během studií na žižkovské reálce jej učil uznávaný kritik Jindřich Vodák, který mu vytýkal špatný prospěch: „Neumanne, zase vám píšu nedostatečnou. Že se nestydíte, otec je skvělý básník a vy mu děláte takovou ostudu.“
Záhy poté, co se mu podařilo odmaturovat, jej okouzlilo divadlo. I když díky své fyziognomii nesplňoval tehdejší kritéria na hereckou krásu, rozhodl se jít roku 1921 k divadelní společnosti F. Zöllnera. Netrvalo to dlouho a už hrál v kamenném divadle na Kladně. Následně působil na několika scénách. Než zakotvil ve Zlaté kapličce, hrál například v Osvobozeném divadle či v Divadle Vlasty Buriana.
Ve stejném roce, kdy dostal angažmá do Národního divadla, se také těšil z narození svého jediného syna, jenž dostal jméno po svém otci. Stanislav Neumann mladší se zhlédl ve svém dědečkovi a stal se básníkem. Po válce dokončil středoškolská studia, a pak odjel do Paříže, kde začal studovat na Sorbonně. Chybělo však málo a mladík se maturity nedožil. Za války totiž skončil v Terezíně se svými druhy z odbojové skupiny Předvoj.
Do protinacistického odbojové činnosti se zapojil i jeho otec. Ve dnech Pražského povstání byl zadržen, když doprovázel nákladní auto, plné zbraní. Měl být zastřelen s dalšími kamarády, k čemuž naštěstí nedošlo. „Dříve než k tomu mohlo dojít, Němci, kteří je hlídali u loretánského kláštera, uprchli před Rudou armádou,“ uvedl Filipovský ve svých pamětech.
Hned v prvních dnech osvobození se bez váhání vypravil pro svého syna, který byl internován v terezínské malé pevnosti. „Našel ho tam těžce nemocného tyfem. S velkými osobními útrapami ho dopravil do pražské nemocnice na Bulovce. Snad ho část cesty vlekl i na zádech. Při jeho tělesné konstituci vskutku hrdinský výkon. Asi bych to nedokázal,“ popsal Filipovský. Synovi tak zachránil život.
Po válce spolu se synem vzhlížel ke komunistické ideologii. Tak jako mnozí v té době i on cítil obdiv a úctu k Rudé armádě, která přijela osvobodit Prahu. Vzduch voněl šeříkem a naftou sovětských tanků. V této euforii vstoupil do KSČ a aktivně se zapojil do politické práce. V roce 1948 podepsal prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ani krok!, která byla vydána na podporu komunistického převratu. Komunistou zůstal až do konce života, na rozdíl od jeho syna, kterému začaly vadit totalitní metody vládnoucí strany.
Po válce se kariéra Stanislava Neumanna mladšího vyvíjela slibně. Po návratu z Paříže pracoval jeden rok v Ústředním výboru Svazu české mládeže, následně se stal šéfredaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. V 60. letech se vypracoval až na prvního tajemníka velvyslanectví ve Varšavě. Pak ale přišly události roku 1968 a on byl na jaře 1969 z Varšavy odvolán. Psychicky se dostal na dno, musel se léčit na psychiatrii. V září 1970 spáchal sebevraždu. Bylo mu pouhých 42 let. Podle svědectví jeho přátel zanechal dopis na rozloučenou, v němž údajně napsal, že nemůže žít beze strany ani se stranou, která vládne totalitními metodami, zakazuje mladým lidem studovat a vylučuje ze svých řad poctivé komunisty. Pro jeho otce to byla obrovská rána. Svého jediného syna přežil o 5 let. Zemřel 19. února 1975.
Zdroje:
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
