Článek
V nedávné době se objevila informace o tom, že Češi loni vypili nejméně piva v historii statistik. Na obyvatele připadlo 121 litrů, což je však ve srovnání s EU stále hodně. Konkrétně je to téměř dvojnásobek průměru EU. Před 19 lety připadalo na jednoho Čecha téměř 159 litrů piva ročně.
Odborníci si pokles konzumace piva vysvětlují změnou životního stylu. Na datech je zřejmá generační proměna. Mladí lidé si oblíbili ochucená, nealkoholická piva. Spotřeba nealkoholického piva dle dat postupně roste, a to nejen u nás. Přitom za dob minulého režimu se lidé nealkoholickému pivu, které se jmenovalo Pito, spíše vyhýbali. Název tohoto nápoje vznikl z písmen slov „PIvo“ a „auTO“. „Vyráběl ho Pivovar Most a jelikož se nedalo vůbec pít, lidi mu říkali pitomost,“ vzpomínal v roce 2008 Jan Veselý, ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven.
Dobám, kdy lidé po práci pravidelně chodili na „jedno“ zřejmě odzvonilo. „Dříve „klopili“ někteří klidně 10 a více piv denně. Cena v restauracích udělala z piva „zážitkovou gastronomii“,“ komentoval pokles spotřeby piva jeden z diskutujících pod článkem Novinek. „Prostě generace, která pije/pila piva nejvíc, pomalu vymírá a mladší generace jej tolik nepotřebuje,“ poznamenal další. „Něco je špatně. Místo zdravého piva plného vitamínů (B1, B2, B6), minerálů (K, Mg, Zn, Si), antioxidantů a vlákniny, dnes, zejména mladí, konzumují energetické nápoje, kratom a hulí syntetickou marihuanu koupenou ve večerce,“ stálo v dalším příspěvku.
matcha
To, že mnozí kroutí hlavou nad klesající spotřebou piva, k našemu národu asi patří. České pivo mají rádi nejen Češi, ale také turisté z celého světa. Ti, co komentují klesající spotřebu „tekutého zlata“, často s nostalgií vzpomínají na dobu, kdy lahvové pivo stálo jen 1,70 Kčs. Tato cena se držela od 60. let až do roku 1984, kdy cena piva poskočila na 2,50 Kčs. Výrazné zdražení piva přinesly až devadesátá léta.
Abychom si udělali lepší představu o tom, jak hluboko lidé kvůli pivu museli sáhnout do peněženky, je třeba uvést, kolik korun si v té době lidé vydělávali. Na konci 80. let, kdy lahvové pivo stálo ještě 2,50 Kč, byla průměrná mzda 3170 korun. Za tento plat si tedy člověk mohl pořídit 1268 piv. O několik let později, v roce 2013, si lidí mohli za průměrnou mzdu koupit přibližně 2340 lahvových piv. To značí, že to s tou cenou piva po revoluci nebylo tak horké, jak někteří pivaři rádi uvádějí.
Faktem však je, že pivo bývalo zbožím, které si svou cenu dlouhodobě drželo. Komunistická garnitura totiž ceny dotovala. Týkalo se to nejen piva, ale také základních potravin, dětského zboží, pevných paliv či průmyslových výrobků. Ceny stanovoval cenový úřad, avšak mluvilo do nich i předsednictvo Ústředního výboru KSČ. „Mohu říct, že byly obavy z nepokojů. Dokonce se vytipovávaly citlivé položky spotřebního koše, kam vedle brambor určitě patřilo pivo,“ uvedl Jan Vrba, porevoluční ministr průmyslu.
Alkoholu bylo všude dost a nebyl drahý. Ve společenském životě hrál důležitou roli, tudíž nepít v podstatě nešlo. V době, kdy se komunisté chopili moci, propadl alkoholu i náš „první dělnický prezident“. Podle tehdejšího náměstka předsedy vlády Zdeňka Fierlingera podepsal Klement Gottwald za lahev vodky vše, co si Moskva přála. „Sovětskými poradci zinscenované politické procesy, kdy si dokonce ani Gottwald nemohl být jist životem, jej proměnily v alkoholickou trosku,“ popsal historik František Hanzlík.
A tak se pod taktovkou Sovětů stalo, že se pilo nejen na Hradě, ale také v podhradí. Alkohol se stal běžnou součástí života. A některým, jako byl režisér Martin Frič či básník František Hrubín zničil život. Problémy s alkoholem měly i ženy, jako například manželka Jana Wericha. To, co alkohol dokáže způsobit vepsal do pohádky Až o padá listí z dubu. Jeho sedlák Čupera, který pije, aniž ví proč naštěstí nakonec nad čertem vyzraje. Werichova žena i dcera se o to pokoušely také.
Jan Werich
Jan Werich se alkoholu nevyhýbal, nicméně ho nikdo neviděl opilého. Podle Terezy Brdečkové, která napsala knihu O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha nebylo umělecké rodiny, která by neměla v té době spoustu vtipných opileckých historik. „Lidé byli rádi spolu, přestávali se v houfu bát, cítili se svobodní a já jsem ráda asistovala u karetních seancí u nás doma, kde se pilo víno, vyprávěli se židovské vtipy a řvalo se smíchy tak jak už to dnes neslyším,“ komentovala pití alkoholu za dob komunismu ve své knize.
V době stalinismu, v době odposlouchávání telefonu lidé zažívali stavy, které šlo jen těžko zvládnou bez nějaké opory. „U nás se neválely alkoholici na ulici a nepilo se destruktivně jako v Rusku nebo v sousedním Polsku. Lidé si jen chtěli připadat o něco lépe,“ poznamenala Brdečková. Pití alkoholu bylo zkrátka normální. Spisovatelka vzpomínala, že ještě v 70. letech, kdy pracovala v Československé televizi, „byla opilost přijatelná výmluva pro vynechanou směnu, zatímco nemocné dítě nikoliv.“
Těm, co zde žili ani nepřišlo, že by záliba v alkoholu byla až tak špatná. Avšak pokud sem zavítal někdo zvnějšku, býval zaskočen. Alespoň takové pocity měla hvězda stříbrného plátna Adina Mandlová. V roce 1968 dorazila do Prahy, neboť dostala nabídku na hlavní roli v muzikálu Hello, Dolly! Tehdy se pozastavovala nad tím, kolik českých umělců ke svému fungování potřebuje alkohol. „Najednou jsem si uvědomila ten velký rozdíl, který mě dělí od ostatních členů souboru. Předně jsem nepila a nekouřila, protože jsem chtěla být svěží a alkohol kouření oslabuje. Všichni ostatní, až na Korbeláře, byli cítit alkoholem tak silně, že jsem se často musela odvracet, když na mě některý z herců nebo hereček promluvili, ať už ve společných scénách, nebo v soukromí. Jeden kamarád mi vysvětlil, že chlast je vlastně to jediné, co na světě mají, protože jsou nespokojení, špatně placení, špatně ubytovaní; většinou nemají ani koupelnu k použití a z nedostatku peněz pijou pivo a laciné kořalky, které jsou z člověka cítit na sto honů,“ uvedla ve své knize Dneska už se tomu směju.
Adina Mandlová
Od té doby jsme se zdá se posunuli. Mění se návyky lidí, mladší generace už tolik nevysedává nad pivem. Je to snad signál, že jsou Češi se svým životem spokojenější než předešlé generace, nebo si místo alkoholu našli jinou náhražku?
Zdroje:
BRDEČKOVÁ, Tereza. O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. 2. vydání. [Praha]: Limonádový Joe, 2022. ISBN 9788090844414.
MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.
