Článek
V minulém článku jsem ukázal, jak vypadá výhled počtu pracujících do roku 2100 a počtu seniorů nad 65 a 68 let. To je pro pochopení potřebnosti dlouhodobě zaměřené důchodové reformy naprosto zásadní, protože demografická situace nastavuje jasné limity pro politická rozhodnutí. V tomto návazném příspěvku bych rád představil různé scénáře, které mohou naznačit cesty k řešení, a odhad jejich číselných dopadů.
Scénář 1 - udržení náhradového poměru a zvyšování odvodů
Co prakticky znamená udržet stávající průběžný systém v rovnováze příjmů a výdajů při změnách demografické situace? Když si vezmeme stávající sociální pojištění a vyplácené důchody, které v průměru tvoří kolem 40 % průměrné hrubé mzdy, pro udržení toho samého poměru bychom potřebovali v roce 2030 vyšší sociální pojistné o 20 %, v roce 2040 o téměř 40 % a v roce 2050 o 70 %. Tj. každý by musel odvádět o tolik více ze své mzdy, resp. o to víc by platil zaměstnavatel.
Teď se odvody na sociální pojištění na důchody počítají tak, že zaměstnavatel odvádí 21,5 % z hrubé mzdy zaměstnance a zaměstnanec 6,5 %, dohromady je to 28 % hrubé mzdy. Obojí zvyšuje náklady práce, odvody zaměstnance navíc přímo snižují jeho čistou mzdu. Kdybychom jenom zvyšovali odvody sociálního pojištění, v roce 2030 by to tak muselo být 33,6 %, v roce 2040 39,2 % a v roce 2050 pak 47,6 %. V přepočtu na současnou průměrnou mzdu kolem 40 tisíc korun hrubého měsíčně by takové zvýšení znamenalo v roce 2030 navíc měsíčně v současných hodnotách 2240 korun, v roce 2040 navíc 4480 korun a v roce 2050 navíc 7840 korun (tento propočet nereflektuje růst reálných mezd, je proto pouze ilustrační).
To je dost drastický nárůst, prakticky by znamenal odvody a daně ze mzdy významně přesahující 60 i 70 %. Už teď je u nás zatížení práce daněmi a odvody dost vysoké i v mezinárodním srovnání. Takže tudy cesta zřejmě příliš nevede.
Důchodový účet můžeme a zřejmě i budeme muset doplnit z jiných daní. Jde to ale pouze do určité míry, znamenalo by to buď výraznější nárůst další daňové zátěže, nebo radikální omezení veřejných služeb, protože by taková kompenzace znamenala až 10 % státního rozpočtu.
Určitě je vhodné se nyní zeptat, co s tím můžeme udělat, když tudy to zřejmě nepůjde? Obdobný propočet si vyzkoušíme při různých scénářích. Ty nemusí být úplně realistické, ale ukážou nám, co by se zhruba stalo, kdyby. Uvidíme na nich také mantinely, ve kterých se můžeme pohybovat s různými opatřeními, a jejich možné dopady. Jejich limitem nicméně bude projekce sama, protože vlastně nevíme, jaké dopady by například mělo prodlužování věku odchodu do důchodu na věk dožití.
Scénář 2 - zvýšení věku odchodu do důchodu
Zvýšení věku odchodu se skloňuje jako největší strašák. Je to zároveň snadno představitelné číslo, ke kterému se každý může upínat. A je nutno přiznat, že obzvláště u řady náročných povolání nemůžeme čekat, že někdo bude do takového věku ve stejné profesi pracovat. Po překročení šedesátky mnoha lidem také výrazně klesá kvalita života. Takže je to opatření, které má potenciálně velké negativní dopady.
Ale na druhou stranu, rychle se rozvíjí zdravotnictví a zvyšuje se podíl vysokoškoláků. Mění se povaha práce samé v souvislosti s robotizací a umělou inteligencí. A protože cílíme na dobu za 20, 30 let, není zase tak nerealistické předpokládat, že k určitému posunu může alespoň u části lidí docházet. I proto bych se zde vyvaroval příliš hysterických reakcí.
U nás je v tomto situace zvláštní i v tom, že opravdu velká část populace v jednom určitém věku do důchodu odchází. V okolních zemích je to často více rozvolněné a všichni neodchází ve stejném věku. A to by nejspíš mohlo pomoci i u nás.
Odpovědět na otázku, jaký přesně efekt má prodloužení věku odchodu do důchodu, už z výše uvedených důvodů není úplně jednoduché. Ale můžeme si udělat alespoň hrubou představu z grafu, který byl prezentován v minulém článku při porovnání odchodu do důchodu v 65 vs 68 letech.
Graf 1 - Poměr mezi počtem pracujících obyvatel a počtem obyvatel 65 +, resp. 68 +
Zdroj: vlastní výpočty na základě projekce ČSÚ (2018)
Vidíme z něj, že současnou situaci s 2,5 pracujícími na jednoho důchodce bychom měli při 68 letech odchodu do důchodu někdy za 20 let. Lze tedy zhruba odhadovat, že do tohoto horizontu by opatření přinášelo kladný efekt a důchodový účet by dokonce mohl být v přebytku. V dalších letech by výrazně pomáhalo mírnit schodek, který by tak byl lépe zvládnutelný než při stávající hranici 65 let odchodu do důchodu.
Pominu-li ostatní aspekty, čistě ekonomicky by toto opatření mělo bezesporu výrazný dopad na stabilizaci důchodového účtu. Ale určitě samo o sobě problémy schodku důchodového účtu nevyřeší.
Scénář 3 - změny procenta pracujících
Doteď jsme počítali s tím, že ve věkové skupině 15 - 65, resp. 68 let je 80 % těch, kteří pracují. A víceméně předpokládáme, že všichni pracují na celý úvazek. Ale co kdybychom například zkrátili vzdělávání průměrně o jeden rok (návratem pouze k 8 ročníkům ZŠ) a zvýšili počet částečných úvazků u různých skupin?
Zkrácení vzdělávání o rok by mohl vést k nárůstu cca o 1,5 %, částečné úvazky uvažujme například 5 % pracujících. Pak by poměry, které jsme si ukázali dříve, vypadaly následovně.
Graf 2 - Poměr mezi počtem pracujících obyvatel a počtem obyvatel 65 + při větším zapojení na trhu práce
Zdroj: vlastní výpočty na základě projekce ČSÚ (2018)
Prakticky to znamená, že dojde ke zlepšení situace, nicméně nikterak zásadnímu. Oproti dříve ukázanému výpočtu při 68 letech je efekt sotva třetinový. Na druhou stranu jsou to opatření, která mají určitě z pohledu zlepšení situace důchodového systému smysl a nemusí bolet tolik jako samotný pozdější odchod do důchodu.
Částečné úvazky zároveň mohou zvýšit procento zaměstnaných i ve vyšším věku, včetně toho důchodového. Takže opatření v tomto směru lze nepochybně doporučit k co nejrychlejší realizaci.
Po pravdě se to už dokonce částečně děje, od 1. února mají vybrané skupiny při částečných úvazcích snížené odvody zaměstnavatele na sociální pojištění - jsou to všichni nad 55 let věku, rodiče pečující o děti do 10 let, osoby se zdravotním postižením i studenti do 21 let. Více třeba tady.
Scénář 4 - snížení náhradového poměru u důchodů
Další možností je snížení náhradového poměru u důchodů. Znamená to, že by důchodci dostávali méně oproti průměrné mzdě, než je tomu dlouhodobě nyní, tj. pod 40 % (poměr mezi průměrným čistým důchodem a hrubou průměrnou mzdou). Abych byl úplně přesný, kvůli inflaci, předchozím mimořádným navýšením důchodů a nastavení stávajícího valorizačního mechanismu v roce 2023 tento poměr dosahuje 50 %, což je situace, která tu byla naposledy v 90. letech.
