Článek
Snad každému dítěti někdo někdy četl Hrubínovy verše: „Vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku“, nebo pouštěl písničku Rozvíjej se poupátko z pohádky Pyšná princezna, kterou Hrubín otextoval. Jeho Špalíček veršů a pohádek s ilustracemi Jiřího Trnky patří k tomu nejlepšímu z české dětské literatury. K tvorbě pro děti jej inspirovalo narození jeho dvou dětí - dcery Jitky, provdané Minaříkové, pozdější překladatelky a syna Víta, ze kterého vyrostl filmový režisér. „Pro mě to byl normálně táta, který nám občas skládal veršíčky a pak je někdy použil ve sbírce nebo nám vymýšlel pohádky před spaním,“ vzpomínala jeho dcera pro Lidovky.cz.
Hrubínova tvorba měla však širší záběr. S tímto umělcem velmi rád spolupracoval režisér Otakar Vávra. Na základě básníkovy tvorby natočil snímky Srpnová neděle (1960), Zlatá reneta (1965), Romance pro křídlovku (1966) a po jeho smrti také historické drama Oldřich a Božena.
Jak Vávra uvedl ve svých pamětech, snímek Romance pro křídlovku považoval za svůj nejlepší film. S Hrubínem se domluvili, že příběh budou vyprávět jednoduše, formou vzpomínky. „Nesmírně mě v tom zajímala postava dementního dědečka, který pozvolna splývá s přírodou, v kontrastu s mladým chlapcem prožívající první erotické, ale také první citové vzplanutí skutečné, tragické lásky,“ uvedl Vávra ve své knize.
Jaromír Hanzlík
Poeticko-romantický film, ve kterém exceloval v hlavní roli Jaromír Hanzlík získal Zvláštní cenu poroty na MFF v Moskvě 1967 a Stříbrnou sirénu v Sorrentu roku 1969. Cenu Vávrovi předal sám Federico Fellini. Představitel hlavní role studenta Vojty údajně získal státní cenu Ministerstva kultury, která byla spojená s poukazem na auto. Nemusel tak čekat v dlouhých pořadnících a mohl si auto koupit přednostně.
I přes úspěchy svých děl byl Hrubín velmi skromný. Na Vávru působil jako plachý a pokorný člověk. „Při naší spolupráci nerad příliš diskutoval, a když jsme se dostali do rozporu, raději svůj názor napsal, než aby o něm hovořil,“ popsal Vávra. „Přes celé dveře do předsíně měl zvětšeninu francouzské rytiny k románu Julesa Verna Dva roky prázdnin. Inspiroval ho hvězdný atlas, především mapa Měsíce. Byla to jeho metafora odcizení ve Zlaté renetě.“
Zlatá reneta, kde hlavní roli ztvárnil Karel Höger, měla dle Vávry silné autobiografické prvky. Do příběhu vyléčeného alkoholika otiskl své pocity. Sám Hrubín zažíval stavy, kdy s alkoholem bojoval. Dokonce se léčil na oddělení adiktologie (závislosti) u Apolináře. „Šel tam dobrovolně. A měl vlastně trochu smůlu, protože docent Skála tam tenkrát měl Pláničku a našeho tátu. Ne snad úplně zároveň, ale byli to prostě dva „prominentní“ pacienti, kterými se trošku chlubil,“ prozradila jeho dcera Jitka v roce 2015.
Hrubín prý během svého pobytu v léčebně psával krátké říkanky, které se pak připichovaly na nástěnku a sloužily jako součást léčby. „Opilce se každý štítí, ten má smutné živobytí. Ať jsi pivař nebo vinař, pomůže ti Apolinář,“ zmínil jednu z říkanek docent Jaroslav Skála. Básníkova dcera také zmínila, že v léčebně její otec slavil také Silvestry: „Samozřejmě bez alkoholu. O půlnoci místo přípitku všichni vyběhli na mráz a cvičili. Otec byl totiž v klubu KLUS – to byl Klub usilujících o střízlivost. Musel z toho mít trochu srandu, protože ono to bylo tak absolutně proti jeho mentalitě – ten vojenský dril a řád. Ale poctivě to absolvoval.“
Po absolvování terapie nějakou dobu nepil, nicméně časem zase začal. Alkohol mu pomáhal odbourávat jeho vnitřní strachy a pochybnosti o své práci. Uchyloval se do svého vnitřního exilu, ve kterém trpěl.
