Článek
Psal se rok 1953 a lidé si u nás na jaře stále ještě nakupovali potraviny a spotřební zboží na dvojím trhu. Na vázaném, kde bylo nutné mít krom peněz také přídělové lístky, nebo na volném, kde lístků nebylo zapotřebí, nicméně si člověk slušně připlatil. Například 1 kg cukru stál na vázaném trhu 15 korun, na volném trhu to bylo už 140 korun.
Lidé se naučili nakupovat v přídělovém lístkovém systému, který byl u nás zaveden v roce 1939. Přídělový systém byl u nás uplatňován i v poválečné době, neboť jsme se potýkali s nedostatkem zboží. Ekonomika sice rostla, ale byly zde strukturální problémy. Zaměření na těžký průmysl a zbrojní výrobu způsobilo, že lidé neměli, za co by své peníze utratili. „Ekonomika nedokázala vyrábět zboží, které by odpovídalo peněžní zásobě mezi lidmi. Lidé je neměli za co utratit. Byly nedostatky v zásobování potravinami, ale především ve spotřebním zboží,“ popsal tehdejší situaci historik z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma.
Aby nebylo masivně vykupováno nedostatkové zboží, musely být příděly potravin limitovány. Například děti do 6 let dostávaly měsíčně lístky na 10 vajec, pracující lidé pak měli nárok na 4 vejce na měsíc. Ten, kdo chtěl víc, uchyloval se ke šmelině a padělání lístků. To, co nedokázal zajistit stát, doplňoval černý trh, nicméně za vyšší ceny.
S přídělovým systém jsme se definitivně rozloučili až 1. června 1953, kdy byla vyhlášena nechvalně proslulá měnová reforma, jež prováděla výměnu peněz v poměru 5:1 (malé částky v hotovosti) a 50:1 (velké částky a vklady). Takže za 300 starých korun lidé dostali 60 nových. Při vyšších částkách byla směna výrazněji znevýhodněná. Ti, co měli své úspory v bankách na „vázaných vkladech“, nebo měli dluhopisy či životní pojistky, museli bezmocně přihlížet tomu, jak se tyto finanční instrumenty stávají bezcenné. Bez náhrady totiž propadly ve prospěch státu. Většina lidí přišla o své peníze. Vrnět si mohli jen ti, co místo spoření vložili své peníze do uměleckých sbírek nebo drahých kovů.
Kdo nebyl dostatečně rychlý a nestihl směnit staré peníze za nové, mohl ještě po určitý čas v obchodech nakupovat zboží za nové ceny starými penězi, a to v dosti nevýhodném poměru 50:1. „Úplně ožebračili lidi. V potoku, v řece plavaly tisícikoruny, lidé je vyhazovali oknem, protože byly bezcenné,“ popisoval atmosféru těchto dní v projektu Paměť národa František Antl.
100 Kčs, bankovka platná do 31.5. 1953
To, že se něco chystá, si cvrlikali vrabci na střeše. Základní politická rozhodnutí učinil už prezident republiky Klement Gottwald, kvůli utajení se nové peníze tiskly v Sovětském svazu. Zvěsti o reformě vyvolali u některých nákupní horečku. V květnu 1953 čelily obchody po republice náporu občanů. Na konci května už byly obchody v zásadě prázdné.
Lidé tehdy byli postaveni ze dne na den před hotovou věc, nebylo jim umožněno se na danou změnu nějak připravit. Do poslední chvíle byli ještě prezidentem Antonínem Zápotockým chlácholeni, že žádná reforma nebude. Druhý den ovšem předseda vlády Viliam Široký oznámil pravý opak. Lidem to bylo oznámeno strategicky v době, kdy už měly obchody zavřeno. Reforma byla vyhlášena v sobotu 30. května, s účinností od pondělí 1. června 1953.
Na onu dobu zavzpomínal také bývalý prezident Václav Klaus: „V roce 1953 jsem byl dvanáctiletý kluk. Prezident Zápotocký to oznámil v projevu v sobotu zhruba v poledne, kdy už byly zavřeny obchody. Otevřeny zůstaly jenom restaurace nebo cukrárny, a já úplně vidím, jak tady v Praze na Tylově náměstí, kde jsem s rodiči bydlel, lidi vybíhali ven a vytvořili obrovskou frontu před cukrárnou, protože to bylo jediné místo, kde se staré peníze ještě daly uplatnit.“
Zatímco někteří možná tušili, pro většinu lidí byla reforma prozřením. Mnozí se s danou situací jen těžko smiřovali, byl to velký šok. Není divu, že měnová reforma vyvolala řadu nepokojů. Komunistický režim musel čelit bouřlivému odporu dělnictva ve velkých závodech. Uvádí se, že největší nepokoje propukly v Plzni. Dav nespokojených lidí, zejména dělníků ze Škodovky, zamířil do budovy krajského soudu i na radnici. Z oken pak vyhazovali obrazy a busty Stalina a Gottwalda. Během svého protestu lidé spontánně křičeli „Chceme naše peníze“ nebo „Chceme nové volby“. Situace byla tak vyhrocená, že zaznělo také heslo: „Smrt komunistům“. Někteří demonstranti dokonce zamířili do věznice na Borech, kde měli v úmyslu osvobodit politické vězně.
K potlačení nepokojů byly použity Lidové milice, policie, Státní bezpečnost i jednotky vojsk ministerstva národní bezpečnosti. Mnohé pozatýkali a odvezli do borské věznice. „Pamatuju si, že uniformovaní policisté nám tam od brány udělali špalír. A nechali nás procházet. To bylo vážné. Facek jako máku. Plno kopanců jsme dostali, než jsme se dohrabali na konec,“ popsal svůj příchod do vězení jeden z povstalců, Josef Hájek. Od soudu odešel s 18 měsíčním trestem, někteří jeho kolegové však takové „štěstí“ neměli. „Původ byl důležitý. Obyčejný dělník měl štěstí, ale na inženýra už ukazovali víc a jeho vzdělání brali jako přitěžující okolnost,“ dodal při natáčení pro Paměť národa v roce 2016. Josef Hájek si svůj trest odpykal v lágru Barbora na Jáchymovsku, kde bylo vězněno celkem 52 účastníků plzeňského povstání. Jiní přišli o práci nebo byli násilně vystěhováni. Tak jako on, i další si pro sebe vyvodili stejný závěr: bezpečnější je držet se od politiky stranou.
Nespokojenost dělnického lidu se komunistickému režimu nehodila do krámu a tak zkraje o těchto protestech média mlčela. „V prvních dnech se o plzeňských protestech neinformovalo vůbec, později přišel režim s výkladem, že demonstrace začaly jako zčásti oprávněný sociální protest dělníků, protože jim nebyl smysl a obsah reformy řádným způsobem vysvětlen, ale že potom nepokojů zneužili bývalí vykořisťovatelé,“ popsal situaci historik Oldřich Tůma.
Výsledkem měnové reformy, která si kladla za cíl vyřešit ekonomické problémy státu a také citelně postihnout „zbytky kapitalistických živlů“, tedy bývalé továrníky, bankéře, nebo akcionáře, byla kromě ztrát úspor mnoha lidí také deziluze. Většina lidí byla frustrovaná a pobouřená prolhaností vládnoucího režimu. U mnohých byla navíc podlomena motivace k poctivé práci a spoření. Do společnosti se vryla pasivita a myšlenka, že je lepší být závislý na státních příjmech a státních výplatách než být ekonomicky soběstačný.
Zdroje:
