Článek
Václav Voska ztvárnil např. samolibého psychiatra v komedii Bílá paní, či ustaraného otce v pohádkovém hororu Panna a netvor. Mezi jeho největší filmové příležitosti se řadí role amatérského pianisty Antonína J. Tůmy v kriminálním dramatu Noc klavíristy.
Václav Voska
Diváci televizních seriálů si jej jistě pamatují také jako české buditele Krameria ze seriálu F. L. Věk či jako průvodce legendárním seriálem Sňatky z rozumu. Uplatnil se také v rozhase a dabingu. Namluvil například Jiřího Voskovce v soudním dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů. Když se prý Voskovec dozvěděl, že „Voska mluví Voskovce“, připadalo mu to prý náležitě roztomilé.
Jiří Voskovec ve filmu Uncle Vanya, 1957
Doménou tohoto herce bylo divadlo. „Nebyl žádaným typem pro televizi, neměl způsoby člověka z budovatelského filmu, na obrazovce vypadal velmi extravagantně, démonicky. Byl také hluboce věřící a politicky byl napravo, jak to jen šlo,“ prohlásila o něm jeho kolegyně Libuše Švormová, která s ním hrála v inscenaci Jsem špatná, špatná ženská.
Václav Voska se narodil 21. října 1918 v Praze na Vinohradech. Pocházel z intelektuální rodiny, jeho otec byl gymnaziálním profesorem matematiky a přírodopisu. Dostalo se mu skvělého vzdělání, jeho však přitahovalo ochotnické divadlo. Už během svých středoškolských studií spolupracoval s Československým rozhlasem. „Měl jsem dlouho schovanou smlouvu. Bylo na ní napsáno: ,Vážený pan Václav Voska.' představte si kvartán! A pak: ,Zveme vás k relaci.' teď nevím, jestli se to jmenovalo Smysly na cestách nebo Prsty na cestách. Myslím, že jsem hrál prostředníček. V osm hodin jsme se sešli, hodinu se zkoušelo, v devět hodin vypuklo živé vysílání, v devět dvacet byl konec. Tenkrát jsem dostal honorář, myslím šedesát korun. Mně tehdy patřila Praha! Já za to chodil tři neděle do Hlavovky na cappuccino se šlehačkou,“ vzpomínal na počátky své herecké práce Voska.
Po maturitě na reálném gymnáziu pokračoval Voska v rodinné tradici (dědeček byl právník) a začal studovat na Právnické fakultě univerzity Karlovy v Praze. Avšak jeho mimoškolní aktivity mu zabraly tolik času, že u první rigorózní zkoušky neuspěl. Opravný termín už nestihl. Vypukla totiž druhá světová válka. Po protestu studentů se vysoké školy na území Protektorátu uzavřely, Voska se tedy začal naplno věnovat svému velkému koníčku. Nastoupil jako herecký elév v Městském divadle na Královských Vinohradech v Praze. Po válce se sice znovu pokusil pokračovat ve studiu práv, nicméně po jednom semestru se definitivně rozhodl pro herectví a svá studia ukončil.
V roce 1946 absolvoval vojenskou službu v Armádním uměleckém souboru a poté přijal angažmá v Národním divadle. Jenže euforii z přijetí do Zlaté kapličky vystřídalo zklamání. Nedostával role dle svých představ, navíc byl prý po únoru 1948 vystavován velkému tlaku kvůli svým postojům. Když mu roku 1950 bylo nabídnuto angažmá v Městských divadlech pražských, dlouho se nerozmýšlel. Této scéně zůstal věrný až do své smrti.
Národní divadlo, Praha
V nově založených Městských divadlech pražských ztvárnil nespočet rolí a stal se jednou z hereckých hvězd tohoto souboru. „Chodily za mnou divačky a říkaly, jak mi závidí, že s ním mohu hrát,“ vzpomínala jeho kolegyně Libuše Švormová.
Jedním z vrcholů Voskova hereckého umění byla postava Emila Magise v Marceauovu Vajíčku. Konverzační černá komedie měla u diváků obrovský úspěch. Hra byla dle vzpomínek Svatopluka Beneše více jak sto osmdesátkrát reprízována. Dobová kritika nešetřila Vosku chválou. I jeho kolega a přítel Svatopluk Beneš ve svých pamětech žasl nad jeho hereckým umem. „Od prvního okamžiku se snažil vzbudit soucit a sympatie. Tím, že se divákovi svěřil se svými pochybnostmi, získal ho předem na svoji stranu. Učinil ho spoluúčastníkem hledání systému, jak se dostat mezi ty, jejichž schopnosti nejsou o nic větší, ale jimž patří svět,“ popsal Beneš. „Trumfy odkrýval postupně, aniž by se nad něčím zastyděl. Scény následovaly rychle za sebou, takže Voska neměl čas na prožívání, musel využít výrazové zkratky. Jen tak se mu mohlo podařit překlenout oblouk Magisova vývoje. Kouzlo osobnosti se rozplynulo v přímé konfrontaci s jeho jednáním. S přibývající jistotou si Magis osvojoval cynický postoj. Lehký konverzační tón zazníval stále naléhavěji, jeho tvář nabývala tvrdších rysů. Voska vedl svého Magise k vraždě. Už to nebyl ten usměvavý mladík, jemuž jsme na počátku drželi palce. Chladnokrevnost, s jakou sledoval počínání svých obětí, ho proměnila v netvora.“
Voska byl jedním z těch herců, kteří nad svou rolí přemýšleli a nechávali ji v sobě zrát, aby je pak proměnili ve skutečný tvůrčí počin. „Jeho umění bylo hluboké, rostlo z jeho intelektu, a přitom bylo spontánní,“ uvedla Květa Fialová.
Kromě Voskova hereckého talentu si na něm jeho kolegové cenili i jeho chytrého humoru, kterým jejich divadelní šatna často překypovala. „Slovní potyčky s Rudolfem Deylem byly zkrátka jiskřením ducha. Při břitkosti tohoto humoru létaly jedovaté šípy a šatna se otřásala smíchy. To je možné jenom mezi opravdovými přáteli a chytrými lidmi. Jen hlupák a člověk se špatným svědomím nesnáší vtip a karikování,“ popsal Beneš ve své knize.
Známá byla také Voskova skromnost. Auto mu prý nic neříkalo a ani netoužil po zahraniční dovolené. Když už se Benešovi jednou podařilo svého kamaráda vytáhnout k Baltu, bylo z toho fiasko. Nic ze slibovaných podmínek nebylo dodrženo a Beneš si následně vyčítal, že jej k Baltu vytáhl. „Později se vypravil do Itálie, ale tam ho zas nějaký podvodník připravil o peníze. A tak jsem to zkusil znovu. Vyjeli jsme spolu o Vánocích do Vídně. Když jsme odcházeli z jednoho snack baru, zjistil, že mu někdo ukradl úplně nový kabát. Za přispění policie jsme jej našli. Odcizil jej číšník. A tak se Václav pokorně vrátil ke svým cestám na milovanou Skalíkovu louku.“
Skalíkova louka, Beskydy
Na jevišti z něj sice vyzařovala suverenita, ve skutečnosti byl prý plný pochybností a strachu. Byl perfekcionista a velmi se bál svého selhání. Těžce se také vyrovnával s tím, že během normalizace nedostával tolik filmových příležitostí, kolik by zasluhoval. Uvádí se, že byl odsunut do pozadí kvůli své účasti na pohřbu Jana Palacha.
I přes své herecké úspěchy, které zažíval zejména na jevišti, zůstával i nadále prostým člověkem se všemi radostmi a starostmi. Ty poznamenaly jeho zdraví. Stále častěji hledal útěchu v alkoholu. „Ani přátelský hlas nemohl povzbudit jeho rozbolavělou mysl, ani péče rodiny zadržet ubývání jeho fyzických sil,“ poznamenal Beneš.
Když po letech dostal více hereckých příležitostí, bral vše, co mu přišlo pod ruku. Jeho srdce to však nevydrželo. Dne 20. srpna 1982 podlehl opětovnému infarktu. Bylo mu 63 let.
Zdroje:
BENEŠ, Svatopluk. Být hercem. Praha: Brána, 1998. ISBN 8071718901.
