Historie se opakovala v přemyslovské epopeji v zrcadlovém odrazu Anežky České

Éra Přemyslovců zanechala v české historii hlubokou stopu. Tato dynastie podle doložitelných panovníků vládla přibližně 434 roků od knížete Bořivoje až po tragickou smrt Václava III. A pokud bychom zašli ještě hlouběji k legendám o Přemyslu Oráči, Nezamysli a dalších, pak by byla dynastie mnohem starší. Ale tam už nesahají historicky ověřitelné informace. I v těchto nejstarších mýtech však muži sázeli na sílu meče a ženy na tichou oběť. Jako by s přemyslovskou krví kolovalo v žilách dcer tohoto rodu neviditelné prokletí: být rodovým platidlem na politické šachovnici. Jejich skutečné osudy se často nepsaly do slavných kronik, ale do chladných stěn klášterních cel.

Bez ohledu na to, zda mluvíme o bájných mýtech, nebo o tvrdých datech, jedna věc zůstávala po celá staletí neměnná. Za leskem královských korun se vždy skrýval hluboký stín, který dopadal na ty nejzranitelnější. Byly to právě přemyslovské princezny, jejichž životy byly od kolébky rozplétány a splétány podle toho, jak zrovna potřebovala mužská koruna na trůnu.

„Když blahoslavená Anežka spatřila přicházet mladou královskou dceru Kunhutu, pohnuta mateřskou láskou ji objala. Král ji odevzdal do jejích svatých rukou, aby ji uchránil před světskými marnostmi. Anežka dívku přijala ne jako cizinku, ale jako vzácný štěp přemyslovského rodu, který má vykvést pro slávu Boží.“ Tolik slovy kronikáře (přepsáno ze staré latiny).

Dne: 8. září 1277 přivedl král Přemysl Otakar II. svou dvanáctiletou dceru Kunhutu a její doprovod deseti dívek z nejvýznamnějších šlechtických rodů k Anežce do kláštera Na Františku.

Situace v království nebyla bezpečná, a proto se král rozhodl jednat bez odkladu. Prožíval nejtemnější období své dosavadní vlády a potřeboval svou prvorozenou dceru i dcery svých věrných stoupenců ukrýt před hrozícím nebezpečím. Jen několik měsíců předtím totiž utrpěl zdrcující diplomatickou porážku, když musel před svým hlavním rivalem Rudolfem Habsburským pokleknout a vzdát se rozsáhlých alpských zemí, které tvořily základ jeho mocenského impéria. Z kdysi nejbohatšího panovníka střední Evropy zbyl oslabený král, kterému začala unikat půda pod nohama.

Této slabosti okamžitě využila domácí šlechta. V jižních a západních Čechách se rozhořela otevřená zrada a surová občanská válka vedená mocným rodem Vítkovců pod vedením Záviše z Falkenštejna. V zemi hořela královská města a pustošil se majetek, což z královské dcery dělalo příliš snadný, a zranitelný terč. Když navíc definitivně zkrachovala plánovaná mírová dohoda, podle níž se měla malá Kunhuta provdat za syna Rudolfa Habsburského, stala se z dvanáctileté princezny ohrožená figurka na politické šachovnici. Odevzdání dívek za nedotknutelné zdi Anežčina kláštera, který fungoval jako bezpečný ostrov klidu s vlastními sýpkami a obrovskou autoritou, představovalo pro krále jediné logické východisko. Potřeboval si zkrátka uvolnit ruce pro nadcházející vojenské zúčtování, které celou zemi neodvratně čekalo.

Kunhuta a doprovod šlechtičen

A tak se jednoho krásného dne ocitla princezna Kunhuta a její doprovod deseti dívek za branami kláštera Na Františku, kde je očekávala její prateta Anežka. Otevřel se jim úplně jiný svět, než na který byly zvyklé. Život přemyslovských dívek zde sice nebyl naplněn materiálním nedostatkem, ale podléhal přísnému duchovnímu a výchovnému režimu. Anežka Česká, jakožto zkušená zakladatelka a správkyně kláštera, dívkám sice nedovolila hladovět, ale rozhodně je nerozmazlovala. Luxusní hedvábné šaty vystřídal prostý oděv, který odpovídal přísnému prostředí klauzury. Družina královské dcery našla v klášteře především systematické vzdělání, které bylo na tehdejší dobu mimořádné. Anežka kladla obrovský důraz na to, aby mladé šlechtičny uměly číst, psát a dokonale rozuměly latině. Kunhuta trávila dlouhé hodiny v klášterním skriptoriu, kde pod dohledem starších sester obdivovala iluminované rukopisy a cvičila se v krasopisu. Právě zde, v chladu kamenných místností za svitu svící, se v dvanáctileté dívce pravděpodobně zrodila ta hluboká láska ke knihám a umění, která o mnoho let později vyvrcholila vytvořením jejího vlastního slavného Pasionálu. Každodenní režim dívek byl pevně svázán s liturgickým rokem a klášterními hodinami. Přestože Kunhuta a její družky zpočátku neskládaly řeholní sliby a byly v klášteře ubytovány jako chovanky, musely se účastnit ranních i večerních modliteb. Anežka se o svou praneteř starala s pevnou, ale spravedlivou rukou. Vštěpovala jí disciplínu a hrdost, kterou přemyslovské ženy potřebovaly k přežití. Společně se svými družkami se Kunhuta učila také praktickým dovednostem, jako například vyšívání drahých liturgických rouch nebo správa domácnosti, což z nich mělo vychovat ideální manželky pro budoucí politické aliance, až se bouře venku přežene. Postupem času se však nucený exil začal měnit. Drsná realita venku, pád jejího otce na Moravském poli v roce 1278 a následný chaos v zemi vedly k tomu, že Kunhuta nakonec v klášteře chtěla zůstat trvale. V roce 1279, kdy jí bylo čtrnáct let, pak oficiálně složila řeholní sliby a stala se klariskou, čímž našla své trvalé útočiště pod ochranou Anežky.

Vrozená přemyslovská pýcha a nezkrotnost se v tomto rodě předávaly jako těžké dědictví, které muže nutilo bez ostychu překračovat i ta nejvyšší pravidla a stavět se proti papežským autoritám. Tento stín neposlušnosti se však nevyhnutelně propíjel i do krve jejich dcer, od kterých okolní svět vyžadoval stoprocentní podřízenost. V jejich žilách totiž kolovala stejně divoká krev panovníků. Vždyť už Anežčin otec Přemysl Otakar I. uvrhl svou rodinu do dlouholetého církevního zatracení, když kvůli svému bezskrupulóznímu bigamnímu rozvodu a zapuzení první manželky čelil neustálým hrozbám papežské klatby a interdiktu, kvůli čemuž byla i malá Anežka vnímána církví s despektem. Když se pak o generaci později dvanáctiletá Kunhuta ocitla za tlustými zdmi kláštera Na Františku, tato rodová vzpurnost v ní narazila na svět absolutního, nekompromisního řádu. Bylo to v době, kdy její vlastní otec Přemysl Otakar II. již dva roky žil pod plnou rituální papežskou klatbou, která z něho kvůli jeho politickému odporu vůči Rudolfu Habsburskému udělala církevního psance. Zatímco její děd i otec církevní pravidla lámali a ohýbali podle své vlastní potřeby a riskovali kvůli tomu spásu své duše, malá princezna se musela v klášterním tichu podřizovat přísné disciplíně a pokoře. Anežka Česká však tuto rodovou neposlušnost i důsledky otcovských hříchů moc dobře znala, protože s nimi sama celé dětství zápasila. Nakonec je využila, když se vzepřela mocnému císaři a odmítla roli politické loutky. Místo abychom v tichu klauzury viděli jen bezduché podléhání pravidlům, pro Kunhutu a její družinu se klášterní režim stal místem, kde se divoká přemyslovská energie a stíny otcovských klateb pomalu přetvářely v niternou sílu a hrdost, kterou dívky potřebovaly k přežití nadcházejících let.

