Když mužští mohli na olympijských hrách soutěžit nazí, řecké rebelky se nenechaly zahanbit

Zpočátku byla antická Olympie pro ženy absolutně zakázanou zónou. Když se v roce 776 př. n. l. konaly první historické mužské hry, na nichž sportovci závodili úplně nazí, vdané ženy musely pod pohrůžkou smrti opustit celé údolí. Jakékoli narušení tohoto tabu se trestalo bez milosti.

O prvních Olympijských hrách jsem napsala článek : Na Olympijských hrách ve starověkém Řecku sportovali muži úplně nazí

Abychom pochopili divokost a napětí, které kolem antických her panovalo, musíme nahlédnout do brutality tehdejšího bezpečnostního aparátu. Mužská olympiáda nebyla jen oslavou sportu, ale také přehlídkou absolutní síly zbraní a rituálního teroru. Ostrahu posvátného okrsku Altidy a samotného stadionu neměli na starosti žádní běžní pořadatelé, ale speciálně vycvičené jednotky s obrovskými pravomocemi. V jejich čele stáli takzvaní alyté – muži s těžkými biči a pruty, kteří bez milosti trestali jakýkoliv prohřešek proti pravidlům nebo rituální čistotě. Ti na pokyn hlavních rozhodčích, hellanodiků, řezali bičem nejen nečestně bojující atlety, ale především hlídali přístupové cesty k řece Alfeios, která tvořila přirozenou hranici posvátné zóny.

Pokud alyté chytili vdanou ženu, která se pokusila proniknout na stadion nebo byla odhalena v davu diváků, nečekal ji žádný soud. Antické právo v tomto případě neuznávalo presumpci neviny ani polehčující okolnosti. Žena byla okamžitě spoutána a odvlečena k nedalekému pohoří, které se tyčilo nad Olympií. Zde se nacházel obávaný, strmý a ostrý útes zvaný skála Typaion. Popravy měly charakter veřejného rituálního divadla, které mělo v ostatních ženách zlomit jakoukoliv touhu po odporu. Žena byla dovedena na samotný okraj propasti, kde jí alyté za přítomnosti kněží svázali ruce i nohy, aby neměla šanci pád jakkoliv zbrzdit. Následoval nekompromisní strh do hlubiny. Tělo nešťastnice se během pádu tříštilo o ostré skalní výčnělky a dole v propasti zůstalo ležet jako výstraha pro všechny, kdo by chtěli zpochybnit mužskou autoritu a náboženský řád.

divoká skála Typaion

Tento rituální teror dokazuje, jak obrovské riziko na sebe braly ženy, které se i přes hrozbu této strašlivé smrti pokoušely sportovní dění sledovat nebo v něm skrze své syny figurovat. Zatímco však uvnitř okrsku panoval přísný řád, během her se celé údolí v noci proměnilo v rušné, hříšné město. Podél cest a břehů řeky Alfeios kvetl obří byznys s neřestí. Hetéry, luxusní společnice a prodejné ženy tu ve svých stanech nabízely služby bohatým divákům i atletům, kteří toužili po rozkoši. Víno teklo proudem a pod rouškou tmy padaly puritánské hranice – oslavovaly se tělesné rozkoše i nespoutaná homosexuální láska, která byla v té době zcela běžná.

Jenže antické ženy rozhodně nehodlaly věčně sedět doma u tkacích stavů a tiše plakat, byť cesta k jejich vlastním závodům trvala od založení mužské olympiády téměř dvě stě let. Tato obrovská časová propast dvou staletí nebyla náhodná. Tehdejší patriarchální řecká společnost ženským ambicím systematicky bránila a sport považovala za výhradně mužskou doménu. Situaci navíc dlouho blokovaly neustálé krvavé války mezi znepřátelenými městskými státy Elis a Pisa, které bojovaly o samotnou nadvládu nad posvátnou Olympií. Teprve když vyčerpávající konflikty kolem roku 580 před naším letopočtem utichly, otevřela se jedinečná diplomatická cesta pro mírové vyjednávání. Právě v tento kritický moment se chopila iniciativy komise šestnácti nejváženějších a nejmoudřejších matron z okolních měst, které využily křehkého příměří k politickému obratu.

Společně vyjednaly diplomatické smlouvy, uklidnily napětí mezi regiony a jako trvalý symbol usmíření, čistoty a nové éry založily v chrámu bohyně Héry tradici ženských her. Tím definitivně prolomily dvě stě let trvající mužský monopol na slávu. Navíc vymyslely ten nejlepší možný program jako pomstu, aby mužské ješitnosti zasadily tvrdou ránu: Výbor šestnácti nejváženějších žen z celého regionu zorganizoval celé hry kompletně ve vlastní režii a do hlediště ani do zákulisí nepustil jediného muže.

výbor 16 žen při organizaci Olympijských her žen

Tyto ženy nebyly pouhými sportovními delegátkami; byly to nejvyšší kněžky, diplomatky a političky Peloponésu, které měly vlastní, mužům přísně utajené rituály. Nejdůležitější část jejich práce začínala dlouhé měsíce před startem her. Matrony se scházely ve speciálním posvátném domě v Olympii, kde v absolutní izolaci od mužského světa tkaly posvátné roucho zvané peplos pro samotnou bohyni Héru. Tkaní roucha doprovázely magické zpěvy a modlitby, které měly zajistit plodnost, mír a sílu pro všechny ženy v celém Řecku. Během tohoto procesu musely matrony projít rituálním očištěním u posvátného pramene Piera, aby ze sebe smyly jakýkoliv vliv vnějšího světa mužů.

Když pak hry Héraia konečně vypukly a atletky odběhaly své závody na 160 metrů, sportovní napětí plynule přešlo do obrovské nábožensko-společenské extáze. Výbor Šestnácti matron provedl na hlavním oltáři Héřina chrámu rituální oběť velké, plodné krávy, jejíž maso však neskončilo na stolech mužských vládců, jak bylo tehdy zvykem při jiných slavnostech, ale bylo rozděleno výhradně mezi závodnice, vítězky a organizátorky.

Následovala divoká rituální hostina, která trvala dlouho do noci a představovala pro tehdejší ženy naprosto nevídanou věc – v běžném životě totiž nesměly při hostinách sedět u stolu s muži a maso dostávaly málokdy. Při hrách Héraia však ženy hodovaly samy, pily víno, oslavovaly vítězky, zpívaly rituální písně a tančily tradiční tance zvané kordax. Tato hostina byla manifestací absolutní ženské nezávislosti, kde muži byli odsunuti do role pouhých sluhů nebo spíše tichých, vystrašených pozorovatelů z dálky, kteří si nedovolili posvátný ženský rituál jakkoliv narušit.

Olympijské hry žen

Další drsnou provokací pro tehdejší prudérní řecké muže byly vlasy. V běžném životě musely mít vdané i dospívající ženy vlasy přísně upravené a skryté pod závojem. Při hrách Héraia však dívky vyběhly na trať s rozpuštěnými vlasy, které jim divoce vlály ve větru. V kombinaci se zvířeným prachem antického stadionu a odhalenou kůží to na muže, kteří se občas pokoušeli dívat z dálky, působilo jako magnet.

Mužské ego navíc dostalo zabrat i v samotných pravidlech. Řečtí organizátoři sice ženám schválně zkrátili běžeckou trať o jednu šestinu, protože tvrdili, že ženské tělo plnou délku stadionu neuběhne, ale ženy jim to oplatily po svém – svým nekompromisním triumfem. Vítězky totiž nebraly jen symbolický olivový věnec jako muži. Dostaly podíl z masa posvátné krávy, a hlavně právo vztyčit v posvátném okrsku svou vlastní mramorovou sochu, čímž získaly věčnou slávu.

Zatímco o přípravě mužských olympioniků v gymnáziích se dochovaly stohy spisů, trénink dívek zůstával dlouho skrytý před očima veřejnosti. Příprava na hry Héraia však nebyla o nic méně krutá. Dívky z celého Peloponésu, a zejména ty ze Sparty, začínaly s intenzivní fyzickou přípravou již v raném dětství. Jejich trénink nezahrnoval pouze samotný běh, ale komplexní atletickou průpravu. Pod dohledem starších zkušených žen, které často samy v mládí na hrách zvítězily, musely dívky podstupovat náročné silové tréninky.

