Článek
Zdeněk Štěpánek patřil k našim nejslavnějším a nejvýraznějším hercům. Ohlas sklízel nejen u divadelních a filmových diváků, ale také u kritiků. K jeho nejvýraznějším filmovým rolím patří role Mistra Jana Husa a Jana Žižky, z těch divadelních nelze opomenout jeho Cyrana z Bergeracu, roli krále Leara či postavu Maršála v Čapkově Bílé nemoci. Dokázal skvěle využívat svoji mimiku, pohyby těla a svůj hlas.
Na legendárního herce vzpomínal obdivně král dabingu František Filipovský, který, když nastoupil do angažmá Národního divadla, jej sledoval za kulisami a snažil se z jeho hereckého umu něco přiučit. Velmi si ho vážil, Štěpánek mu svým přátelským přístupem pomáhal překonat první úskalí na vysněné scéně. „Zdeněk Štěpánek si lidskou hloubku nesl životem zřejmě jako dar sudiček, jež stály u jeho kolébky, a byly to jistě ony, které mu přikázaly vážit si poctivosti, skromnosti a práce. Jeho velikost spočívala i v míře taktu a úcty k ostatním, i když ve chvíli, kdy ho vytočila nějaká nehoráznost, si ubrousky rozhodně nebral. Zejména setkal-li se s kolegou, jenž vědom si své popularity, se choval přezíravě třeba k mladším kolegům. Dovedl takovému člověku dát velmi ostře a s přiléhavou jízlivostí najevo, že je hlupák. Před jeho drsným sarkasmem, někdy velmi útočným, byl každý, kdo ho jen trochu znal, ve střehu,“ popsal svého hereckého idola v knize Komik se vrací.
Zdeněk Štěpánek měl prý také smysl pro humor a na jevišti dokázal elegantně zaimprovizovat. Rád se zapojoval do různých legrácek, jednou z jeho „obětí“ byl například jeho kolega Jan Pivec. Tomu ve hře Námořník Sindibád uštědřil nepříjemnou chvilku tím, že ve scéně, kdy hází Pivcovi váček s penězi, si onen váček k sobě připevnil gumičkou, tudíž jej herec nemohl elegantně chytit, jak předepisovala daná scéna. Když se situace opakovala, obecenstvo i zákulisí se na Pivcův účet náramně bavilo. Štěpánek pustil gumičku i s váčkem až ve chvíli, kdy byl už Pivec sinalý vztekem.
Jan Pivec
Po pár letech se Pivec pokusil Štěpánkovi jeho žert vrátit v Salzerově nastudování Cyrana, kde Pivec hrál Ragueneaua a Štěpánek titulní roli. V jedné šermířské scéně měl Cyrano shodit z ramen dlouhý plášť. Při jedné z repríz však plášť držel na jeho rameni jako přišitý. Trvalo jen několik okamžiků, než si Štěpánek uvědomil, že se pláště jen tak nezbaví. „I hlediště zneklidnělo, když pozorovalo chvilkovou Štěpánkovu bezradnost. Na odhození pláště závisel další průběh výstupu a scéna, která měla představovat vážnou bitku, dostávala komický nádech. Ukázalo se však, že Zdeněk Štěpánek je vskutku zkušený herecký matador. Situace ho vyvedla z míry jen na okamžik, neboť po krátkém zaváhání zanechal pokusů zbavit se pláště a s obdivuhodnou duchapřítomností zaimprovizoval v duchu veršů Rostandových: „Ach, ty proradná lidská zášti! Nu což, budu se bíti v plášti!“ Za touto nehodou stál samozřejmě Honza Pivec se svou sladkou pomstou. V nestřeženém okamžiku přišpendlil sichrhajckou plášť k vestičce Štěpánkova kostýmu,“ zavzpomínal na humornou scénu Filipovský.
Zdeněk Štěpánek
Tak jako byly dramatické jeho role, byl dramatický i jeho život. A to už od jeho příchodu na svět. Narodil se totiž předčasně, v pouhém sedmém měsíci. Jeho maminka jej proto prozíravě dávala vyhřát do trouby. Jak vidno, i bez inkubátoru si naši předci dokázali poradit. A to se psal rok 1896.