Každopádně předpokládejme, že se vrátíme k náhradovému poměru 40 %. A ten se dále bude snižovat. Uděláme-li porovnání k základnímu scénáři, kdy necháme 65 let odchod do důchodu a žádné další změny, postupně by pro kompenzaci navýšení počtu obyvatel nad 65 a snížení počtu pracujících musel poklesnout až někde k hranici 23 %.
U takového drastického snížení je navíc velká komplikace v tom, že aby něco podobného mohlo vycházet, znamenalo by to buď velmi jemné postupné snižování, nebo obrovské rozdíly mezi nově a dříve přiznávanými důchody. Realisticky proto lze předpokládat, že během cca 20 - 30 letého časového horizontu budeme muset postupně tento náhradový poměr snižovat někde ke hranici 30 - 35 % s tím, že zbytek bude nevyhnutelně doplněn soukromým spořením či investováním na důchod. Zároveň nás to podle mého názoru nevyhnutně dovede i ke zvyšování solidární složky důchodu v průběžném systému.
Scénář 5 - porodnost a migrace
Poměry mezi pracujícími a seniory můžeme řešit i snahou o změny v demografii populace samé. U porodnosti si úplně netroufnu v této souvislosti navrhovat konkrétní způsoby podpory, ale z mezinárodního srovnání patří naše porodnost mezi rozvinutými zeměmi k těm vyšším (viz například data Eurostatu), což možná vychází i z poměrně štědré podpory ve formě mateřské a rodičovské dovolené. A celkově spíše sledujeme trend snižující se porodnosti v jiných rozvinutých zemích.
Takže zřejmě tu prostor je, ale je otázka, jak by v tomto směru měly funkční a ekonomicky efektivní návrhy vypadat. Samotné ekonomické stimuly zde totiž pravděpodobně hrají spíše menší roli, mění se totiž i životní styl.
Pro úplnost zde uvedu i migraci. Tou se podobný problém pokusily řešit jiné země. Ať už Německo, či například Francie. A do určité míry může fungovat, má však mnoho rizik. Realistická příležitost se nám v tomto smyslu otevírá v souvislosti s válkou na Ukrajině, nicméně je třeba si uvědomit, že pokud by nebyla u těchto skupin vyšší porodnost, jde pouze o vylepšení situace do doby než generace imigrantů začnou také důchody čerpat. Problém může být i v tom, že imigrace vyvolá určitou generační vlnu, která rozkolísá požadavky na další veřejné služby.
Co tedy s tím? Pár slov závěrem
Shrnu-li to, je z předchozích scénářů zřejmé, že máme několik možností, jak důchodovou reformu řešit. Ale žádná z nich sama o sobě na důchodovou reformu nestačí, opatření musí být v různých oblastech a nebude úplně jednoduché je správně vyladit, protože už nyní se pohybujeme na hraně rezerv.
Každopádně jsou z toho také vidět jasné limity průběžného penzijního systému, které nezbývá než kompenzovat částečně uvnitř a částečně mimo něj. Je to stále ještě zvládnutelné, nicméně bude to pravděpodobně vyžadovat alespoň dílčí změny v odvodech, věku odchodu do důchodu a náhradovém poměru.
Čeká nás také hodně práce v transformaci trhu práce, lepšímu zapojení OSVČ a v posílení soukromého spoření a investování jako zásluhového doplňku průběžného penzijního systému. K tomu bych se rád ještě vrátil v dalších článcích, které budou více orientovány na pohled jednotlivce a důsledků změn pro jednotlivé generace.
A stejně významnou práci musíme odvést ve vysvětlování toho, o co v důchodové reformě jde, kudy vede cesta a jaké z toho vyplývají důsledky pro jednotlivce i stát. Je potřeba, aby měly jednotlivé generace zcela jasnou představu, co mohou ohledně důchodů očekávat.
