Článek
Mít oddělené finance se ukazuje jako nejčastější forma hospodaření mladých lidí, ale i domácností, které spolu už nějaký ten pátek fungují. Data ukazují, že až 80 % mladých párů nemá pouze jeden společný účet. Každý má vlastní účet. Dává jim to větší pocit svobody. „U těch mladých lidí je určitá snaha o nezávislost, případně i finanční soběstačnost. To znamená, že celou řadu informací mezi sebou navzájem nesdílí,“ říká ekonom Petr Studnička.
U lidí, kteří spolu sdílí domácnost, bývá zvykem mít oddělené finance, s tím, že se o náklady dle vzájemné domluvy rozdělí. Tedy, že jeden z partnerů či manželů hradí například náklady na auto a energie, druhý zase řeší náklady spojené s nákupem potravin a náklady týkající se dětí.
Není to jen záležitost mladých, podobné nastavení jsem viděla i u svého táty, který několik let žil ve společné domácnosti se svou družkou. Po sametové revoluci zatoužil zřejmě po svobodě a našel si jinou ženu. Rodiče se tedy rozvedli. Když jsem se po letech táty ptala, zda tu ženu miluje, otevřeně mi řekl, že jejich vztah je o vzájemné symbióze. Nebyla to nějaká velká láska, ale měli to nastavené tak, aby jim to vyhovovalo. Táta byl velmi manuálně zručný, takže řešil auta, opravy všeho druhu. Její hlavní úlohou bylo řešit domácnost. Tedy aby bylo uklizeno, navařeno, napečeno, nakoupeno. O náklady se nějakým způsobem dělili. Táta jí dával částku na nákup potravin. Každý měl své příjmy a tedy tu svou hromádku, do které tomu druhému nic není.
Rodiče mého manžela měli také oddělené finance. Měli společný dům, dvě společné děti, ale aby měli společnou peněženku tak to v žádném případě. Což ale vedlo k problémům. Svého času žili od výplaty k výplatě, nebyli schopni nic našetřit, museli si půjčovat u příbuzných. Jeden druhému neviděli do příjmů ani nákladů. Když se hádali, bylo to právě kvůli financím.
A tento model asi nebude ojedinělý. Podle průzkumů dokonce pětina lidí tají veškeré měsíční příjmy před životním partnerem. Přijde mi to trochu absurdní, jak někteří partneři cukrují, oslovují se láskyplně, dělají gesta, jak se moc milují, sdílí společnou postel, ale aby sdíleli společný účet, to už je pro ně moc velký zásah do soukromí. Sice se tváří, že by pro toho milovaného člověka udělali cokoliv, klidně si i vytetují jeho jméno na rameno, ale aby mu dali své heslo k bankovnímu účtu, to ani náhodou, to brzdi miláčku.
To, že se lidé milují, žijí spolu, založí rodinu, ještě neznamená, že jsou ochotni své příjmy dávat na společnou hromádku. A přitom z hlediska státu, když lidé spolu žijí, tak i spolu hospodaří. Ten, kdo se někdy dostal do situace, že přemýšlel o některé ze sociálních dávek v hmotné nouzi, na to jistě narazil. Když žádáte o příspěvek v hmotné nouzi, o příspěvek na bydlení, porodné nebo přídavky na dítě, musíte dokládat příjmy všech posuzovaných osob, tedy osob žijících ve společné domácnosti. V praxi to znamená, že pokud se finančně dostanete do úzkých, stát vám nepomůže, pokud váš partner(ka) nebo manžel(ka), jež s vámi žije, má určitou výši příjmu. A nikoho už nezajímá, že se s vámi o své příjmy nedělí. Stát předpokládá, že máte společnou hromádku. Obdobné je to i u daňové slevy na manželku/manžela. Jde o daňovou slevu, kterou může využít zaměstnanec nebo OSVČ, jehož manžel(ka) má velmi omezený příjem, konkrétně celkový příjem nepřesáhne 68 000 za rok. Od roku 2024 je kromě výše výdělku stanovena i podmínka, že manžel(ka) musí pečovat o dítě do 3 let věku. V tomto případě stát tak nějak předpokládá, že se manželé o své příjmy i náklady dělí.
V povědomí veřejnosti není tolik rozšířené povědomí o tom, že existuje vyživovací povinnost mezi manžely. Ze zákona mají mít manželé stejnou životní úroveň. Pokud se manželé dostanou do situace, kdy je mezi nimi velký příjmový rozdíl a ten lépe situovaný druhému nic nehradí, mají oddělené účty, mohou nastat soudní spory. Například když manžel odmítá přispět nízkopříjmové manželce na výživu, může se ona žena u soudu domáhat alimentů pro svou osobu. Zajímavostí je, že v tomto případě nestačí, že manžel přispívá na nezletilé děti. Ze zákona plyne, že alimenty na manžela/manželku mají přednost před alimenty na děti. První komu mám povinnost poskytovat výživné, je moje manželka či manžel a teprve následně dětem.
Jsem ráda, že něco takového nemusím vůbec řešit. S manželem máme peníze na jedné hromádce, ze které se hradí i společné náklady. Tak nějak to bereme automaticky. Máme rodinný rozpočet, kam si zapisujeme naše příjmy i výdaje. O svých financích máme přehled, spory ohledně financí se u nás nekonají. V tom jsme asi tak trochu raritou. Máme společný život, máme i společnou kasičku. Je to určitá ztráta svobody, ale je to také pocit bezpeční a jistoty. Takto to člověk může mít, pokud tomu druhému důvěřuje. Což je dneska asi vzácnost.
Zdroj:
