Článek
Populární zpěvák z 60. a 70. let, zarostlý lamač dívčích srdcí neměl o zájem žen nouzi. Poprvé se oženil, když ještě nebyl tak známý. Oženil se už v osmnácti, tak říkajíc z mladické nerozvážnosti. Jeho vyvolenou byla stejně stará zdravotní sestřička z Karlových Varů, Jiřina Šťástková. Brzy se jim narodila dvojčátka. Bohužel jeho dcery zemřely jako velmi malé, osudným je jim stalo pochybení při očkování. „Podávali tam zrovna špatnou látku proti neštovicím. Jeho holčičky zemřely během dvou měsíců. Vím, že tam Walda tehdy vlítnul a rozkopal jim to tam,“ prozradila v roce 2010 zpěvákova kamarádka Eva Pilarová.
Tato tragédie se na jejich manželství výrazně podepsala. Nepomohlo ani narození zdravého syna Miroslava. Během manželství absolvoval Matuška povinnou vojenskou službu. Na vojnu nastoupil v 21 letech a díky svému hudebnímu talentu v kasárnách moc času netrávil. Vrhl se do kulturní reprezentace vojenského útvaru. To mu umožnilo hrát na nejrůznějších oslavách a akcích v okolních vesnicích. Na taneční zábavě v Rokycanech se zakoukal do další zdravotní sestřičky, která pracovala v domově důchodců v Mirošově. Jejich vztah ale zůstal na platonické úrovni.
Po návratu z vojny se už manželství zachránit nepovedlo. „Když mi bylo pět, rodiče se rozvedli, a proto si tátu moc nepamatuju. Mlhavě si vzpomínám, že se občas doma vyskytoval, ale asi s ním nemám jedinou společnou fotografii,“ prozradil syn Miroslav po letech. Vzájemné pouto nebylo silné, protože Matuška svého syna po rozvodu nenavštěvoval, ani si jej nebral na víkendy. Pouze platil alimenty.
Jako by chtěl udělat za svou minulostí tlustou čáru. Zamiloval se do tanečnice z divadla Semafor Hany Svobodové, přezdívané Dulina a byla druhá svatba. Dlouho ale spolu nebyli. Opět následoval rozvod. Dále hledal ženu svého života. Vypadalo to, že se usadí po boku mladičké herečky Jitky Zelenohorské. Požádal ji o ruku, ze svatby ale sešlo. Podlehl totiž kouzlu ještě mladší Olgy Blechové, která se stala jeho poslední, třetí manželkou a matkou jeho syna Waldemara.
Mezitím syn Miroslav vyrůstal s myšlenkou, že tam někde po koncertech běhá jeho táta. Nicméně žádný tátův koncert nenavštívil. „Kdo je můj táta, mi máma vysvětlovala, když jednou hráli v rádiu jeho písničku. Tátu jsem vyhledal, když mi bylo osmnáct. To už bydlel s Olgou na Václaváku. Bylo to takový rozpačitý… A potom jsme se asi dalších 18 let neviděli,“ vzpomínal. Když zazvonil u tátových dveří, rozhodl se zpěvák prolomit ledy tím, že syna vzal na Malou Stranu, kde navštěvovali jednu hospodu za druhou. Od roku 1969 do roku 1983 spolu byli v kontaktu. Pak se mu už ale přestal táta ozývat.
„Pohyboval jsem se v jiných kruzích a nikdy jsem ho nežádal o pomoc,“ komentoval jejich vztah. „Pracoval jsem u Vodních staveb. Tento podnik zaměstnával lidi, kteří režimu nebyli zrovna moc pohodlní. Kabely tam ukládali různí profesoři a doktoři.“ Ve volných chvílích i Miroslav tu a tam vzal kytaru a hrál v několika kapelách.
Stejně jako slavný zpěvák, i Miroslav se rozhodl k emigraci. V roce 1984 odcestoval do Západního Berlína a následně do Hamburku, kde pracoval na místní univerzitě jako knihovník. Dva roky na to, emigroval do USA také Waldemar Matuška se svou ženou a malým synem Waldíkem.
O prvorozeném synovi se veřejnost dozvěděla až v roce 2001, kdy se noviny hemžily titulky o tom, že Matuška má utajovaného syna. „Odcizili jsme se. Každý jdeme svou cestou. Jsme už oba dost staří na to, abychom věděli, co děláme,“ reagoval tehdy na dotazy novinářů sedmačtyřicetiletý syn Miroslav. „Rád bych se s ním setkal. Věřím, že se mi někdy ozve“ dodal. Ten samý rok se k této záležitosti vyjádřil i Walda: „O jeho emigraci jsem se nedozvěděl od něj, ale od jeho kamaráda. Zkoušel jsem ho najít, ale jediné, co se mi podařilo zjistit, bylo, že snad žije v Hamburku. Opravdu nemám tušení, kde teď je.“ Miroslav přitom pravidelně jezdil do Prahy, kde žila jeho bývalá manželka s jednadvacetiletým synem Matějem. O svém otci nic nevěděl, nepsal si s ním ani na Vánoce. Netušil, kde by ho případně v Americe vyhledal.
Přesto, že Walda zaslechl, že už je dědečkem, aktivně o kontakt s rodinou svého syna neusiloval. V roce 2004 na otázku, zda jej nemrzí, že nikdy neviděl vnoučata žijící v Čechách, odpověděl: „Víte, to je taková zapeklitá záležitost, protože pokud vím, tak můj starší syn Mirek od své rodiny odešel a já ji neznám. Teď žije v Hamburku. Je mu už padesát tři. Myslím, že se chlapi mají opravdu ženit pozdě. Pak se to nemůže stát.“
Syn Miroslav je nyní už v důchodu. Svého nevlastního bratra Waldemara, který pracuje jako ajťák, poprvé potkal až na otcově pohřbu. Údajně si padli do oka a Miroslav za nevlastním bratrem a nevlastní matkou Olgou začal létat na Floridu. „Na Floridu jsem za Olinou začal jezdit až poté, co táta umřel. Naposledy jsem tam byl v roce 2015, teď už tam ze zdravotních důvodů létat nemohu,“ uvedl před 2 roky Miroslav.
Škoda, že k nějakému rodinnému sblížení došlo až po Waldově smrti. Někdy stačí málo, pouhý pohled nebo telefonát jako gesto zájmu a rodinné vztahy se mohou vyvíjet úplně jiným směrem. Ovšem za předpokladu, že je zájem oboustranný.
Zdroje:
1) RADIMOVSKÁ, Dáša a KENT, James. Walda žije!. Portréty. [Praha]: Imagination of People, 2007. ISBN 978-80-254-0015-9.