Už od počátku to neměl jednoduché. Jeho tatínek měl tvrdohlavou povahu, že dlouho v žádném zaměstnání nevydržel. Jen co se objevilo něco, co mu vadilo, dal výpověď. A tak se jeho rodina hodně stěhovala, což mělo ten efekt, že Zdeněk jen těžko sháněl přátele, děti jej odmítaly přijmout mezi sebe. Obrat nastal v době, kdy jeho otec dostal práci v rakovnickém lihovaru. Zdeňkův otec, muzikant a zpěvák byl konečně spokojený, a tak se zde usadili. Po absolutoriu na hospodářské škole pracoval v lihovaru i Zdeněk. Nakonec se v něm po shlédnutí divadelního představení tamního divadelního spolku rozhořela láska k divadlu a nastoupil jako herec ke kočovným společnostem Adolfa Marka, Roberta Morávka a poté Karla Jičínského.
Jenže pak vypukla první světová válka, která přerušila jeho cestu za snem stát se uznávaným hercem. Narukoval, bojoval pod rakousko-uherskou vlajkou na ruské frontě. V bojích zažil válečné peklo, několikrát stál smrti tváří v tvář. Když mohl, přidal se k českým dobrovolníkům v ruské armádě. Po pár měsících bojů byl zraněn a zajat. Naštěstí se mu povedlo v Kyjevě utéct z vagonu. Jenže pak jej opět zadrželi a uvrhli do pevnosti. Měl štěstí, že v kanceláři vězení pracoval český tenorista, který mu pomohl dostat se z nejtěžšího vězení k zajatcům pracujících venku. Na Silvestra 1915 se mu povedlo utéct a zaměstnat se v Kyjevské pekárně. Následně vystřídal ještě několik zaměstnání. Pracoval jako kuchař, dělník či jako vedoucí hotelu. Tehdy si vytvořil velmi pozitivní postoj k místním prostitutkám, o kterých tvrdil, že to jsou ženy, které jsou vždy schopné se nezištně a dokonale postarat o člověka, jenž se ocitne v tísni.
Když válka skončila, vraceli se legionáři východní cestou do vlasti. Byla to dlouhá cesta, než se roku 1920 dostal Zdeněk Štěpánek domů. Tam ke svému překvapení zjistil, že jeho otec má novou ženu. Jeho maminku vyhnal, musela žít v bídě ve stodole za městem.
Toto zjištění poněkud kalilo jeho radost z návratu domů. Vyhublý mladík dřel bídu s nouzí, musel zapracovat na své češtině, neboť česky už téměř neuměl a mluvil se silným ruským akcentem. Zapracoval na sobě, aby se mohl opět vrátit k divadlu. Po krátkém angažmá v Kladně se mu v roce 1921 podařilo získat angažmá ve Vinohradském divadle, kde sklízel ohromné ovace. Když hrál Cyrana, opona šla nahoru dvaadevadesátkrát.
Období, kdy působil v Divadle na Vinohradech, pro něj bylo stěžejní nejen z profesního hlediska, ale také z toho soukromého. V té době se oženil se svou hereckou kolegyní, o 11 let mladší Elenou Hálkovou, vnučkou českého básníka Vítězslava Hálka. V roce 1934 se jim narodila dcera Jana. Téhož roku se také stal členem souboru Národního divadla, kde hrál hrdinské a charakterní role, a to až do své smrti.
Národní divadlo, Praha
První hercova manželka, krásná Elena působila na muže jako magnet. Podle vzpomínek režiséra Otakara Vávry prožívala svůj život naplno, koketování bylo její součástí. „Jedno setkání v kavárně Mánes se mi na čas stalo osudným. Hugo Haas mne tu seznámil s Elenou Hálkovou. Byla to herečkou Národního divadla, manželkou Zdeňka Štěpánka. Okamžitě jsme si padli do oka, a když odcházela a jí pomáhal do kabátu, dali jsme si schůzku. Elena pro mě znamenala tři roky nejkrásnějšího života, utajeného, ale nezapomenutelného…Byla nejpůvabnější žena, jakou jsem kdy poznal. V Národním divadle byla ideální představitelkou molièrovských komorných a koketních naivek, ale nesrovnatelně víc okouzlující, než na jevišti byla v životě. Kdekdo byl do ní zamilovaný…,“ napsal Vávra ve svých pamětech.
Elena Hálková
Když později točila Elena s Vávrou film Cech panen kutnohorských, kde její muž hrál roli Mikuláše Dačického, prohlásila: „Já to už vidím, vy dva budete spolu dělat a já zůstanu stranou.“ A měla pravdu. Manželství se jim rozpadlo, spolupráce Vávry a Štěpánka pokračovala. Po válce ho Vávra obsadil do hlavních rolí v historických dramatech Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem.
A proč že se vlastně jejich vztah rozpadl? Podle Jany Štěpánkové si prostě přestali rozumět, rozešli se ale prý v klidu, měli i nadále dobré vztahy. Možná za jejich rozvodem stála i náklonost Julia Fučíka. Ten se do okouzlující herečky údajně zamiloval na konci 30. let. Podle Eleniny druhé dcery Kateřiny byla dokonce kvůli němu herečka dvakrát vyslýchána na gestapu. První období ilegality prožil Fučík u Eleniny sestry Táni. „Máma měla spoustu dopisů od Fučíka a po jeho zatčení je zakopala v nějaké nádobě v Modřanech na zahradě. Hned po válce je chtěla vykopat, ale nenašly se. Bůhví, kde skončily…,“ prozradila dcera Kateřina z druhého Elenina manželství s doktorem Josefem Stolzem.
Julius Fučík
Poválečné období bylo náročné nejen pro Elenu, ale také pro Zdeňka Štěpánka, který byl vyloučen z jakéhokoliv vystupování na všech koncertních a divadelních scénách Československé republiky a byl předán Lidovému soudu. Byl obviněn z kolaborace, neboť v červnu 1942 po atentátu na Heydricha přečetl na manifestační schůzi Národní rady rezoluci, která odsuzovala atentát a potvrzovala loajalitu Třetí říši. Bylo mu vytýkáno například i to, že přivítal Josepha Goebbelse při jeho osobní návštěvě na Barrandově, či že se stýkal s představiteli okupačního režimu. Dostával nenávistné dopisy, byl kritizován v novinách, nesměl vystupovat. Jeden z mála, kdo se jej zastal, byl filmový režisér Otakar Vávra. Trvalo to téměř dva roky, než byl rehabilitován a mohl se vrátit do divadla. Bylo uznáno, že jako uznávaný a známý herec byl pod silným tlakem ze strany okupační moci a že jeho obvinění z kolaborace je nespravedlivé. V té době zažíval stres nejen on, ale také jeho druhá žena, o víc než dvacet let mladší Soňa Grossová, která tou dobou byla těhotná a málem potratila. Chlapeček, kterého porodila v únoru 1946, ale po třech měsících od narození zemřel na záškrt. O rok později se narodil syn Martin a v roce 1948 syn Petr. O tři roky později spatřila světlo světa dcera Kristina, provdaná Taberyová, z které vyrostla režisérka, scénáristka a dramaturgyně. U jeho dětí Jany, Martina a Petra nepadlo jablko daleko od stromu, i z nich se stali uznávaní herci.
Petr Štěpánek a jeho žena Zlata Adamovská
Příchodu okupačních vojsk se už nedožil. Zemřel náhle dne 21. června 1968. Ten den se cestou stavil cestou domů ve své oblíbené restauraci U tří pštrosů na jedno pivo. Když odtud vycházel, zradilo jej srdce a během chvilky byl mrtev. Pár kroků od svého domu na malostranském konci Karlova mostu.
Zdroje:
KOVAŘÍKOVÁ, Blanka. Herecké balady. Praha: Brána, 2005. ISBN 8072432613.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