Ty zahrnovaly běh v hlubokém písku, který měl posílit lýtkové svaly, a nošení těžkých břemen, jako byly kamenné amfory naplněné vodou. Zvláštní důraz byl kladen na techniku startu. Vzhledem k tomu, že starověké startovní bloky, zvané balbides, byly kamenné a měly v sobě vytesané drážky pro palce u nohou, musely dívky trénovat výbušnost z hlubokého předklonu bez jakékoliv opory rukou. Jakýkoliv předčasný start byl na stadionu trestán veřejným mrskáním prutem, které prováděly určené strážkyně pořádku. Trénink probíhal za každého počasí – pod spalujícím letním sluncem, které vysušovalo kůži, i v chladných ranních mlhách. Cílem nebylo pouze vyhrát závod, ale dokázat celému řeckému světu, že ženské tělo je schopné stejné vytrvalosti, tvrdosti a disciplíny jako tělo kteréhokoliv muže.

Samotný stadion v Olympii, kde se hry Héraia konaly, byl pro potřeby ženských závodů transformován do podoby, která odrážela tehdejší náboženské vnímání světa. Mužský stadion měřil přesně 192 metrů, což byla délka, kterou podle mýtů vyměřil svými vlastními kroky sám hrdina Héraklés. Pro ženy však Výbor Šestnácti matron musel trať symbolicky i prakticky upravit. Zkrácení o jednu šestinu na přibližně 160 metrů nebylo jen ústupkem vůči fyzické konstituci, ale jasným vymezením vlastního, čistě ženského teritoria.

Povrch stadionu tvořila udusaná hlína smíchaná s jemným říčním pískem z nedaleké řeky Alfeios. Tento podklad byl nesmírně zrádný; při běhu se bořil a při každém odrazu tvořil hustá mračna prachu, která běžkyním ztěžovala dýchání. Hlediště, tvořené travnatými svahy, které obklopovaly závodní dráhu, praskalo ve švech. Atmosféra na tribunách byla popsána jako čistá náboženská a fanouškovská psychóza. Diváckou kulisu tvořily výhradně neprovdané dívky, matky závodnic a starší ženy z prominentních rodin. Mužům byl vstup přísně zakázán pod hrozbou rituálního prokletí. Divačky divoce bubnovaly na kožené bubny, tleskaly a skandovaly jména svých favoritek z jednotlivých městských států. Když se závodnice blížily k cílové čáře, hluk na stadionu byl tak ohlušující, že byl slyšet kilometry daleko v okolních údolích. Pro dívky na trati byl tento řev symbolem kolektivní ženské solidarity a síly, která na chvíli zcela smazala jejich běžné společenské zotročení.

právo nechat v chrámu vyvěsit svůj vlastní namalovaný portrét nebo postavit sochu.

Socha vítězky

V době, kdy žena v podstatě neměla žádná občanská práva, se tak úspěšné atletky stávaly slavnými celebritami po celém Řecku, což tehdejší muži nesli s velkou nelibostí. Ženská rebelie v Olympii tak jasně ukázala, že touha po svobodě, slávě a sportovním triumfu byla silnější než všechny mužské zákazy a hrozby skálou.

Netradiční provokace se skrývala i za samotným rituálem vítězek. Zatímco muži se v Olympii po triumfu natírali olivovým olejem a prachem, úspěšné atletky po závodě vmasírovávaly do své kůže tuk z obětované krávy smíchaný s vonnými esencemi. Pro tehdejší muže, zvyklé na submisivní manželky vonící pouze po domácím mýdle a vlně, byla tato živočišná, divoká vůně triumfujících žen naprosto šokující a dráždivá. Navíc se šuškalo, že některé závodnice z prominentních rodin využívaly noc po hrách k tajným milostným schůzkám v olivových hájích s cizinci, protože během festivalu Héraia neplatily přísné zákony domácího vězení pro neprovdané dívky. Ženy tak na pár dní ochutnaly absolutní svobodu těla i mysli.

Hry Héraia sice měly hluboký náboženský podtext, ale v zákulisí se odehrával tvrdý diplomatický a politický boj. Každý městský stát (polis) chtěl skrze úspěch svých atletek demonstrovat svou dominanci a nadřazenost. Výbor Šestnácti matron musel neustále čelit pokusům o korupci a politickému tlaku ze strany mužských vládců a tyranů, kteří se snažili průběh her ovlivnit ve prospěch svých dcer či chráněnek. Bohatá města jako Syrakusy, Korint nebo Athény nabízela matronám obrovské dary pro Héřin chrám, včetně zlatých rituálních nádob a drahých látek, výměnou za to, že jejich závodnice dostanou výhodnější startovní pozice v losování. Matrony však musely zůstat absolutně neúplatné. Pokud by se ukázalo, že některá z nich podlehla tlaku mužského světa, znamenalo by to okamžité zneuctění celého festivalu a hněv bohyně. Každé město navíc vysílalo do Olympie své vlastní tajné zvědy – starší ženy, které měly za úkol sledovat tréninky soupeřek, odhalovat jejich slabiny a podávat zprávy domů. Šuškalo se dokonce o rituálních kletbách, kdy rodiny některých závodnic zakopávaly pod startovní čáru olověné tabulky se jmény soupeřek, aby jim přivodily zranění nebo zakopnutí. Hry tak byly vlastně prodlouženou rukou antické politiky, kde se místo mečů a štítů bojovalo rychlostí nohou a neoblomností ženské vůle.

Slavná éra ženských her v Olympii trvala po celá staletí a přežila jak zlatý věk klasického Řecka, tak následnou nadvládu římského impéria. Římští císaři, včetně slavného Nerona, sice ženský sport vnímali spíše jako exotickou zábavu než jako posvátný rituál, ale her se neodvážili dotknout. Definitivní konec přišel až s radikální změnou náboženského myšlení. V roce 393 našeho letopočtu vydal křesťanský římský císař Theodosius I. přísný edikt, který zakazoval veškeré pohanské festivaly, rituály a sportovní hry, včetně tradiční mužské olympiády i ženských her Héraia. Chrámy v Olympii byly následně vypleněny, posvátný háj Altis byl zničen a Héřin chrám, který po staletí chránil malované portréty a mramorové sochy vítězek, podlehl ničivému zemětřesení a nánosům bahna z rozvodněných řek. Na slavné atletky a komisi Šestnácti matron se na dlouhá staletí zapomnělo.

Když byly v 19. století zahájeny moderní olympijské hry, jejich zakladatel Pierre de Coubertin se nechal slyšet, že účast žen na olympiádě by byla „nepraktická, nezajímavá a neestetická“, čímž nevědomky zopakoval předsudky starověkých mužů z doby před dvěma tisíci lety. Historie her Héraia však zůstává mocným mementem. Ukazuje, že ženský boj za svobodu, uznání a právo rozhodovat o svém vlastním těle není moderním vynálezem, ale hlubokým, prastarým příběhem, který začal již v prachu olympijského stadionu pod patronátem šestnácti odvážných žen.

Tyto odvážné antické atletky a jejich moudré organizátorky tak v posvátném olympijském okrsku nevytesaly do mramoru jen své hrdé, odhalené siluety, ale především nesmazatelnou stopu ženské síly. Ta, stejně jako nově objevené sochy běžkyň v krátkých chitónech, dokázala přetrvat celá tisíciletí až do dnešních dnů.

Dvě stě let proti ženám v Řecku, a nejenom tam, budovali muži zeď zákazů. A ženy jim svou vytrvalostí nakonec dokázaly, že s diplomacií a svou neústupností, dojde člověk nejdále.

A tak se i stalo. Jako Fénix povstal z popela, ženy z  absolutního společenského bezpráví a ze stínu hrozby smrti na skále Typaion, v samotném srdci Olympie, vybudovaly oslavu ženské síly a nezávislosti.

„Každá tradice, kterou dnes obdivujeme, byla kdysi odvážnou novinkou.“

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Olympijské_hry

https://www.dejepis.com/anticke-olympijske-hry/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Starověké_Řecko

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zeus