Oblíbený autor dětských knih, který krátce pracoval jako knihovník v Ústřední lidové knihovně hlavního města Prahy a následně jako úředník na ministerstvu informací se několikrát dostal do křížku s režimem. Po roce 1948 byl kritizován kvůli své sbírce Hirošima, která se soudruhům zdála až moc pesimistická. Dostal částečný zákaz tvorby, což jej však nasměrovalo k překladům a tvorbě pro děti. To mu v roce 1954 vyneslo Státní cenu. Jenže o dva roky později se v projevu na sjezdu československých spisovatelů zastal kolegů, kteří byli režimem perzekvováni, což vyvolalo značnou nelibost. Na dalším sjezdu spisovatelů byl donucen pronést omluvný projev, což nalomilo jeho psychiku. Po krátkém zákazu tvorby se opět vrhl do práce a následně získal Státní cenu Klementa Gottwalda a titul Zasloužilý umělec. Tehdy také začala jeho spolupráce s Vávrou.
Naposledy se Hrubín s Vávrou setkali při práci na scénáři podle Hrubínovy divadelní hry Oldřich a Božena, která se však soudruhům stala trnem v oku. „V roce 1969 byla ve Vinohradském divadle uvedena Hrubínova divadelní hra Oldřich a Božena a měla velký úspěch. Monolog Oldřichův o svobodě měl spontánní aplaus na otevřené scéně. Proto byla tato hra brzy zakázána. Já jsem ji chtěl ale natočit. Napsali jsme s Františkem scénář a šli jsme ho projednat k novému ústřednímu dramaturgovi Tomanovi. Jindy by to byla jen formální záležitost. Tenkrát ale řekl Toman Hrubínovi do očí: ,Víš, já bych si Vančuru vzal na triko, ale Hrubína ne.´ A tím to smetl ze stolu. Hrubín se doslova vypotácel z jeho kanceláře. Něco takového ještě nezažil,“ popsal Vávra.
Podle režiséra byl Ludvík Toman všemocným vládcem barrandovského studia. Muž, který se díky svému manželství s Ruskou nejprve uchytil jako tajemník Svazu československo-sovětského přátelství, kariérně rostl. Měl nad sebou ochrannou ruku nejvyšších orgánů, tudíž byl nedotknutelný. „Zavedl bezohlednou korupci, kterou mu ani později nikdo nedokázal. Jiří Purš mi jednou předehrával způsob jeho jednání s režiséry: když mu režisér přinesl scénář, otevřel ho a vždycky tam našel obálku. Otevřel ji, a když v ní bylo deset tisíc, zavřel scénář a řekl: ,Přijď za půl roku.‘ Když tam bylo dvacet tisíc, nechal ho na stole a film šel do výroby. To byla totiž polovina hrubého honoráře za celý scénář i s povídkou.“ A jelikož mu Vávra žádné obálky nedával, neměl prý žádnou šanci.
Brzy po schůzce u Tomana Hrubín vážně onemocněl. Vávrovi, který se za ním stavil na Bulovce sdělil, že má střevní potíže, ale že se tam nechce nechat operovat. Dohodl se se svým přítelem primářem v Českých Budějovicích. Když jej tam jeho syn odvážel autem, píchli. „Zatím co Vítek vyměňoval pneumatiku, seděl František v autě a smutně pověděl, že už se nevrátí. Praha ho nechce pustit. Skutečně po operaci zemřel. Jeho organismus podlehl neustálému stresu. Měl slavný státní pohřeb na Vyšehradském hřbitově. Podle svého přání, církevní. Když obě jeho děti vystudovaly, vrátil stranickou legitimaci a mohl se přiznat i ke katolické víře. Do záplavy kytic a věnců na jeho hrobě jsem položil kytici růží. Na Františkův pohřeb přišlo velice mnoho lidí. Bylo vidět, jak byl tento útlý, křehký, ale veliký básník oblíbený,“ uvedl Vávra, který snímek Oldřich a Božena mohl natočit až v roce 1984, tedy až 13 let po smrti mimořádného básníka, na jehož verších vyrostlo snad každé dítě.
Zdroje:
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 808519042¨