Vždyť už samotný fakt, že se dva klíčoví přemyslovští vládci po sobě ocitli v zajetí papežského hněvu, ukazuje na mrazivou rodovou provázanost, před kterou nebylo úniku. Klatba nebyla v té době pouhým diplomatickým trestem na papíře, ale destruktivním duchovním rituálem, který měl moc dotyčného vymazat ze světa živých, zatratit jeho duši a uvrhnout celou zemi do chaosu. Pro dcery těchto králů to znamenalo, že si do svých životů nevědomky nesly cejch dětí vyvrhelů, což zásadně měnilo to, jak na ně okolní svět pohlížel. Anežka i Kunhuta byly tímto neviditelným rodovým prokletím pevně svázány, neboť hříchy a vzpurnost jejich otců vůči církevním autoritám spolehlivě dláždily cestu k tomu, že obě dívky musely dříve či později hledat záchranu za tlustými klášterními zdmi.

Papežský hněv se nad oběma panovníky rozhořel v odlišných fázích jejich vlád, ale s totožným destruktivním záměrem. Nad dědečkem Anežky, králem Přemyslem Otakarem I., vyhlásil papež Inocenc III. církevní klatbu v roce 1206. Tento trojnásobný církevní trest pramenil z jednoho vleklého sporu, ve kterém se králova neústupnost střetla s papežskou vytrvalostí.

Přemysl Otakar I.

Celý proces tehdy zrál sedm let od chvíle, kdy král zapudil svou první manželku Adlétu a začal žít v bigamním svazku s Konstancií Uherskou. Přemysl Otakar I. byl postupně exkomunikován třikrát. Papež Inocenc III. a jeho legáti stupňovali tlak podle toho, jak král opakovaně ignoroval jejich nařízení k návratu k zapuzené Adlétě. První klatbu na něj uvrhl papežský legát přímo v Německu, druhou potvrdil samotný papež v Římě, a když král přesto dál žil s Konstancií, následoval třetí verdikt potvrzený dalším legátem. Každé nové vyhlášení klatby tak jen stvrzovalo panovníkovu neochotu podřídit se církevním pravidlům, což z něho v očích Říma dělalo chronického kacíře. Přemysl Otakar I. byl však v tomto ohledu naprosto výjimečný diplomat.

Dokázal tyto církevní tresty ignorovat, kličkovat mezi nimi a obratně využívat tehdejších sporů o říšský trún. Na rozdíl od svého vnuka tak nikdy nenechal situaci zajít tak daleko, aby ho klatba politicky zničila. Toto napětí a církevní izolace rodu trvaly až do roku 1211, kdy klatba po smrti první ženy konečně zanikla.

Právě do tohoto nejtěžšího období spadá i samotný počátek Anežčina života. Přišla na svět doslova na hraně mezi zatracením a vykoupením celého rodu. Celé těhotenství její matky Konstancie Uherské v roce 1210 totiž probíhalo v době, kdy byl král pod plným tlakem církevní kletby. Všechny měsíce, kdy Anežka rostla pod srdcem své matky, byla v očích tehdejšího světa považována za nelegitimní dceru hříšného bigamisty. Teprve v lednu roku 1211, kdy zapuzená první manželka Adléta Míšeňská v exilu zemřela, mohl papež Inocenc III. klatbu z českého krále sejmout, manželství s Konstancií zpětně legalizovat a rodina si mohla poprvé po letech vydechnout. To se přesně krylo s obdobím, kdy Anežka spatřila světlo světa.

O necelých sedmdesát let později postihl velmi podobný osud i Anežčina synovce a otce Kunhuty, Přemysla Otakara II. Nad ním byla plná klatba vyhlášena v roce 1275 jako přímý trest za jeho politický odpor vůči novému římskému králi Rudolfu Habsburskému. V tomto rituálním zatracení a právním vakuu žil český král i v onom zářijovém dnu roku 1277, kdy svou dceru odevzdával Anežce. V této klatbě o rok později také padl a zproštěn z ní byl posmrtně až na jaře roku 1280.

