Článek
Hanu Zagorovou máme všichni v hlavě uloženou jako tu „milou holku.“ Možná si ještě někteří vybaví legendární projev Miloše Jakeše, kterak se snažil vzbudit opovržení umělci, kteří podepsali Několik vět a nevynechal ani oblíbenou Hanu Zagorovou: „Ti umělci, kteří to podepsali. Žádnej z nás nebere takový platy, prostě, jako berou oni. Dostávám jednou ročně výpis… seznam těch umělců, kteří berou nad těch sto tisíc korun. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno… ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok. A další ne 600, milion, dva miliony berou Jandové a jiní každý rok. Ti náhodou neprotestovali.“ Tehdy populární zpěvačka dostala zákaz veřejného vystupování, umělecká činnost jí byla pozastavena až do pádu komunistického režimu.
Sympatická zpěvačka se roky umisťovala na vrcholu žebříčku popularity, získala 9 Zlatých slavíků. Za jejím úspěchem stály jednak povedené hity, ale i její povaha. Vždycky z ní vyzařoval optimismus. Už na škole se její profesoři pozastavovali nad tím, zda existují vůbec nějaké situace, kdy by se neusmívala. Nerozhodilo jí ani to, když jí během přijímacích zkoušek na JAMU vytkli její vadu řeči. Tehdy si vyslechla: „Vy ale mluvíte jako prase!“ Místo aby se sesypala, odpověděla, že to ví a už rok a půl chodí na logopedii – foniatrii. Nakonec byla přijata pro nesporný talent. Dostala ale podmínku s tím, že do půl roku musí mluvit dobře.
Statečně nesla i své zdravotní problémy. Kvůli vážné chorobě musela pravidelně navštěvovat Ústav hematologie, aby dostávala krevní transfuze. Vzácné onemocnění krve jí lékaři diagnostikovali v jejích třiadvaceti letech. Onemocnění způsobovalo rozpad krvinek, což vedlo k anémii. Zpočátku málem omdlévala na jevišti, nakonec se s nemocí naučila žít. Od doktorů si vyslechla, že by měla hodně odpočívat, povolání zpěvačky nedoporučovali. Na mnoho věcí si zvykla, i na změnu životosprávy. To, s čí nepočítala, byl fakt, že těhotenství ve spojení s její chorobou bývá vzácné.
Ve svých představách se na mateřství cílila už od doby, kdy dostudovala a dozrála jako žena. Moc si přála mít dítě, nechávala ale tomu volný průběh. Když se jí nedařilo nějakou dobu otěhotnět, navštěvovala odborníky, zkoušela i babské rady.
Jednou, přeci jen, jí přepadl pocit, že pod srdcem nosí nový život. Psal se rok 1984, zrovna žila s jedním lékařem. „Myslím, že bych mohla mít miminko,“ oznámila tehdy svému partnerovi, který se začal smát. Jako lékař totiž věděl, jak je to málo pravděpodobné. Ona ale trvala na svém. Odnesl proto její moč na testy. V telefonu pak zaznělo: „Okamžitě přijeďte!“
Nasedli do auta a v noci jeli do nemocnice. Docent Brabec, který znal její zdravotní stav, se jí hned zeptal: „Kdy uděláme interrupci?“ Prodělávala totiž injekční kůru, jejíž jedinou kontraindikací bylo těhotenství. Ze zdravotního hlediska tedy nebylo jiné řešení, než provést potrat. Tehdy její tělo bylo plné kortikoidů, což s mateřstvím vůbec nešlo dohromady. Bylo velké riziko, že by se jí narodilo postižené dítě. I jí hrozilo vážné zdravotní riziko, což jí ošetřující lékař netaktně vysvětlil slovy: „Takže by se Vám narodilo nezdravé dítě a navíc se bude potulovat samo na světě, protože Vy si ještě umřete!“ Pro Hanku to byl ohromný šok. Byla zoufalá a nešťastná.
„Těsně před Vánocemi jsem musela na interrupci. Na chodbách se na mne dívaly ženy, které udržovaly těhotenství, s velkou neláskou. Nechtělo se mi nikomu nic vysvětlovat, s nikým jsem se nebavila. Dítě, které jsem čekala, se nemohlo narodit,“ vzpomínala Hana ve své knize Než to zapomenu. Vyzkoušela vše, aby byla těhotná, a když se to povedlo, zjistila, že varianta porodit vlastní dítě se jeví jako nemožná.
Touha po dítěti neutichala, naopak rostla. Začala velmi vážně přemýšlet o adopci. S přítelem začali shánět razítka a potvrzení. Museli předložit i názor lékařů. Ti byli zásadně proti: „Ne, v žádném případě. Nemáte fyzicky na to, abyste se o dítě mohla starat!“ Ona však byla umanutá, šla si za svým snem. Nakonec si vymohla určitý kompromis. Docent Brabec jí podepsal papír se souhlasem, že může adoptovat dítě od tří let. Sice si přála mít miminko, ale rozhodnutí lékaře nakonec respektovala. Adopce se stala její posedlostí, možná tak trochu na úkor vztahu s jejím tehdejším partnerem, se kterým se nakonec rozešli.
Říká se, že jedny dveře se zavřou, druhé se otevřou. Po rozchodu s lékařem se zamilovala do baletního mistra Vlastimila Harapese, který si také velmi přál mít dítě. Sdílel její přání být adoptivním rodičem, navrhl jí svatbu. Roku 1986, když oba slavili čtyřicátiny, si také vyměnili snubní prstýnky. Pokusili se adoptovat čtyřletou Aničku, ale nedopadlo to dobře. O holčičku nakonec projevila zájem její babička.
Manželství se slavným tanečníkem nevydrželo. Hanka se totiž zakoukala do o 10 let mladšího operního pěvce Štefana Margity. Tomu už zkraje vztahu sdělila, že nemůže mít děti. Miloval ji natolik, že se s tím smířil. „Byla to jedna z prvních věcí, které mi řekla. Upřímně mi řekla, že děti mít nemůže a kdyby otěhotněla, umře. To je spojeno s nemocí, kterou má a opravdu mi to řekla hned na začátku,“ sdělil Margita v jednom rozhovoru.
Štefan Margita
Vzali se a vytvořili jeden z nejstabilnějších párů českého showbyznysu. Na nějakou dobu se vzdala i své kariéry, aby mu mohla být co nejvíce na blízku. „Štefan je báječný člověk s úžasným srdcem. Věřím, že každý z nás má někde na světě druhou půlku sebe a myslím si, že jsem měla to štěstí, že jsem ji potkala,“ zhodnotila jejich láskyplný vztah Hana Zagorová, která se nakonec smířila s tím, že nikdy nebude matkou. Svou lásku naplno dávala muži svého života, Štefanovi, se kterým byla až do své smrti.
Zdroje:
3) ZAGOROVÁ, Hana a ZINDELOVÁ, Michaela. Hana Zagorová: – než to zapomenu. Praha: Cesty, 1996. ISBN 80-7181-150-5.
4) GRACLÍK, Miroslav a NEKVAPIL, Václav. Zagorka: Hana Zagorová. [Česko]: MV knihy, 2017. ISBN 978-80-87003-49-7.
