Tragická bilance Titaniku mohla být horší - nejen kvůli nedostatku člunů

Titanik mohl vézt až 2435 cestujících a 892 členů posádky. Na první plavbu se však vydalo méně lidí, tudíž katastrofa mohla postihnout mnohem více jedinců. Mrtvých by bylo možná ještě mnohem více, kdyby někteří muži na palubě do poslední chvíle nevykonávali svou povinnost, ačkoliv riskovali vlastní život. Mnozí z nich za to zaplatili cenu nejvyšší. Z 865 členů posádky se utopilo 693 mužů a 3 ženy. Mezi statečné muže pracující do posledních chvil patřili např. strojníci a topiči v podpalubí lodi, kteří více než dvě hodiny poté, co se Titanik střetl s ledovcovou krou, stále ještě pracovali a udržovali v provozu čerpadla. Díky jejich práci se Titanik udržel na hladině zhruba o hodinu déle, než odhadoval hlavní konstruktér Thomas Andrews. Podle jeho odhadu se měl Titanik potopit do 90 minut. Pod vodou však zmizel za dvě hodiny a 40 minut po nárazu. Tento čas navíc umožnil radistovi Jacku Phillipsovi odvysílat ještě několik posledních volání o pomoc před tím, než sám zahynul.

Titanik bohužel nebyl na podobné situace dostatečně připraven. Jednak pokulhávala organizace, a jednak nebylo dostatek člunů. Důstojníci neměli jasno v tom, kolik lidí mohou ve člunu bezpečně spustit na vodu. Z tohoto důvodu byly první záchranné čluny poloprázdné. Ze dvaceti člunů, které mohly zachránit celkem 1178 lidí, se podařilo spustit 18. Jeden z důstojníků se dokonce zastřelil poté, co nezvládl situaci při naplňování záchranných člunů.

Počet záchranných člunů byl evidentně nedostačující. Do člunů se vešla ani ne polovina všech lidí, kteří byli na palubě. Nicméně na tehdejší dobu byl počet člunů oficiálně dostačující. Jejich počet byl obdobný jako na většině tehdy provozovaných osobních parníků. Dokonce převyšoval oficiální požadavky. Podle platných předpisů ke způsobilosti k plavbě stačilo v té době 16 člunů. Jak je to možné? Pro určení kapacity záchranných člunů byly totiž nesprávně použity údaje od sesterské lodi Olympic z roku 1911, kdy počet cestujících na této lodi nepřesáhl 1100 lidí. Nicméně, i kdyby bylo dostatečné množství záchranných člunů k dispozici, posádka by je nejspíš nestačila včas spustit. První čluny dosedly na mořskou hladinu až hodinu poté, co se loď definitivně zastavila.

O nepřipravenosti na případnou nehodu Titaniku svědčí i to, že posádka neuměla používat záchranné vesty. Vest bylo sice dostatek, avšak nikdo neuměl cestujícím poradit, jak je správně navléci a jak se v nich dostat do vody. „Pokud člověk s navlečenou vestou skáče do vody i z poměrně malé výšky, musí sklonit hlavu ke zkříženým rukám na prsou a držet se v této pozici i po dopadu. Prudký proud vody se nesmí dostat mezi tělo a vestu, hrozí nejen poranění či zlomení žeber, snadno může dojít i ke zlomení kostí krční páteře, či přímo ke zlomení vazu,“ popsal nebezpečnost nesprávného použití záchranných vest Václav Králíček v knize Titanic – Nikdo nechtěl uvěřit. Lidé do vody skákali z velké výšky. Sice měli často vesty, nicméně si buď skokem zlomili vaz, nebo následně v ledové vodě umrzli. Voda měla minus dva stupně Celsia, teplota vzduchu byla minus tři stupně Celsia.

Přeživším cestujícím na člunech však počasí vlastně hrálo do karet. Díky tomu, že moře bylo klidné, bylo možné spustit většinu člunů a zároveň bylo možné jejich bezpečné odražení od potápějící se lodě. Kdyby byly vlny, počet obětí mohl být mnohem vyšší.

Klíčovou roli pro záchranu přeživších cestujících mělo odvysílání signálu SOS a jeho zachycení telegrafistou z lodi Carpathia, která tou dobou byla více než sto kilometrů daleko. Telegrafista, který volání o pomoc zachytil, již nebyl ve službě. Ve své kajutě se chystal ke spánku. Svlékal se, rozvazoval boty a jen poslouchal příchozí zprávy z přístroje, který měl na uchu. Najednou přišla zpráva SOS. Po zachycení signálu Carpathia plula nejvyšší rychlostí na místo nehody, kam dorazila ve čtyři hodiny ráno. Titanik se potopil ve 2:20 ráno. Kdyby telegrafista neposlouchal příchozí zprávy i po své pracovní době, neměl by cestující kdo zachránit.

I tak ve vodách Atlantiku zemřely více než dvě třetiny všech osob, co byly na palubě Titaniku. Nejvyšší úmrtnost byla mezi členy posádky a následně mezi cestujícími 3. třídy.

Titanik se stal osudným jak pro kapitána Smitha, který mlčky bloudil po lodi, tak pro konstruktéra Titaniku Thomase Andrewse. Ten byl naposledy spatřen, jak stojí v kuřáckém salónku. Svou záchrannou vestu měl odloženou na stolku. Stejně neblaze dopadl i nejbohatší muž na lodi Jakob Astor. Ten se sice o svou záchranu zprvu pokusil, nicméně mu nebylo umožněno, aby následoval svou těhotnou ženu na záchranný člun. Odešel tedy ke kapitánskému můstku, kde si zapálil cigaretu. Možná se zaposlouchal do uklidňující hudby osmičlenného lodního orchestru, který hrál cestujícím během spouštění záchranných člunů. I pro tyto hudebníky to byla poslední plavba jejich života.

Zdroje:

1) https://www.denik.cz/ze_sveta/titanic-lod-carpathia-telegrafista-radista.html

2) https://www.denik.cz/ze_sveta/potopeni-titaniku-14-15-dubna-1912-pribehy.html

3) https://www.dotyk.cz/magazin/jak-zemreli-pasazeri-na-titaniku-spouste-lidi-zlomily-vaz-uz-zachranne-vesty-20190117.html

4) https://plavidla.cz/100-faktu-o-potopeni-titaniku/

5) https://cs.wikipedia.org/wiki/Titanic