Článek
Říšský protektor Reinhard Heydrich, jeden z hlavních organizátorů holocaustu, se nechvalně zapsal do našich dějin. Je autorem citátu: „Nordického, germánského člověka přesvědčíte nebo zlomíte. Čecha, slovanského člověka, lze jen těžko přesvědčit, vždy se ohne, nikdy ho nezlomíte. A když ho přestanete ohýbat a pustíte jej, tu se zase vzpřímí, zase tu stojí a znovu je vám protivníkem. Z toho plyne závěr, že ho musíte pořád přitlačovat, aby musel být stále ohnut, aby poslouchal a tahal.“ Nebýt jeho manželky Liny, zapálené nacistky, nebyl by Reinhard Heydrich tím, čím byl.
Lina Mathilde von Osten měla šlechtické kořeny. Narodila se v roce 1911 na ostrově Fehmarn v Baltském moři, kde ji spolu s bratrem rodiče vychovávali v duchu hodnot NSDAP. Její zchudlí rodiče viděli v nacismu záchranu Německa. I když na tom nebyli finančně tak dobře, jak by si přáli, disponovali dobrými kontakty a známými. Z Liny vyrostla ambiciózní mladá dáma, která mířila vysoko.
Prvotně se chtěla stát učitelkou po vzoru svého otce. Po ukončení vyšší dívčí školy odešla do Kielu na střední pedagogickou školu. V 19 letech ji ale na plese okouzlil muž v německé námořnické uniformě a školu již nedokončila. Nebyl jím nikdo jiný, než nadporučík německého vojenského námořnictva Reinhard Heydrich.
Jiskra přeskočila z obou stran. Jejich láska však hned zkraje musela čelit aféře, kvůli které byl Heydrich krátce po zasnoubení propuštěn z námořnictva. Jeho chování bylo neslučitelné s postavením důstojníka. Reinhard totiž údajně přivedl do jiného stavu dceru jednoho bohatého rejdaře, on však své otcovství popíral. Místo dívky z bohaté rodiny upřednostnil Linu. Ta, poté co byl propuštěn, jej přiměla, aby vstoupil do SS a seznámila ho s Heinrichem Himmlerem. Zatahala za nitky a svého snoubence protlačila do funkce SS-Gruppenführera se solidním platem.
Reinhard Heydrich, 1940
K úplné spokojenosti Liny chyběla už jen ta svatba. K té ale nebyla úplně jednoduchá cesta. Než se vzali, museli dokázat „čistotu“ svého původu. Zatímco pro Linu to problém nebyl, prokázala šlechtický původ až do roku 1750, Reinhard musel vysvětlovat, proč měl jeho děd Isidor Süss typické židovské příjmení. Z nepříjemné šlamastiky se Reinhardovi podařilo vybruslit a všechny přesvědčil, že jde o nedorozumění. A tak veselce, která následovala rok po jejich seznámení, nic nebránilo.
Lina si mohla libovat. Manžel měl nastartovanou kariéru a nejspíš jí vůbec nevadilo, že je jejich vysoký životní standard vykoupen krví mnoha lidí, které Reinhard poslal na smrt. Dostal se do čela státní bezpečnosti, odkud podepisoval jeden rozsudek smrti za druhým. Lina na svého muže byla pyšná a podporovala jej. Postupně mu porodila 4 děti – dva syny (Klaus, Heider) a dvě dcery (Silke, Marte).
Reinhard Heydrich s manželkou Linou, 1942
Vysoké pracovní nasazení Reinharda si ale vyžádalo i svou daň v podobě nevěry jeho ženy. „Za Reinharda Heydricha jsem byla vdaná deset let. Z toho sedm let nebyl doma,“ uvedla po mnoha letech. Dlouhé chvíle bez manžela si zpříjemnila mileneckým poměrem s mužem přímo z Heydrichovy kanceláře. S nákloností k SS-Grupenführerovi Walterovi Schellenbergovi se netajila. Reinhard byl sice šokovaný, ale s jejich vztahem, který netrval dlouho, se vyrovnal. Manželka jejího milence to nesla o poznání hůře. Walterovi údajně chrstla do obličeje kyselinu a rozvedla se s ním.
Lina dala Walterovi vale a spolu se svými 3 dětmi následovala svého muže, který byl v roce 1941 ustanoven říšským protektorem Čech a Moravy. Na krátko se usadili v levém křídle Pražského hradu, pak se ale na Velikonoce roku 1942 přestěhovali do zámku v Panenských Břežanech. Tento objekt se sedmihektarovou zahradou používala jejich rodina již předtím k „rekreačním účelům“. Z Liny se stala zámecká paní, což si nadmíru užívala.
Idylku přerušil atentát na Reinharda, který byl spáchán při jeho cestě na Pražský hrad. Když se s ním ráno 27. května 1942 Lina loučila, netušila, že dcera, kterou nosí pod srdcem, svého otce nikdy neuvidí. Chvíli poté, co na otevřený mercedes zaútočili parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík, zamířila za svým mužem do nemocnice. O devět dní později, 4. června 1942, Reinhard na následky zranění zemřel. Oficiálního rozloučení se Lina kvůli pokročilému stupni těhotenství nezúčastnila. Do své smrti nechápala, proč byl zabit. „Jsem ještě dnes toho názoru, že úkol, který tehdy můj muž měl, byl ryze pozitivní a že se domníval, že pro Čechy dělá to nejlepší, co může,“ hodnotila po letech jeho práci.
Na zámku zůstala i po smrti Reinharda. Šéf SS, Heinrich Himmler pro ni a její děti zařídil doživotní užívání zámku. Nouzí rozhodně netrpěla. Byla jí přiznána vysoká doživotní penze a vyplacena pojistka. K ruce jí bylo více než sto židů z terezínského ghetta, kteří přišli na zámek pracovat a ke kterým se chovala jako ke svému majetku. Budovalo se hřiště, bazén, a místo vzácných dřevin v anglickém parku nechala vysázet brambory.
V roce 1943 přišla další rána. Stala se tragédie, se kterou se jen těžko smiřovala. V osudný den její 2 synové, Klaus a Heider, jezdili před zámkem na kolech. Stačila chvilka nepozornosti a nejstarší syn skončil pod koly projíždějícího náklaďáku. Desetiletý chlapec byl na místě mrtev. Zemřel na den přesně rok poté, co byli popraveni v Mauthausenu čeští odbojáři, kteří pomáhali s přípravou atentátu na Heydricha.
„Přilítla a vůbec se neptala, co se stalo s klukem. Řvala, kde je řidič,“ vzpomínala na tragédii pamětnice Věra Ličková. Po smrti svého syna vynaložila Lina ohromné úsilí na to, aby dosáhla odsouzení a popravy českého řidiče onoho náklaďáku. Šlo ale o nešťastnou náhodu, za kterou řidič podle soudu nemohl, takže soud obžalovaného zprostil viny.
Na zámku s dětmi zůstala do dubna 1945, pak se vrátila zpět do Německa s nadějí, že se na zámek ještě vrátí. Po válce ale přišlo rozčarování a pád na dno. Byl jí zabaven majetek a jejího manžela prohlásili za válečného zločince. Uchýlila se do Rakouska, kde začala pracovat jako děvečka. Naděje na lepší život vytryskla, když očarovala rakouského šlechtice Leopolda von Zanettim. K svatbě ale nakonec nedošlo. Šlechtic svou snoubenku opustil. Vadilo mu, že je Československem stíhána jako válečný zločinec.
A tak se Lina sebrala a vrátila do Německa, kde jí přiznali malý vdovský důchod. V 50. letech jí byl vrácen také rodný dům na ostrově Fehmarn, kde už zůstala. Opět se zasnoubila, jejím posledním vyvoleným se na pár let stal o 4 roky mladší Mauno Manninen. Finský malíř, básník a ředitel divadla vrátil do jejího života klid a spokojenost. Společně zakoupili útulný penzion „Imbria Parva“, ve kterém jí pomáhala jedna z dcer. V 65 letech sepsala paměti, ve kterých obhajovala svého muže, který dle ní jen plnil rozkazy. Také líčila, jak jí Čechy přirostly k srdci: „Pěšky bych tam šla! A každého bych tam vlastnoručně objala!“
Lina svého prvního muže, díky kterému se vyšplhala po společenském žebříčku, přežila o dlouhých 36 let. Až do své smrti věřila tomu, že český lid Reinharda obdivoval a atentát byl mířen na celý nacistický režim. Zemřela v roce 1985 ve věku 74 let.
Zdroje:
