Článek
Za mých dětských a mladých let fungovalo školství trochu jinak než funguje dnes.
Žák respektoval pana učitele a pokud ne, tak se ho aspoň trochu bál. Buď z toho důvodu, že dostane špatnou známku, nebo že dostane za špatné chování pár facek. Vážně, tohle všechno tehdy šlo.
Pokud byl žák drzý na pana učitele nebo provedl nějaký průšvih, učitel nebo učitelka mu dali vybrat. Buď ono špatné chování, které se neslučovalo se školním řádem, nahlásí příslušný učitel rodičům, nebo dá žákovi pohlavek, pár facek, nebo tak něco. A věřte, milé děti, nebo ne, žák si obvykle a možná mohu říci zcela výlučně, zvolil vždy těch pár facek od pana učitele. Raději. Protože si každý školou povinný spočítal, že kdyby se jejich rodiče dozvěděli, že mají ve škole průšvih, dostali by stejně tak, a to od nich doma a možná mnohem víc. Takže si každý z nás ve škole chytře zvolil.
Takové tresty a nápravy se většinou odehrávaly za dveřmi třídy. Poté co pan učitel žákovi „domluvil“ za dveřmi, vrátili se oba (žák i učitel) zpět a hodina pokračovala. Jen s tím rozdílem, že měl ten určitý žáček na tváři červený otisk dlaně.
Trestalo se různě. Od facek, pohlavků a tlačících pěstí na čela, přes vytahání za kouty až po házení svazků klíčů na dotyčného žáka. Takové tresty dostávali většinou kluci (taky více zlobili, že?) a holky byly často jen seřvány na první dobrou. Ale hlavně, zabíralo to! Učitelé měli autoritu. A byla to především krásná vzájemná spolupráce učitele a rodiče. Taková ta hezká domluva mezi rodičem a učitelem: „Jo, a kdyby ten můj mladej nějak zlobil a dělal blbiny, tak ho klidně, pane učiteli, zfackujte, máte moje požehnání. Je to divoch“.
A bylo to. Učitel si občas sjednal pohlavkem, nebo dobře mířenou poznámkou v žákovské knížce, či účinnou výhružkou pořádek ve třídě. Učitel byl spokojený, rodič byl spokojený a žák nakonec taky. Protože věděl, že doma by dostal o hodně víc a taky cítil ty hranice, co si může a nemůže dovolit. A ty hranice mu dávaly pocit bezpečí.
Jinými slovy, žák se bál učitele a rodiče a tito oba společnými silami přispívali k výchově a lepšímu charakteru dětí školou povinných.
Těch trestů navíc nemuselo být moc, protože děti byly zkrátka vychované. Vychované už z domu.
Nastala nám ovšem jiná doba. A s ní přichází i jiné mravy.
Dnes nejenže rodič neumí vychovat dostatečně svoje dítě, ale nutí školu, aby v této nevýchově pokračovala. A také k tomu přispívá platná legislativa ve školství, kde jsou zakázány fyzické tresty. Výsledek je takový, že nám do škol přicházejí nevychované děti, které nemají úctu k autoritám a jsou ze všech stran podporovány, aby se jim neubližovalo a nedej bože, aby po nich učitel něco nechtěl. Třeba, připravovat se svědomitě na hodinu a dodržovat školní řád.
Děti ve škole jsou hlučné, drzé, sarkastické a nic nemusí. Možná mají větší znalosti než jsme měli v jejich letech my, ale záleží jenom na znalostech? Dnes, v době internetu, se znalosti prohlubují možná i proto, že děti mají doma, po vyučování, často v ruce mobil.
Ano, doba je těžká. Taky jsem vychovala jednoho puberťáka, který je už dospělý, a jednu puberťačku mám ještě doma. Vím, že mobil je lákadlo a chtějí ho mít stále v ruce všichni. I my, dospělí. A je mi jasné, že vést děti v této době je složité. Ale stále si myslím, že těžké to bylo vždycky. Každá doba má svoje úskalí. Výchova je prostě práce, nic pro líné a pohodlné lidi a děti potřebují především hranice.
Přesto na třídních schůzkách dnešní rodiče orodují za své děti, aby jim nebyla odepřena určitá svoboda výběru. Kdyby jen orodovali, bylo by to ještě fajn, ale oni mnozí vyloženě přikazují: „Nenuťte mého syna jíst v jídelně! Některé věci prostě nemá rád!“
A my se pak díváme v jídelně na to, že žák si vezme na tácku oběd, ani se ho nedotkne a celý, úplně celý ho vrátí. Jestli si potom dá cestou domů ze školy čipsy, to nevím, ale vrátit celý oběd čtyřikrát týdně mi nepřijde vůbec výchovné (nehledě na to, že je to do nebe volající plýtvání).
Nebo: „Proč jste dala mému synovi poznámku? On mi tu situaci doma líčil jinak. A já mu věřím!“
Co s tímto učitelé zmůžou? Pokud se rodiče spiknou proti nim, nemají šanci. Tedy pokud se rodič spikne spolu s dítětem proti učiteli, je to neprůstřelné.
To našim učitelům tak málo důvěřujeme? Vždyť jsou to vzdělaní studovaní lidé, kteří předávají vědomosti a ty správné hodnoty našim dětem. Mnozí z nich se neustále dovzdělávají a certifikují a jsou to lidé na pravém místě, kteří dělají dobře svoji práci, kdysi s láskou zvolenou. Chceme jim to znechutit?
Tak jako se tedy dříve žák bál svého učitele a rodiče, nebo k nim choval úctu a respekt, tak se dnes učitel bojí žáka, potažmo jeho rodiče, který mu může právně pěkně zavařit.
A nejhorší kombinace je, když se k tomu všemu přidá ještě vedení školy a spolu s rodičem a žákem naběhnou na paní učitelku, že pochybila. To se vám potom chce tuhle práci dělat.
„Paní kolegyně, tuto známku, prosím, změňte na jedničku. Rodiče byli za mnou ve škole.“
?? … Pokud se divíte, tak se vám nedivím. Tohle se opravdu v některých školách děje.
Proč je dnes učitelům spíláno? Co to chtějí po žácích tak nezvyklého, než je to, aby se naučili správně učit, aby si rozšířili vědomosti a znalosti, dodržovali řád a měli úctu před autoritami (vše se jim v životě bude hodit), aby se dostali na tu správnou střední školu a posléze i na vysokou školu, blíže ke svému vysněnému povolání a práci a tudíž spokojenosti v životě. Nic víc, nic míň.
Učitelé jsou zázrak. Važme si jich! Pořád tam ještě jsou, ve školách, a pořád se snaží učit.
Ano, pochopili jste správně. Já jsem tam taky, jsem asistent pedagoga a jsem denně ve třídě a v každé vyučovací hodině. Vidím vše v přímém přenosu. Denně jsem vystavena nesmírnému hluku, drzostem, nepříjemnostem a požadavkům ze strany žáků. Není ale vše tak negativní. Občas je tam legrace a smích a krásná spolupráce. Ale být učitelem je pořád velmi těžká práce. Možná jedna z nejtěžších.
Jak krásné by bylo, mít tu rodičovskou podporu, která byla kdysi.
Protože při tom všem se nám může za pár let stát, že to opravdu nebude chtít nikdo dělat. Učitelé nebudou chtít učit. Co pak s námi bude?
Věřím tomu, že pokud naše dobře vychované děti, budou do škol posílat svoje opět dobře vychované děti a pochopí všichni, že bez důvěry v jejich učitele a bez spolupráce s ním se to neobejde, nemusí být za pár let paní učitelka a pan učitel vyhořelý, znechucený, zdrcený a hlavně vyhynulý tvor.
A snad případ školních odměn na konci roku ze strany vedení školy k jejich učitelům na prvním stupni, o kterém jsem slyšela, bude opravdu ojedinělý. V různých firmách a fabrikách dostávají zaměstnanci na konci roku balíčky s pozornostmi. Jsou v nich vína, kosmetika, vánoční kolekce, někde se dávají kapři nebo bedýnka jablek. Záleží na zaměstnavateli. V oné škole dostali učitelé každý po čtyřech citronech ve svačinkovém sáčku. Zřejmě, aby doplnili vitamín C. Ještě jej budou potřebovat, konec školního roku je daleko.
Ať žijí prázdniny!
Tygřice.
