Článek
Roku 1891 se do židovské rodiny narodila dívenka, která si přála být princeznou. Malá Stephany Julienne Richter nezůstala jen u snění, dělala maximum pro to, aby se k titulu a bohatství dostala. Navštěvovala baletní školu Vídeňské dvorní opery a už v raném věku dokázala využít svou krásu a sofistikovanost k tomu, aby se dostala do vídeňské vyšší společnosti.
Díky své inteligenci, intrikám a osobnímu šarmu se vyšplhala až na vrchol společenského žebříčku. Údajně měla mít poměr s ženatým arcivévodou Františkem Salvátorem, princem Toskánska, zetěm císaře Františka Josefa I. Proslýchalo se, že s ním přišla do jiného stavu. Jak z toho ven? Podařilo se jí přesvědčit německého prince z rodu Hohenlohe, že dítě je jeho. Ten nakonec kývl na svatbu, která se konala 12. května 1914. Očekávaný syn se narodil 5. prosince 1914. Dostal jméno Franz Josef.
Sňatkem s knížetem Bedřichem Františkem z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürstu získala šlechtický titul, který ji umožnil rozjet její mezinárodní kariéru. Z manželství, které vydrželo jen pár let, dokázala vytěžit maximum. Zachovala si titul a příjmení svého bývalého manžela a samozřejmě také značný majetek, který ji zajistil umístění mezi nejbohatšími ženami Evropy.
Jejímu šarmu nedokázali odolat ani největší evropští aristokraté, stejně jako samotný Adolf Hitler, s nímž se seznámila na konci roku 1933 prostřednictvím svého milence, kapitána Fritze Wiedemanna, který byl Hitlerův osobní adjutant. Stephanie udělala na říšského kancléře obrovský dojem, zíral na ni jako na obrázek. Zaujala jej nejen svým šarmem a grácií, ale také inteligencí, dobrou znalostí mezinárodních vztahů a několika jazyků. Pozvání na odpolední čaj na sebe nenechalo dlouho čekat.
Hitlerova náklonost byla zřejmá. Byla jedna z mála, před kým se dokázal uvolnit. „Málokdy se usmívá, pokud nemá zrovna sarkastické poznámky. Bývá extrémně zahořklý. Hovoří vždy, jako by měl proslov a ostatní jej musí poslouchat. Z jeho nejbližších přátel jsem jediná, s kým dokáže mluvit normálně,“ poznamenala si Stefanie do svého deníku.
Stephanie a Adolf stále častěji trávili čas na soukromých promítáních melodramat a muzikálů. Atmosféra těchto filmových setkání byla čím dál tím intimnější. Hitler ji často při společném sledování filmů hladil po tváři a vlasech. Svou náklonost ale držel pod pokličkou. Na veřejnost se jeho sympatie k této dámě nesměly dostat, svůj mediální obraz si velmi hlídal. Vždyť jak dlouho se mu dařilo tutlat svou letitou milenku, budoucí manželku Evu Braunovou.
Díky svým schopnostem a konexím se Stefanie dostala do služeb Třetí říše. Hitler ji nazýval svou „drahou princeznou“. Rozvinula blízké přátelství s Hermannem Göringem a Heinrich Himmler ji paradoxně prohlásil za „čestnou Árijku“. V Londýně, kde žila, si dokázala vybudovat blízké vztahy s anglickou elitou. Nacisté věřili, že by jim mohla pomoci prosazovat jejich politiku.
Blízký vztah s Hitlerem neunikl tajným službám Velké Británie. V jedné z jejich zpráv se uvádí, že je pravděpodobně jediná žena, která má na Hitlera nějaký vliv. Podle další přísně tajné zprávy MI6 z roku 1933 měla Stefanie získat 300 000 liber za přesvědčení lorda Rothermera, aby podpořil myšlenku připojení polských území k Německu.
S jejími službami byl Hitler natolik spokojen, že jí byla svěřena role „neoficiální velvyslankyně“. Mohla mít vše, na co si vzpomněla. Od okázalých večeří až po veškeré luxusní zboží. V roce 1937 dostala Stephanie pod dohledem kapitána Fritze Wiedemanna rozkaz odcestovat do Spojených států. Zde měla za úkol podpořit aktivity Německo-americké federace, která sympatizovala s nacisty. O necelé dva roky později ji Hermann Göring přivedl do velkolepého paláce v Salcburku, kde přijímala zahraniční hosty a významné osobnosti. Její úlohou bylo „obměkčit“ přítomné před důležitými rozhovory s nacistickým vůdcem. A jak se zdá, svou roli plnila na výbornou. Byla ji udělena Zlatá medaile nacistické strany, psalo se o ní také v tisku.
V časopisu Time z roku 1938 se píše, že se významně angažovala během československé krize, když Chamberlain vyslal lorda Runcimana, aby prošetřil situaci v Československu. Stefanie spěchala na hrad, kde se britský zprostředkovatel ubytoval. Následně vznikla zpráva, která argumentovala pro předání Sudet Německu.
V dalším článku z New York Times byla popsána její činnost pro nacisty takto: „Princezna je nepochybně skutečnou hvězdou mezi bývalými německými aristokraty, které Hitler naverboval k provádění nejrůznějších operací, často tajné povahy. Tyto ženy špehovaly, sloužily jako propagandistky nebo byly duší a životem strany (…) Na příkaz nacistické strany položila princezna Hohenlohe Hitlerovi k nohám hlavy pánů, hrabat a dalších důležitých osobností.“
Stefanie si vybudovala pozici důvěryhodného prostředníka v diplomatických záležitostech. Krátce po svém vyznamenání byla proto vyslána do Londýna, kde měla prozkoumat půdu pro možné jednání mezi nacisty a představiteli britské vlády. Nacisté se zprvu snažili vyhnout otevřené válce, chtěli obsadit sousední země bez použití zbraní. Premiér Neville Chamberlain odmítl s Göringem vyjednávat, což mělo dopad na pověst Stefanie jako schopné diplomatky.
Hitlerova důvěra k Stefanie začínala mít trhliny. Přispělo k tomu i odhalení jejího poměru s kapitánem Wiedemannem. Hitler reagoval po svém, dal svému pobočníkovi nabídku, která se neodmítá. Nabídl mu dobře placené místo na německé ambasádě v San Franciscu. Kapitán nabídku přijal.
Když začala druhá světová válka, Stefanie situaci racionálně vyhodnotila a rozhodla se opustit Británii. Zamířila za svým bývalým milencem do Států, obávala se, že by mohla být zatčena jako německá špionka. Po příjezdu do USA se šmahem dostala pod dohled FBI. Byla vyhodnocena jako vážná hrozba. Ředitel FBI J. Edgar Hoover o ní prohlásil, že je horší než 10 000 mužů a že by jí nemělo být obnoveno vízum. Navrhnul, aby byla v nejbližší vhodné chvíli deportována ze Spojených států.
Úřady Spojených států v této kauze trochu zaspaly. Případem Stephanie se začaly zabývat až po vyhlášení války nacistickému Německu. Po útoku na Pearl Harbor byla zatčena FBI a internována ve Spojených státech jako nepřátelská cizinka. Stefanie byla nejprve poslána do vězení ve Filadelfii, poté byla převezena do tábora v Texasu, kde byli drženi občané nepřátelských zemí. Poskytla informace Úřadu strategických služeb, které byly použity ve zprávě o osobnosti Adolfa Hitlera.
Ihned po skončení druhé světové války se dostala na svobodu. Vrátila se zpět do Německa, kde se rázem stala populární. Opět si vytvořila vlivné kontakty, spolupracovala s mediálními manažery. S vrozenou ctižádostí se vrhla do novinářské branže. Nakonec dožila v Ženevě, kde v roce 1972 zemřela. Bylo jí 80 let.
Zdroje:
