Článek
Minulý rok došlo k navýšení příspěvku na péči. „No konečně!“, řekla jsem si jako osoba, která pečuje o své hendikepované dítě. Pak ale člověk zjistil, že příspěvek se nezvýšil rovnoměrně. Někdo si sice polepšil hodně, jiným naopak nebylo přidáno nic. Na lidi v prvním stupni závislosti se stát vykašlal. Dospělí nadále pobírají 880 a děti 3300 korun měsíčně. Naopak lidem ve 4. stupni, kteří jsou v domácí péči, se příspěvek zvýšil o 7800, tedy z 19 200 na 27 000. „Jsme si vědomi velkého významu této formy pomoci, a proto ještě více peněz dostanou lidé s úplnou závislostí, kteří nevyužívají pobytové služby. Umožní jim to tak lepší péči v jejich domácím prostředí,“ komentoval navýšení ministr Marian Jurečka.
Navýšení příspěvku je samozřejmě krok správným směrem. Lidé, kteří pečují o své blízké, jsou v zápřahu 24/7. Když člověk nemá možnost odpočinku, bývá to enormně náročné, zejména psychicky. Věřím, že většina pečujících se snaží při péči o osoby blízké ze sebe vydávat maximum. Jsou bohužel ale i případy, kdy je domácí péče pro člověka se stupněm závislosti nedůstojná.
Když si občas čtu o tragédiích, jaké se mohou přihodit v domácí péči, kdy to pečující osoba nezvládla, je mi z toho opravdu smutno. Například loni se řešil případ 94letého seniora, který za uškrcení manželky, o kterou pečoval, dostal podmínku. Žena byla po náhradě kyčelního kloubu propuštěna do domácí péče s tím, že je soběstačná a může se o ni postarat rodina. Chůze jí činila značné potíže, nedokázala sama dojít ani do koupelny. Nakonec se z ní stal ležící pacient odkázaný na pleny. Dotyčná navíc vlivem psychických problémů začala být i agresivní. Důchodce svou zoufalou situaci nakonec vyřešil usmrcením své ženy, následně se pokusil o sebevraždu.
Zaznamenala jsem i nešťastný případ jedné pečující ženy z Vimperku, která se pokusila zavraždit svou matku. „O maminku jsem pečovala od roku 2020. Nejprve bylo vše v pořádku, ale postupně a plíživě se vše horšilo. Nakonec už jsem nemohla nikam ani ven, protože nevydržela být sama,“ uvedla. Už jen při výčtu zdravotních obtíží její matky je jasné, jak musela ona domácí péče být náročná. Vedle cukrovky, měla její matka stařeckou demenci a léčila se s maniodepresivní psychózou a schizofrenií. Poté, co se žena pokusila matku udusit, zavolala na linku 112 a přiznala se.
Dřív bych si myslela, že něco takového není možné, ale po osobní zkušenosti, kdy jsem byla svědkem toho, jak se může pečující člověk chovat, vím, že domácí péče není pro každého. Jsou případy, kdy by nemocným či hendikepovaným, bylo lépe v institucionalizované péči.
Takovým případem byla i má tchýně, která trpěla Parkinsonovou nemocí. Důsledkem nemoci dochází k předčasnému a postupnému zániku některých nervových buněk v mozku. Pacienti se následně potýkají se svalovou ztuhlostí, zpomalením pohybů a třesem rukou. Kvůli nestabilní chůzi může u nich docházek k pádům.
Tchýně žila ve velkém dvougeneračním domě spolu s tchánem, který o ni oficiálně pečoval a pobíral na ni příspěvek na péči. V domě, na který byl tchán velmi upnutý. Každý den musel mít setřenou podlahu, řešil každý drobek na zemi. Vždy, když jsme k nim jeli na návštěvu, měla jsem stažený žaludek z toho, jak se zase bude tchán chovat. Měl velmi vznětlivou povahu. Stačilo, aby jeho žena, které se třásly ruce, ukápla trošičku polévky na stůl, a hned na ni začal řvát. Když se koupala, ječel na ni, že je moc dlouho ve vaně. A když venku upadla, nechal ji tam ležet a šel raději pracovat na zahradu. Velký dům byl pro ni vězením. Když jel nakoupit, zamykal ji tam. Neřešil, že by mohla upadnout.
Nejvíce se mi vryl do paměti okamžik, kdy tchýně seděla v křesle, když tu náhle otevřela pusu do kořán a vykulila oči. „Vypadla“ ji čelist, byla celá v křeči. Zatímco ji manžel uklidňoval a pokoušel se rozmasírovat svaly kolem čelisti, tchán na ni řval, že teď s ní rozhodně nepojede na pohotovost, protože tam má ještě nějaké činnosti.
Vždy když jsme odtamtud odjížděli, bylo mi tchýně strašně líto. Bydlíme 200 km daleko, je těžké takové věci řešit na dálku. Manžel se pokoušel tchána přimět, aby umístil tchýni do nějaké instituce, kde by měla kvalitní péči. Případně aby k nim docházel nějaký pracovník sociální služby na výpomoc. On to ale odmítal. Obával se, že by přišel o příspěvek na péči.
Důstojná péče není jen o tom, že osoba dostane najíst a napít, případně ji někdo pomůže s vykoupáním. Velku roli hraje i psychika. To, jak se pečující k dotyčné osobě chová. V tomto ohledu můj tchán selhával. Chápu, že toho na něj bylo hodně. Sama vím, jak je náročné o někoho pečovat. Ale šlo to řešit, věděl, kam se může obrátit o pomoc, ale neučinil tak. Jeho dům, zahrada a vysoký příjem pro něj byly důležitější, než jeho blízcí.
Zdroj:
