Článek
Stále si připomínáme nacistické zločiny. Mezi největší jistě patří vyhlazení Lidic a Ležáků. Na oné mstě za smrt Reinharda Heydricha se významně podílel říšský sekretář úřadu protektora Karl Hermann Frank. Byl to on, kdo z Berlína do Prahy oznámil rozkaz vypálení Lidic a kdo pak přijel osobně do Lidic zkontrolovat práci svých podřízených.
I když se mu nepodařilo vyšplhat na svůj vysněný post říšského protektora, fakticky tuto funkci ovládl. Jeho úkolem bylo dohlížet nad pořádkem a potírat známky odboje. Počínal si velmi nelítostně. Svou krvavou stopu v našich dějinách zanechal už v roce 1939 při demonstraci, kdy nechal střílet do lidí. „Kdo není s námi, je proti nám. Kdo je proti nám, bude rozdrcen. Budeme jednat nejostřejšími prostředky,“ řekl ve svém projevu koncem roku 1939. Během stanného práva nechal zatknout tisíce lidí, většina z nich byla následně zastřelena.
Karlovarský rodák patřil k vůdčím postavám nacistického hnutí. Štíhlý muž se skleněným okem od dětství nesnášel Čechy, jeho radikalismus mu přinesl politickou kariéru. Z organizačně schopného a odměřeného knihkupce se stal poslanec, který v parlamentu zastupoval od roku 1935 Sudetoněmeckou stranu. Jeho pracovitost a spolehlivost dokázal ocenit Heinrich Himmler, který mu zajistil kariérní růst. Stal se velitelem policie protektorátu Čechy a Morava a postupně také generálem Waffen-SS.
I přes stupňující se teror a hrozbu, že Prahu utopí v krvi, se mu nakonec nepovedlo udržet pořádek a v Praze na začátku května 1945 vypuklo povstání. Frank nehodlal čekat na Rudou armádu. Nad ránem 9. května se rozhodl spolu se svou rodinou prchnout z povstalecké Prahy směrem na západ, k americké zóně. Podařilo se mu využít dohody povstalecké České národní rady s velitelstvím německých vojsk o volném průjezdu německých jednotek.
Vzal si uniformu a nasedl do zeleného opancéřovaného mercedesu. Kromě oblečení s sebou vezl také cigarety, několik kilogramů čokolády a asi pět kilogramů kávy. V autě, které jelo za ním, byla jeho žena Karola a jejich 3 malé děti s chůvou. Součástí kolony byla i jejich ochranka.
K Frankově smůle byl na cestě v Rokycanech rozpoznán. Lidé obestoupili jeho auto, bouchali do kapoty a hrozili pěstmi. Nucen vystoupit byl následně zatčen. Z amerického zajateckého tábora ve Wiesbadenu byl dopraven do Pankrácké věznice v Praze. V březnu 1946 byl postaven před Mimořádný lidový soud. Z moci úřední (ex offo) mu byl přidělen advokát JUDr. Kamill Resler.
Jméno Kamilla Reslera v našich dějinách tak trochu zapadlo. Přitom jeho role ve známém soudním procesu s K. H. Frankem byla zásadní. I přes svou nevoli se této práce zhostil poctivě. Zachoval se jako objektivní právník, dokázal se oprostit od osobních pocitů a snažil se celou obhajobu předem ztraceného procesu vést, jak nejlépe uměl. Jeho profesionalita však měla dopad na jeho život i život jeho rodiny. Musel čelit narážkám a slovním útokům ze strany veřejnosti. Navíc za svou práci nedostal ani řádně zaplaceno.
Jen těžko si můžeme představit emocionálně vyhrocenou dobu, která u nás po osvobození panovala. Lidé neskrývali svou nenávist vůči německému obyvatelstvu, odsuny Němců patří k temné stránce našich dějin. Podle odhadů v letech 1945-46 přišlo o svůj domov a majetek asi dva a čtvrt milionu lidí. Násilí páchané na Němcích si u nás vyžádalo zhruba 30 tisíc životů.
V takové společenské atmosféře se mělo dostát spravedlivému procesu válečnému zločinci K. H. Frankovi. Nejen že byl problém vybrat jeho obhájce, nevědělo se ani na čem jeho obhajobu postavit. Ti, kterým byla tato pozice nabídnuta, okamžitě odmítli. Například pražský advokát JUDr. Jaroslav Melen prohlásil, že bude-li ustaven dělat advokáta tomuto nacistovi, „svlékne se do naha, hodí si přes rameno prostěradlo, vyjde na nábřeží a bude volat: Já jsem Ježíš Kristus!“
Volba Advokátní komory nakonec padla na uznávaného JUDr. Kamilla Reslera. Třiapadesátiletý právník s vynikající pověstí uměl velmi dobře německy, což hrálo svou roli. Vlastenecky smýšlející muž pevných zásad, navíc sokol, měl se svým jmenováním ex offo velký vnitřní problém. Za protektorátu pomáhal nacisty pronásledovaným lidem, zapojil se do odboje, byl i vyslýchán gestapem. Zprvu odmítl Franka hájit, vedení komory si ale trvalo na svém. Nepomohla ani jeho námitka, že je „podjatý stejně jako každý Čech, protože mu popravili a uvěznili mnoho přátel“. Pod hrozbou vyloučení z komory a nejspíš i na přímý zásah ministra spravedlnosti na zastupování Franka, coby advokát ex offo, přistoupit musel.
K. H. Frank byl obžalován z deseti různých zločinů, Resler měl na přípravu obhajoby pouhé tři dny. Ocitl se v šibeničním termínu, ve kterém musel prostudovat stovky stran spisu a vymyslet strategii obhajoby. S Frankem, který zprvu českého obhájce odmítal, strávil mnoho hodin. Měl možnost vyslechnout si jeho postoje, které ho dovedly k nápadu, postavit obhajobu na tezi, že Frank nebyl duševně v pořádku a že byl součástí „davového bludu – hitlerovského běsnění“.
K Frankovi přistupoval chladně, ale profesionálně. Ze zásady mu nepodával ruku. V době, kdy se potřeboval soustředit na svou práci, musel čelit nadávkám a urážkám, zejména ze strany komunistů. Byl označován za zrádce národa. Pod psychickým tlakem se ocitla rovněž jeho rodina. Jeho dcera vzpomínala, jak se jí jeden kolega jednou zeptal: „Jak chutná tatínkovi večeře, když se kamarádí se zločinným zrádcem?“
Poctivý advokát byl národem zavržen a vhozen do stejného pytle s nacistickými zločinci. Svého úkolu se totiž zhostil velmi precizně. Přelíčení, které mělo trvat tři týdny, se protáhlo na dva měsíce. Každý den po skončení řízení chodil Resler do cely K. H. Franka a probíral s ním projednávané otázky. Vedli spolu mnoho debat, při kterých se jej Frank snažil přesvědčit, že hlavním viníkem je Hitler, Himmler, Neurath, Heydrich i další. Že on sám nebyl iniciátorem. Byl jen vykonavatelem cizích rozkazů. Stále prý opakoval, že je politický vězeň a „počítal s tím, že nacističtí vůdci budou uvězněni na nějakém místě, kde – přísně střeženi – budou moci žít. Poznamenal, že myslí, že jejich osud bude podobný osudu Napoleonovu.“
V reakci na to Resler navrhl, aby bylo nařízeno Frankovo psychiatrické vyšetření. „Cožpak může psychicky zdravý člověk přisvojit si právo vládnout despoticky lidem jiných názorů nebo jiné národnosti? … Přitom obžalovaný je přecitlivělý k vlastní osobě, rodině a dětem, k činům, které se nějak dotýkají jeho zájmů. Vůbec nechápe, že důsledná oddanost vůdcovi, důsledné plnění jeho rozkazů, naprosté podvolení se jeho vůli může odporovat nějakým jiným normám. Jak tedy může být souzen a potrestán za své skutky?“ Jeho návrh byl ale smeten ze stolu. I tak ve své závěrečné řeči navrhl, aby „příslušné soudní úřady umístily obžalovaného trvale v uzavřeném ústavě pro choroby mysli“.
I přesto, že Resler dokázal některá obvinění vyvrátit, hlavní body obžaloby stačily na rozsudek trestu smrti. Frank si dne 21. května 1946 vyslechl rozsudek a následující den skončil na šibenici. Češi, kteří dychtili po pomstě, se konečně dočkali. Mohli být svědky devítiminutového umírání nenáviděného nacisty. Uvádí se, že na poslední veřejnou popravu v Československu dorazilo přes pět tisíc lidí. Zajímavostí je, že kat František Nenáhlo se pokoušel na popravě dokonce vydělat. V cyklu Historie.cs zaznělo, že zmíněný kat provozoval hostinec, ve kterém prodával rozstřihanou oprátku, na níž Frank visel.
Dav byl uspokojen, Kamill Resler se ale místo uznání dočkal pohrdání. Nedočkal se ani zákonem stanovené odměny. Později, se kvůli sporu s dvěma redaktory Rudého práva, které zažaloval, dostal do křížku s komunisty. I když žalobu nakonec stáhl, vystavil mu akční výbor Advokátní komory v dubnu 1948 půlroční zákaz praxe. Při svém odvolání se Resler poprvé zmínil o své odbojové činnosti za nacistické okupace. Nakonec byl vším tak znechucen, že s advokátní praxí sám skončil a věnoval se svým milovaným knihám.
Resler se i přes bouřlivou atmosféru dokázal držet profesního kodexu a svou práci dělal poctivě. Zhostil se úkolu, se kterým nebylo snadné se vypořádat. Věděl, že pokud si na spravedlnost a demokracii nemáme jenom hrát, musíme právo na obhajobu přiznat všem, i těm největším zrůdám. Jeho objektivnost byla obdivuhodná. Šel do předem prohraného boje, neboť každý má právo na spravedlivý proces. Tomu, koho tato tematika zaujala, doporučuji film Ex offo s Viktorem Preissem v hlavní roli.
Zdroje:
