Článek
Většina Čechů se obává případného válečného konfliktu, nicméně jejich ochota účastnit se nějaké obrany není valná. Alespoň tak to bylo prezentováno v publicistickém pořadu Fenomén doby, kde v dílu (Ne)sloužím vlasti zaznělo, že podle průzkumů více jak polovina Čechů by se v případě napadení nebránila. Není nic jednoduššího, než si prostě někoho zaplatit, stejně jako platíme úklid společných prostor v bytovém domě, někoho, kdo to udělá za nás. Máme tu přeci profesionální armádu. Většina lidí se tak nějak automaticky spoléhá na pomoc NATO.
Zdá se, že slovní spojení bránit vlast, je poněkud zastaralé. Co je to ta vlast? Proč by měl člověk kvůli nějakému ideálu riskovat vlastní život? Ti, pro které má pojem vlast ještě nějakou hodnotu, namítají, že dnešní války se nevedou za vlast, ale za něčí zájmy. Proč kvůli něčímu zájmu jít a někoho zabíjet?
Téma obrany vlasti se stalo společenským tématem zejména po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu. Společnost se rozdělila na „chciválky“ a „chcimíry“. Jedni shání peníze na pomoc Ukrajině, dělají různé dobročinné sbírky, aby se nakoupili například drony, jiní kritizují EU a ČR za to, že podporují válečné řešení konfliktu na úkor mírového vyjednávání.
V době, kdy se na Ukrajině rozhořely boje, se u nás projevila obrovská vlna solidarity. Všichni vnímali, že se děje něco, co není v pořádku. Dokonce stoupl zájem mladých mužů o vstup do armády. Nicméně po čase se onen zájem začal opět ochlazovat.
Podle vojenského historika Eduarda Stehlíka, který v pořadu ČT promluvil, je problém v tom, že jsme si zvykli žít v míru a bereme to jako samozřejmost. Ale není to samozřejmost. Je třeba si uvědomit, že republika by nikdy nevznikla, bez toho, kdyby někdo za její vznik nebojoval. Dnes se dějí na Ukrajině věci, které jsme si mysleli, že nepatří do naší současnosti. A je potřeba si uvědomit, že když agresorovi dáme, co chce, nezastaví ho to. Získá zkušenost, že dostane, co chce a bude pokračovat dál ve své agresi.
Možná je náš liknavý postoj k obraně dán naší historickou zkušeností z roku 1938, kdy naše armáda byla připravena se bránit, ale pak přišlo politické rozhodnutí a vzdali jsme se. Onu frustraci si zřejmě neseme skrytě v naší mysli z generace na generaci. Ona zlost a pocit zklamání se krásně odráží v textu písně 1938 od Daniela Landy, který končí slovy: „Poprvé a na vždy už se vzdal, dneska naposledy rovně stál.“
Nejsme jediní, kdo se k obraně svého státu staví tak vlažně. Zdá se, že ani Ukrajina není v otázce obrany vlasti mezi obyvateli jednoznačně sladěná. Na jednu stranu je zde velké množství těch, kteří hrdinně brání svou vlast, na druhé straně je zde nemalé množství mužů, kteří se snaží vojenské uniformě vyhnout. Mnozí, kteří odešli do zahraničí, se odmítají vrátit, bojí se o své životy. Jiní si „zařídili“ modrou knížku. Předloni prolétla médii informace, že byly chyceny tisíce Ukrajinců při braní úplatků, které se pohybovaly ve výši zhruba 66 000 až 331 00 korun. Z vystavování potvrzení o neschopnosti sloužit v armádě se pro některé stal výnosný byznys. Důsledkem toho je, že na frontě chybí mnoho mužů.
Zatímco u nás je počet lidí, kteří by bránili svou zem žalostně nízký, ve Švédsku je tomu naopak. V pořadu Fenomén doby hovořil Švéd žijící v Česku, Carl Rüster. Popisoval, jak se ve Švédsku řeší informovanost obyvatel vydáváním brožurek s informacemi, co dělat v případě krize či války. Brožurky mají dlouhou tradici, tisknou se už od roku 1943. I to odráží vztah Švédska vůči svým obyvatelům. Na začátku brožury se hned v úvodu píše: „Pokud někdo napadne Švédsko, nikdy se nevzdáme.“ Je tak celkem i pochopitelné, že se lidé k obraně své země staví kladně. Motivace bránit vlast je jedna z největších v Evropě, podle průzkumů je 90 % Švédu pro ozbrojený odbor v případě napadení země a zhruba polovina Švédů by byla ochotna se na takové obraně podílet. „Více než 90 % Švédů se domnívá, že Švédsko je dobrá země pro život. Pak je jasné, že člověk chce bránit něco takového,“ dodal Rüster. Není tedy překvapivé, že Švédsko v roce 2018 obnovilo povinnou vojenskou službu.
V porovnání se Švédy máme nižší životní úroveň. Je to snad odpověď na otázku, proč v mysli mnohých slovo vlastenectví ubývá na významu? Když se podíváme do historie, byly doby, kdy se naši předci měli výrazně hůře, než se máme dnes a přesto byli ochotni za svou zem bojovat. „Nevím, co je ušlechtilejšího než že chráníš místo, kde žiješ, že chráníš lidi, které miluješ, že přijímáš odpovědnost za to místo a to teď nemyslím jenom byt ale už i společnou chodbu, barák, ulici, město, Českou republiku, Evropu, hodnoty na kterých stojí naše civilizace,“ prohlásil v pořadu ČT herec Ondřej Vetchý. Zní to pateticky? Možná, ale něco na tom je.
Abychom se zvládli bránit, musíme mít funkční armádu a určité naladění společnosti. Podle sociologa Ivana Gabala je problém, že na jedné straně máme armádu, pro kterou jsou charakteristické rozkazy, které se nezdůvodňují, značící poslušnost. Na druhé straně máme společnost roztříštěnou do sociálních bublin, kde se diskutuje o všem i o tom, zda tu armádu potřebujeme. Je potřeba, aby se společnost s armádou sblížila, vnímala ji jako potřebnou a aby armáda měla nějakou prestiž. Dle našeho prezidenta Petra Pavla bychom se měli inspirovat u severských států. „Kdokoli žádá o práci a má v životopise napsáno, že sloužil své zemi, tak to výrazně zvyšuje jeho šance získat zaměstnání,“ uvedl.
Profesionální vojáci u nás bývají stále označováni za „zelené mozky“. Jen si vybavte, jak vypadala vypjatá prezidentská kampaň. Petr Pavel byl mnohým trnem v oku právě kvůli vojenské uniformě, kterou dříve nosil.
Není divu, že se moc lidí do armády nehrne. Armáda přestává být atraktivním zaměstnavatelem, požaduje příliš mnoho z hlediska fyzických i psychologických požadavků a chce si vybírat mladé lidi s minimálně středoškolským vzděláním. To omezuje náborové spektrum. Náčelník Generálního štábu Armády ČR Karel Řehka v této souvislosti uvedl, že je potřeba zanalyzovat, zda je toto funkční model, a případně začít obranu zabezpečovat nějak jinak. „Pravděpodobně to bude vyžadovat nějaké nové formy vojenské služby. Neříkám automaticky návrat nějaké vojny, to tak nemusí být, můžou to být různé způsoby zapojení, klidně dobrovolně.“ Problém vnímá zejména v personální oblasti. Lidé chybí dlouhodobě. Horkotěžko dle slov Řehky nabrala armáda za 5 let 1000 lidí. Přitom podle schválené koncepce výstavby armády je plánem mít třicet tisíc vojáků a deset tisíc záložáků v roce 2030. Za těmito čísly poněkud pokulháváme, v současnosti je v armádě kolem pětadvaceti tisíc profesionálních vojáků a 4300 vojáků aktivní zálohy. Do toho má letos NATO vydat nové cíle, předpokládá se, že těch vojáků bude potřeba více. To se dle Řehky nedá za současného stavu zvládnout. Armáda stárne, zkušení vojáci z armády odcházejí. A politici se k této otázce staví vyhýbavě. Ministryně obrany Jana Černochová i předseda vlády Petr Fiala odmítají zavedení povinné vojny. Na tématu kolem vojenské služby není společenská shoda a navíc by to bylo drahé. Jako efektivnější se našim politikům jeví lákat zájemce o uniformu na navýšené náborové a stabilizační příspěvky. „Během příští dekády bychom potřebovali navýšit armádu o 14 tisíc lidí a na to nestačí změna stabilizačního příspěvku,“staví se k tomuto postoji skepticky Řehka.
Stojí tu před námi problém, který se roky neřeší. Dlouhodobě jsme neplnili závazky NATO, až minulý rok byly vydány 2 % HDP na obranu. Nejde jen o zastaralou výzbroj. Navyšování peněz určených na zbrojení nás nespasí. Kdo v případě nutnosti tu zbraň vezme do ruky? Musí se pozměnit i myšlení naší společnosti. Jinak tedy pán Bůh s námi, abychom neumřeli s konzumem.
Zdroje:
