Článek
Žijeme ve společnosti, kde o kariéře a postavení rozhoduje často to, s kým se kdo zná. Mluvím z vlastní zkušenosti. Znám se svém okolí několik případů, kdy jedinci sice ve škole špatně prospívali, nicméně se uměli dobře narodit a jejich rodiče se postarali, aby jejich dítka v životě uspěla.
Jsem dítkem rozvedených rodičů, vyrůstala jsem na sídlišti. Když na základce má třídní paní učitelka zjistila, že se hlásím na gymnázium, nevěřícně kroutila hlavou. V jejích očích jsem nebyla z těch, co by si tuto statusovou školu zasloužili. A vida, zvládla jsem náročné příjímací zkoušky a začala jsem chodit na školu, kam chodila dítka z vilové čtvrti. Nikdy jsem neměla velké ambice a měla jsem dojem, že ani mým rodičům moc nesejde na tom, co ze mě bude. Nikdo mě nikdy nikam nesměroval. Na gympl jsem šla proto, že jsem na konci základní školy ještě nevěděla, čím chci být.
Chodit na gympl cosi znamenalo. Předpokládalo se, že člověk pak půjde na vysokou. Byla to náročná škola, v mých očích možná náročnější než VŠ, ale zvládla jsem to. S lidmi z gymplu kontakt neudržuji. Vím ale o těch, kteří tu potřebu mají. Jednak se chtějí pochlubit, jak se mají dobře a jednak nikdy nevíte, kdy se vám jaký kontakt bude hodit. Už na škole byl znát rozdíl mezi námi z čtyřletého a těmi z víceletého gymplu. Jedni měli nosánek trochu víc nahoře. A hádejte kdo.
Někteří rodiče na tyto školy své děti nedávají proto, že jsou přesvědčeni o vyšší kvalitě vzdělávání, ale proto, že je to skvělá příležitost vytvořit si ty správné kontakty. Je přeci dobré kamarádit se s Pepíkem, jehož tatínek je zubař. Obzvláště pokud zvažujete dát dítě na medicínu. A když se pak dítko dostane na VŠ, je úspěšné, pokud si opět mezi studenty umí vytvořit ty správné kontakty. Mnozí z těch kontaktů těží ve svém profesním životě.
Důležitost kontaktů jsem pocítila po absolvování Pedagogické fakulty. Ve svém oboru Dějepis-Občanská výchova pro 2. stupeň ZŠ jsem nemohla najít práci. Spolužáci, kteří se ve školství uplatnili, měli místo často díky svým příbuzným či kontaktům.
To, že si lidé tvoří účelové známosti v určitém věku, na to jsem si asi už tak nějak zvykla. Nicméně to, že jsou lidé, kteří takto přemýšlí i u svých dětí v době, kdy chodí ještě do školky, to mě docela zaráží.
Jsou maminky, které mají tendence vybírat, s kým se bude jejich dítko kamarádit už od útlého věku. Rozhazují sítě, plánují soukromé domácí party pro děti. Podbízí se s možností hlídání a přespávání. Ale pozor. Nejde o to, s kým si dítě chce hrát, ale o to, kdo se zamlouvá mamince.
Má dcera se jeden čas ve školce kamarádila s jednou holčičkou. Když si k sobě holčičky našly cestu i na dětském hřišti, na její mamince bylo znát, že z toho moc nadšená není. Nežijeme v domečku s bílým plotem, nepotrpíme si na značkovém oblečení. Jednou tato holčička prý dceru na takovou party pozvala, ale neřekla jí, kdy a kde se akce koná. Pak člověk potká onu maminku, jak vesele konverzuje s jinými maminkami a řeší onu party. Nás úspěšně přehlížela. Mrzelo mě to tak trochu kvůli dceři. Kamarádství s onou holčičkou postupně vyprchalo.
Pokud si děti najdou někoho, s kým je jim dobře, s kým si rády hrají, nemyslím si, že by se do toho mělo nějak výrazně zasahovat. Že si rodiče nesednou, to se může stát. Nikdo ale ty rodiče nenutí, aby se spolu bavili. Rozhodovat o tom, s kým je vhodné, aby se dítě kamarádilo a s kým ne, mi nepřijde správné. Chápala bych to třeba u starších dětí, kdy se chytnou nějaké pochybné party a rodiče můžou mít o děti strach. Ale u dětí v předškolním věku?
Možná někde v zahraničí se řeší elitářské vzdělávání už od okamžiku, kdy se dítko narodí, mně to ale nepřijde úplně v pořádku. Jsem ráda, že mi nikdy nikdo neurčoval, s kým se smím a s kým se nesmím kamarádit. Nemám sice rozjetou úspěšnou kariéru, ale aspoň se nemusím každý den přetvařovat.