Tento zrcadlový odraz obou osudů se nejhlubší měrou protnul právě v okamžiku, kdy se vliv rodového prokletí vplížil do jejich životů. Zatímco Anežka se do stínu otcovy klatby de facto zrodila, neboť celé její prenatální období bylo prosáknuto církevním zatracením a teprve s jejím prvním nadechnutím toto břemeno pominulo, Kunhuta prožívala přesný opak. Ta spatřila světlo světa na vrcholu otcovy slávy a moci, obklopena zlatem a relativním bezpečím pražského dvora, takže dětská léta prožívala bez neblahého cejchu exkomunikace. Stín rituálního zatracení ji však dostihl až později, v jejích deseti letech. Bylo to v době, kdy se rozpadly její plánované zásnuby a otec se ocitl v plné klatbě. Dvanáctiletou princeznu to donutilo opustit světský lesk a hledat útočiště za zdmi klauzury.

Tříletá Anežka v klášteře

Anežka tedy se stínem klatby začínala, aby z něho skrze klášter vykročila k vlastní svobodě, zatímco Kunhuta v klášteře končila, když ji tam stín otcových hříchů ve zralém věku teprve zahnal. O tom, jak obě ženy v tomto zvláštním zrcadlení prožívaly své každodenní bytí v tichu cel, se sice přímá svědectví nedochovala, ale v oficiálních pramenech té doby lze najít vzácné stopy, kdy se nějaký kronikář mezi slovy a řádky letmo zmínil o životě v klášteře Na Františku. Z těchto drobných útržků ve starých listinách vyplývá, že vřelá přítomnost staré Anežky provázela dospívající dívku po celé dva roky po jejím příchodu v roce 1277. Během nich se z ustrašené chovanky stávala neochvějná osobnost, která nezůstala jen pasivní figurkou schovanou v koutě.

Stárnoucí Anežka již měla velmi vysoký věk a ubývaly jí síly. Mladá Kunhuta proto začala přebírat na svá bedra skutečné vedení klášterního života v Anežkově blízkosti. V té době fungovala jako její pravá ruka. Zápisky kronikářů sice nepopisují intimní rozhovory obou žen, ale zmiňují neutichající činnost kláštera v dobách největšího sucha a hladomoru. Obě ženy spolu prožívaly ty vůbec nejtemnější časy, kdy v zemi po smrti krále vládli Braniboři, v Praze řádila hladová léta a v letech 1281 až 1282 dokonce propukla morová epidemie. Pod přímým vedením své pratety se Kunhuta učila spravovat rozsáhlý klášterní majetek, starala se o chudé, organizovala dodávky jídla ze zbývajících sýpek a pečovala o nemocné, což byla pro dospívající dívku ta nejtvrdší možná škola života.

Mezi větami kronik se tak rýsuje obraz hlubokého rodového spojenectví. Stará abatyše v té době předávala své zkušenosti mladému přemyslovskému štěpu. Ten měl již brzy, po Anežčině smrti v březnu 1282, převzít celou tíhu duchovní i praktické odpovědnosti. To, jak si u sester vybudovala autoritu, ukazuje, že v ní všichni viděli přímý odkaz Anežčiny moudrosti. Vztah obou žen byl založen na hluboké důvěře a předávání rodové moci, jako by si Anežka Kunhutu vychovala jako svou vlastní pokračovatelku, která dokázala klášter udržet při životě i v dobách největší zkázy.

V klášterním prostředí zůstávala až do roku 1291, kdy ji její bratr Václav II. z klidu klauzury mocensky vytrhl pro politický sňatek do Polska. Kunhuta se tomuto rozhodnutí zoufale bránila a posvátné zdi opouštěla s hlubokým odporem, ale nakonec musela ustoupit tvrdému tlaku rodové poslušnosti. Následné manželství s prchlivým a agresivním knížetem Boleslavem se pro ni stalo desetiletým osobním peklem. Po letech strávených v tomto nešťastném svazku se však v Kunhutě projevila ta pravá přemyslovská hrdost a vzpurnost, kterou v mládí sledovala u své pratety. Od tyranského manžela odvážně utekla zpět do Prahy a natrvalo se vrátila k řeholnímu životu. Stala se mocnou abatyší prestižního benediktinského kláštera svatého Jiří na Pražském hradě. Na tomto místě získala obrovský vliv i nezávislost. Právě zde nakonec nechala vytvořit své vrcholné životní dílo, onen slavný iluminovaný Pasionál.

Pasionál abatyše Kunhuty je středověký iluminovaný rukopis, který vznikl na počátku 14. století přímo z podnětu Kunhuty Přemyslovny. V kontextu české kultury jde o naprosto unikátní klenot, protože představuje vrchol tehdejšího knižního umění a myšlení v celé střední Evropě. Z věcného hlediska se jedná o latinsky psaný soubor mystických a teologických textů. Jádrem celé knihy jsou duchovní úvahy o Kristově utrpení, které pro Kunhutu sepsal její tehdejší zpovědník, moudrý dominikán Kolda z Koldic. Texty doplňuje slavný Traktát o boji s drakem, který symbolizuje zápas lidské duše s hříchem a ďáblem. To vůbec nejcennější na Pasionálu jsou však jeho nádherné, ručně malované ilustrace. Kniha obsahuje sérii celostránkových barevných obrazů, které s nevídanou citovostí zobrazují umučení Krista i dramatické náboženské výjevy. Ilustrace vytvořil neznámý, geniální pražský iluminátor, kterému se dnes v dějinách umění říká Mistr Pasionálu abatyše Kunhuty. Pro Kunhutu osobně tato vzácná kniha znamenala mnohem víc než jen náboženskou učebnici. Byl to její osobní manifest, do kterého skrze obrazy Kristova utrpení zašifrovala své vlastní prožité útrapy, nešťastné polské manželství i sílu, kterou jako přemyslovská žena v životě našla.

Anežský klášter

Životní cesty těchto dvou přemyslovských žen se neprotnuly náhodou a jejich osudové setkání v klášteře Na Františku vytvořilo dokonalé lidské zrcadlo. Obě byly od nejútlejšího dětství vláčeny nekompromisní sňatkovou politikou svých otců a obě musely čelit drsnému světu mužské moci, který z nich dělal pouhé diplomatické figurky na politické šachovnici. Zatímco Anežka se do stínu otcovy klatby narodila a skrze klášter si nakonec vybojovala vlastní celoživotní svobodu, Kunhuta prožila přesný opak, neboť se narodila na vrcholu slávy a stín rituálního zatracení jejího otca ji do bezpečí klauzury zahnal až ve dvanácti letech. Přestože je historie nechala projít téměř totožnými peripetiemi strachu, izolace a ztráty nejbližších, obě dokázaly svou rodovou hrdost a vzdor přetavit v neuvěřitelnou vnitřní sílu.

Pasionál Kunhuty

Anežka tento triumf zpečetila vybudováním vlastního řeholního Anežčina kláštera a Kunhuta zase svým nádherným Pasionálem, čímž obě shodně dokázaly, že i v chladných zdech kláštera lze nad nepřízní osudu zvítězit a zanechat po sobě nesmazatelnou stopu.

Obě měly nádhernou a čistou duši. Byly pravým opakem svých otců.

O Anežce České jsem napsala článek:

Duchovní život byl pro sv. Anežku Českou doslova vykoupením. Její dětství nebylo pro slabé povahy

https://medium.seznam.cz/clanek/vilemina-blanche-valois-duchovni-zivot-byl-pro-sv-anezku-ceskou-doslova-vykoupenim-jeji-detstvi-nebylo-pro-slabe-povahy-259578

bm

zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pasionál_abatyše_Kunhuty#/media/Soubor:PasionalKunhuty.jpg

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anežka_Česká#/media/Soubor:Anežský_klášter_sv._Salvátor_a_sv._František_4.jpg

https://cs.wikipedia.org/wiki/Přemysl_Otakar_I.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Přemysl_Otakar_II.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kunhuta_Přemyslovna

https://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_II.