Článek
Jak jste jistě postřehli, ministr školství Robert Plaga už delší dobu hovoří o nutných změnách v inkluzivním vzdělávání. Začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžné školy sice stojí na ušlechtilé myšlence, ale je to drahé. Zkrátka tam nahoře si všimli, že inkluze něco stojí. Náklady na podpůrná opatření od roku 2016 se pohybují v řádu desítek miliard. Nejvíce prostředků jde na asistenty pedagoga. Ti tvoří cca 75 % nákladů na podpůrná opatření. Letos se dle odhadů MŠMT vyšplhají náklady na inkluzi přibližně na 9,8 miliardy korun. A tak se rozhodlo, že se ušetří právě na asistentech pedagoga, jejichž počet každoročně roste. Před pár dny vláda schválila novelu o financování a profesionalizaci asistentů pedagoga. Systém má přinést větší flexibilitu ředitelům při nasazování asistentů. Ti budou moci asistenty pedagoga využít i ve třídách, kde nejsou znevýhodněné děti. Asistenti pedagoga by měli být stabilní součástí školy a jejich financování bude určováno podle počtu žáků ve třídách a potřeb dětí. Zároveň dojde k zastropování jejich počtu.
školní třída
Nyní jsou asistenti pedagoga součástí takzvaných podpůrných opatření, které jsou posuzovány na základě vyšetření a doporučení poradny. V praxi to znamená, že pokud má škola dostat finance na asistenta pedagoga, musí jít dítě se speciálními vzdělávacími potřebami na vyšetření do PPP. Tam je vystaveno doporučení, na jehož základě se škole poskytují finanční prostředky. Pokud tedy rodič v tomto ohledu nespolupracuje a nechce běhat po vyšetřeních, škola finance na asistenta nemá. I v tomto bodu mají nastat změny. „Ředitel školy nebude doporučovat vyšetření žáka, ale rovnou vyzve rodiče, pokud bude rodič nesoučinný, tak to předává orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a ten koná,“ uvedl Plaga.
Tuto změnu prý protlačili koaliční partneři. Šéf Motoristů Petr Macinka to chválí a plánuje další úpravy. Před několika dny například Motoristé navrhovali, aby ředitelé škol měli možnost dočasně vyloučit děti se speciálními potřebami, a to zejména pokud ohrožuje své spolužáky. Podle návrhu by stát rodiči takového dítěte mohl nařídit zůstat s ním doma až po dobu 30 dnů.
To by mělo za následek určité znevýhodnění rodičů těchto dětí na trhu práce. Pro stát je nejspíš efektivnější, aby tito rodiče byli ekonomicky neaktivní a závislí na sociálních dávkách. Nebo je snad za tím čistě jen snaha těmto rodičům „okopávat kotníky“ a přimět je, aby sami své dítko z běžné školy stáhli a zaplatili si soukromou školu? Další možností je domácí vzdělávání. V tomto případě se od rodičů očekává, že budou suplovat funkci státu. Samozřejmě zadarmo.
Motoristé dále navrhovali, aby ředitelé mohli odmítnout děti s podpůrnými opatřeními, pokud by se jich ve třídě sešlo více: „Ředitel školy má právo odmítnout dítě s podpůrným opatřením prvního až třetího stupně v závislosti na kombinaci dětí s podpůrnými opatřeními ve třídě“. Tím pádem by tyto děti byly bez nároku na spádovou školu. Děti se 4. až 5. stupněm podpůrných opatření by dle Motoristů měly být zcela vyloučeny z běžného vzdělávání.
Návrhu o revizi inkluze tleská mnoho frustrovaných učitelů a rodičů tzv. „normálních dětí“, kteří mají pocit, že inkluze zhoršuje kvalitu vzdělávání. Má to ale háček. Ačkoliv by mnozí uvítali, aby se inkluze úplně zrušila, není to tak jednoduché. Není to něco, co si naše vláda jen tak vymyslela. K rovnému přístupu ke vzdělání nás v podstatě dotlačily tlaky ze zahraničí.
Právo na vzdělávání dětí se speciálními potřebami ve spádových školách částečně otevřel už školský zákon z roku 2005, nicméně zásadní reforma přišla až v roce 2016. Tehdy se rozhodlo o systému financování, který tu máme dodnes. Došlo k úpravám, aby školy, v nichž se vzdělávají handicapované děti, dostaly finanční prostředky, pokud pedagogicko-psychologická poradna doporučí pro dítě danou podporu. Smyslem hry bylo, aby finance nebyly překážkou pro přijetí dítěte. Tedy aby byl zajištěn rovný přístup ke vzdělávání, ke kterému jsme se zavázali přihlášením k Úmluvě o právech dítěte a Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením. Podle této mezinárodní úmluvy z roku 2006 by osoby se zdravotním postižením měly mít přístup k „inkluzivnímu, kvalitnímu a bezplatnému základnímu vzdělávání a střednímu vzdělávání v místě, kde žijí“ a měla by jim být poskytována „přiměřená úprava podle individuálních potřeb“.
Tlak ministerstva školství na zavedení inkluze do vzdělávání se zvýšil poté, co Česká republika v roce 2007 prohrála u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku spor se skupinou 18 romských dětí z Ostravska, které si stěžovaly, že byly kvůli svému etnickému původu neoprávněně zařazeny do tehdejších zvláštních (později praktických) škol. Během sporu se ukázalo, že romské děti měly mnohonásobně vyšší pravděpodobnost, že skončí mimo běžný vzdělávací proud s diagnózou lehkého mentálního postižení. Stát musel každému vyplatit odškodné 108 000 korun za morální újmu. Česká republika se pak zavázala k systémové reformě školství. Tato reforma vyvrcholila až v roce 2016.
Politici si tehdy dali za cíl naplnit závazky plynoucí z rozsudku a ukončit údajnou diskriminaci. Ve hře byly navíc dotace za miliardy korun. Hrozilo, že se dostaneme do konfliktu s EU, což by znamenalo pozastavení finanční injekce. „Taková hrozba nad námi skutečně byla. Jednání na tato témata má několik etap, a pokud by všechny proběhly, skutečně by hrozilo zastavení všech evropských projektů, nejen těch, které se týkaly školství a vzdělávání, tedy třeba i dopravy a silnic, čističek odpadních vod… Jednalo by se tedy o desítky miliard korun,“ prozradil v roce 2016 tehdejší náměstek ministryně školství Stanislav Štech.
O peníze tedy šlo před deseti lety a jde o ně i nyní. Co na tom, že navrhované změny poněkud kolidují s ústavním pořádkem. A nejde jen o právní aspekty. Problémem je nedostatek kapacit ve speciálních školách. Problémem je i nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Chybí psychologové, speciální pedagogové i sociální pedagogové. Uvádí se, že 62% českých škol nemá ani psychologa ani speciálního pedagoga.
učitel
A jak se na změny dívá dětský ombudsman Martin Beneš? „Jsem si vědom, že současné nastavení systému vzdělávání dětí se znevýhodněním vyžaduje změny, o kterých je na místě odborně diskutovat. I děti se znevýhodněním se ale potřebují vzdělávat v přirozeném prostředí, aby se v něm dokázaly pohybovat i později v dospělém životě. Rozmanitost třídy je navíc prospěšná pro všechny strany, učí vzájemnému porozumění, respektu a toleranci. Rozdělování lidí a vytváření hranic mezi nimi nevede k soudržné společnosti,“ uvedl před pár dny. To, co mělo vést k vyšší toleranci, vede naopak k despektu.
Když se podíváte do diskuzí pod články o inkluzi, zjistíte, že málokdo vnímá na současném systému pozitiva. Některé komentáře jsou hodně vyhrocené. Toho si všimli i někteří politici, kteří si z inkluze udělali velké téma. Jsou to zejména ti, kteří zastupují politickou stranu, která dle průzkumu agentury STEM ztrácí podporu voličů. A tak se snaží na inkluzi získat hlasy a odvést pozornost od jiných problémů. Lidem je podsouváno, že upadá české školství a že za tímto problémem stojí přítomnost znevýhodněných dětí v běžných třídách, že tyto děti ostatní žáky obtěžují, brzdí. „A co ty nadané děti dychtící po vzdělání? Ty jsou málem stigmatizovány za to, že jsou chytré a chtějí se učit. Jaké mají vlastně možnosti? Víceletá gymnázia? A dál? Uvědomujete si, že to ony budou jednou elitou, která se bude starat i o ty jinak vnitřně nastavené? Jestliže tuhle elitu nevybudujete, jak bude vypadat stát? I ti, kterým to ve škole nejde, se samozřejmě můžou povznést nad svá omezení. Jenže k tomu jim musíte právě dát prostor a možnosti. V pro ně speciálně vytvořeném prostředí,“ stálo v jednom z komentářů u článku řešícího změny navrhované Motoristy.
Tak trochu mi to něco připomíná. Už vím, ve 30. letech minulého století tu byl takový frustrovaný pán s knírkem, který ukázal prstem na skupinu lidí, jež může za problémy ostatních. A nedopadlo to dobře. To, že si současní politici vybírají za terč rodiny dětí se speciálními vzdělávacími problémy, je dost ubohé a nedomyšlené.
Pokud by se Motoristům povedlo vyhnat znevýhodněné děti z běžných základních škol, kam s nimi? Kam je chtějí koncentrovat? Starostové obcí by měli o starost navíc. Podle § 178 odst. 1 školského zákona mají obce povinnost zajistit podmínky pro plnění povinné školní docházky všem svým občanům. Úkolem obce je rozvíjet vzdělávací infrastrukturu na svém území. Navíc „kraj je povinen zajistit dopravu do spádové školy a ze spádové školy, pokud vzdálenost spádové školy od místa trvalého pobytu žáka přesáhne 4 km.“ Takže pokud obec nemá speciální školu či dostatečné kapacity ve stávající, může mít do budoucna problém.
Zdroje:
