Obřad klatby vykonaný jedním z nejvěrnějších přátel pomohl Karlu IV.

Každý z nás si přeje mít věrného přítele, na kterého by se mohl obrátit kdykoli. O co těžší to měli v dobách bez telefonů a bez mobilů, jenom s možností si napsat pár písmenek, slov na list papíru a čekat týdny a někdy i měsíce na odpověď. O co pevnější musely být vazby mezi lidmi, i když vzdálenosti byly obrovské. Tehdejší věrnost se nemohla opřít o rychlé každodenní ujišťování, ale musela vycházet z absolutní vnitřní jistoty a síly daného slova. Pokud k sobě dva lidé přes půl Evropy jednou našli cestu, jejich přátelství získalo trvalou hodnotu, kterou nedokázal zlomit čas ani stovky kilometrů odloučení.

A takové obrovské štěstí měl Karel IV. Po svém „boku“ měl věrné přátele, na které se mohl kdykoli spolehnout. A kteří neváhali mu pomáhat i v jeho nejtěžších chvílích.

Cesta sedmiletého prince Václava z Prahy do Paříže v dubnu roku 1323 byla pro chlapce traumatickým zážitkem, protože ho otec Jan Lucemburský poslal do ciziny jako politického rukojmí. V královských pramenech je doloženo, že cestovali po staré obchodní stezce přes Norimberk, Štrasburk a Remeš, přičemž náročný přesun na koních a v nepohodlných vozech trval 40 dnů. Jen si to představte, trmácet se v jarním nepříznivém dubnovém počasí každý den téměř sedm týdnů.

V té době bylo běžným zvykem, že panovníci pro ochranu na dálkových cestách najímali profesionální cizí žoldnéře, kterým šlo jen o peníze a k převáženým dětem neměli žádný vztah. Pro sedmiletého prince Václava tak bylo obrovským štěstím, že jeho doprovod tvořili čeští rytíři, kteří ho znali od narození a upřímně ho milovali. Tito čeští rytíři byli pro ochranu následníka trůnu tou nejlepší možnou volbou, protože od raného dětství procházeli špičkovým vojenským výcvikem v boji zblízka i v taktické obraně. Na rozdíl od nespolehlivých žoldnéřů byli tito čeští šlechtici vázáni přísným rytířským kodexem cti a osobní věrností k lucemburskému rodu, takže byli připraveni pro bezpečí malého prince obětovat vlastní život. Pro většinu z družiny to byla služba a z ní vyplývající povinnost. Mezi nimi byl jeden rytíř, který prince opravdu miloval a byl ochotný za něho dýchat. A to byl Bušek z Velhartic starší. Možná to byl dokonalý tah otce malého prince, že dal právě tomuto muži svou důvěru.

Bušek z Velhartic byl jedním z vůbec nejbližších přátel a nejdůležitějších diplomatů jak pro krále Jana Lucemburského, tak pro královnu Elišku Přemyslovnu. Na nebezpečné cestě do Paříže v roce 1323 sloužil jako nejvyšší záruka bezpečí pro sedmiletého prince.

Když se unavená výprava po dlouhých týdnech trmácení po blátivých jarních cestách konečně v polovině května přiblížila k cíli a spatřila věže pařížského paláce Cité, všem se obrovsky ulevilo.

Princ i jeho doprovod byli promrzlí, hladoví a pokrytí vrstvou prachu a když si představím sama sebe, po čem bych nejvíce toužila, určitě by to byla teplá místnost.

A tak se i stalo. Francouzský královský dvůr se o své vzácné hosty okamžitě postaral s nevídaným luxusem. Celou družinu českých rytířů odvedli do palácových lázní a v rozlehlých sálech pro ně připravili stoly prohýbající se pod pečeným masem a vybraným vínem.

Samotného sedmiletého Václava si hned u brány převzaly dvorní dámy jeho tety, královny Marie Lucemburské, které ho uložily do teplé vany provoněné bylinkami.

Lázeň po příjezdu z Čech

Po vydatné koupeli unaveného chlapce oblékli do čisté noční košile z nejjemnějšího flanderského plátna a zavedli ho do přepychové komnaty s měkkou postelí s nebesy, kde pod ochranou drahých kožešin poprvé po mnoha dnech usínal s plným žaludkem a pocitem bezpečí.

Teprve další den ráno čekal malého prince úplně nový svět, který začal radikální proměnou vizáže. Dvorní dámy mu do komnaty přinesly kompletní garderobu podle nejnovější pařížské módy a místo volné české vlněné cúchy ho oblékly do na míru šitého, upnutého sametového kabátce a úzkých nohavic. Právě v ten moment, kdy se chlapec v těsném cizím oděvu cítil neohrabaně a obklopen cizojazyčným služebnictvem propadal panice, se ukázala klíčová přítomnost věrného Buška z Velhartic.

Starší český rytíř stál po boku vyděšeného následníka trůnu jako pevný štít, tišil ho klidným rodným jazykem, upravoval mu drahý opasek a trpělivě vysvětloval, že tento honosný šat je jeho první zbraní v novém světě. Pro prince to byl zásadní životní moment, protože v Buškovi získal absolutní jistotu, že i v daleké cizině má vedle sebe spřízněnou duši, která ho neopustí a na jejíž oddanost se bude moci spolehnout po celý zbytek života. Sotva byl chlapec takto psychicky i fyzicky připraven, čekala ho první velká audience u samotného francouzského krále Karla IV. Sličného.

V prvních dnech po příjezdu se malý princ domlouval výhradně přes svého věrného rytíře Buška z Velhartic, který s ním v Paříži nějakou dobu zůstal, a jako zkušený diplomat ovládal vedle češtiny i francouzštinu. Druhým klíčovým mostem byla chlapcova teta, královna Marie Lucemburská, která se sice narodila v cizině a česky neuměla, ale v její družině působilo několik dvořanů z doprovodu jejího bratra Jana Lucemburského, kteří češtinu ovládali a chlapci dělali tlumočníky.

Předtím, než mohl sedmiletý Václav naplno vstoupit do tohoto cizího světa, musel nejprve projít svatým biřmováním, které se stalo první hlavní událostí krátce po jeho příjezdu. Při tomto pompézním obřadu, kterého se účastnila celá francouzská elita, přijal chlapec jméno svého královského strýce a kmotra, takže od té chvíle byl znám jako Karel. Na této církevní slavnosti byla osobně přítomna i jeho stejně stará sestřenice Blanka z Valois se svými rodiči, která tak poprvé spatřila svého budoucího chotě přímo u oltáře v momentě, kdy získal nové jméno. Skutečné osobní seznámení obou dětí tváří v tvář však následovalo bezprostředně po skončení ceremonie, kdy pro ně královna Marie Lucemburská zorganizovala setkání v uvolněné atmosféře rozkvetlých palácových zahrad.

Karel IV. a Blanka z Valois při prvním setkání v zahradách

Mezi malým Karlem a bystrou Blankou v zahradě okamžitě vzniklo čisté dětské pouto, které o pouhých pár dní později zpečetili slavnostní dětskou svatbou.

svatba Blanky z Valois a Karla IV.

Děti nemají problém s komunikací, i když neznají stejný jazyk. To je má osobní zkušenost. V mých deseti letech jsem s rodiči odjela na tři roky za hranice naší země a první, co jsem udělala, když jsem se s dětmi na sídlišti neuměla domluvit, že jsem ven přinesla obrovský slovník. Číst jsme uměli všichni. Nakonec jsme se nasmáli komolením výslovnosti a nepochopením významu jednotlivých slovíček. A tak věřím ve stejné problémy, kterým mladý princ musel čelit v neznámém prostředí se svou milou sestřenicí Blankou. Určitě si našli způsob, jak si porozumět. Děti umí napodobovat, umí pracovat naprosto přirozeně s rukama, nohama i celým tělem. Ony jazykovou bariéru mezi sebou určitě neměli, to spíš pociťoval princ při potřebě něco říct dospělému člověku. Tetě či služebné. Ale nablízku byl jeho zachránce Bušek z Velhartic a svému svěřenci vždy nápomocný. Karel IV. byl výjimečně inteligentní, a proto se během několika prvních týdnů dokázal naučit alespoň nejzákladnější výrazy, které potřeboval použít ve francouzském jazyce. Dle mého názoru a na základě vlastní zkušenosti by se dokázal jazyk z nového prostředí naučit sám bez cizí pomoci. Děti jsou velice přizpůsobivé a nemají problém nasát energii potřebnou ke svému životu. A velké plus, spíš bych to brala jako životní štěstí malého králevice bylo v tom, že mu strýc král Francie Karel IV. Sličný přidělil jako osobního učitele jednoho z nejvzdělanějších mužů tehdejší Evropy, královského kaplana Pierra de Rosières. Dostal za úkol udělat z malého cizince dokonale jazykově vybaveného diplomata. Kaplan de Rosières přistupoval k malému Karlu IV. s otcovskou trpělivostí. Každý den s chlapcem procházel latinské rukopisy a učil ho francouzské gramatice i správné dvorské výslovnosti. Mezi učitelem a vnímavým žákem se v té době zrodilo neochvějné a pevné přátelství.

Mladý princ projevoval nevídané jazykové nadání, které z něho brzy udělalo jednoho z nejvzdělanějších panovníků historie. Během sedmi let strávených v Paříži nasál francouzštinu natolik, že v ní nejen plynule hovořil a psal, ale stala se pro něho de facto druhým mateřským jazykem. Zároveň mistrovsky ovládl latinu, která tehdy sloužila jako univerzální jazyk diplomacie a církve, což mu později umožnilo psát vlastní teologické texty a korespondovat s učenci bez pomoci tlumočníků.

Na příkaz svého otce odešel Karel IV. se svou družinou rádců a ochránců v roce 1331 do severní Itálie, aby tam spravoval lucemburské državy. V té době mu bylo pouhých patnáct roků, ale jeho diplomatické schopnosti už tehdy začaly nabývat výrazných rozměrů. Protože v Itálii musel strávit dva roky, stala se italština dalším jazykem, který velmi dobře ovládl. V neklidném severoitalském prostředí se patnáctiletému Karlovi dostalo dalšího osudového daru v podobě setkání s Arnoštem z Pardubic. Tento český šlechtic byl sice o devatenáct let starší než Karel, ale v té době měl za sebou několikaletý pobyt v Boloni a v Padově, kde se věnoval hlavně kanonickému, římskému právu a teologii. Uvádí se, že v Itálii pobýval někdy od 20. let 14. století, a protože se psal rok 1331, Arnošt tam nebyl nováček. Bylo mu asi 34 let a mohl mít za sebou již několik let studia a znalosti italského prostředí. Dalo by se o něm napsat, že byl mimořádně vzdělaným člověkem plným elánu, který dokonale znal italské prostředí, tamní právo i způsob myšlení místních elit.

Karel najednou v Itálii musel řešit věci, které by byly těžké i pro zkušeného právníka: komu věřit, jak udržet odbojná města, jak vyjednávat a jak se orientovat v propletenci zájmů místních rodů. I když měl mladý princ ve své družině velmi zkušené úředníky Jana Lucemburského, kteří znali správu držav, listiny i finance, rád si poslechl náhled na nelehkou italskou právní problematiku od nezávislého člověka zvenčí. Možná že i tito ostřílení vlčáci byli unavení neustálým rozhodováním.

Zde už nastupuje má fantazie, která mi říká, že když se Karel IV. potkal s vysoce inteligentním Arnoštem z Pardubic, určitě ho rád zapojil do rozhovorů o politice. Pro samotného Arnošta byly tyto debaty velice inspirativní. Zároveň to však bylo poučení i pro ony zkušené a ostřílené vlčáky, kteří se od pokročilého studenta kanonického a římského práva dozvídali úplné novinky. Arnošt totiž dokonale rozuměl složité italské legislativě a dokázal se orientovat v právních kličkách i složitých smlouvách s italskými městy. Což je historicky doložitelné, o tom záznamy existují.

Právě při takových neformálních setkáních často vznikají nejsilnější vazby. Výsledek jejich budoucího vztahu je nejlepším důkazem, že mezi nimi tehdy musela vzniknout mimořádná důvěra. Karel po svém návratu do Čech nesáhl po Arnoštovi náhodou — svěřil mu později jednu z nejdůležitějších rolí v celém království. To rozhodně nebyl člověk, kterého by znal jen podle jména.

Když se po dlouhých jedenácti letech v cizině vrátil v roce 1333 zpět do Čech, čekal ho paradoxní úkol. Ve svém vlastním životopise později vzpomínal, že svou rodnou češtinu po tolika letech úplně zapomněl, ale díky neustálému kontaktu s věrnými českými pány, kteří kolem něho vytvořili ochranný kruh, si jazyk svých předků během několika měsíců znovu dokonale připomněl.

Tím nejdůležitějším duchovním mostem, který propojil Karlovo mládí s odkazem předků, byl moudrý pražský biskup Jan IV. z Dražic.

O tomto výjimečném muži jsem napsala článek:

Biskup Jan IV. z Dražic byl velkým Čechem ve stínu českých králů. Pokořit se ho nikomu nepodařilo

Když sedmnáctiletý princ Karel v říjnu roku 1333 překročil české hranice, nečekal ho žádný slavný triumf. Po jedenácti letech strávených v lesku pařížského dvora a v bohatých městech severní Itálie našel svou rodnou zemi v naprostém rozvratu. Království bylo zadlužené, koruna nevlastnila téměř žádný majetek a samotný Pražský hrad byl po požáru tak zplundrovaný, že v něm nebylo jediné obyvatelné místo. Karel, který po tolika letech v cizině neuměl pořádně slovo česky, se musel usadit v provizorních měšťanských domech na Starém Městě. Právě v těchto prvních, nejtěžších týdnech se však ukázalo, že osud mu do cesty přihrál věrnou skupinu českých pánů, kteří na následníka trůnu čekali na hranicích a byli připraveni okamžitě jednat. Vedle mocného Viléma z Landštejna a vlivného Ješka z Lipé stál v čele této družiny především jeho starý přítel Bušek starší z Velhartic, který okamžitě převzal úřad komorníka a správce financí, aby princi kryl záda při každém kroku v domácím prostředí.

Nejdůležitějším duchovním i politickým pilířem se však pro mladého a nezkušeného markraběte stal tehdy již více než sedmdesátiletý pražský biskup Jan IV. z Dražic, který byl pro Karla skutečným darem z nebes. Jan, který jako pamětník zažil ještě slavnou éru posledních Přemyslovců, okamžitě rozpoznal v Karlovi naději pro zkoušené království. Biskup Jan z Dražic byl mužem, pro něhož věrnost české zemi a jejímu panovnickému rodu stála nade všemi osobními zájmy. Svou neochvějnou oddanost vlasti dokázal nejen tím, že pro ni v době míru stavěl monumentální stavby a kláštery, ale především svou bezmeznou podporou mladého Karla, v němž spatřoval velkou naději. Starý duchovní neváhal riskovat vlastní postavení ani majetek církve, otevřel bohatou biskupskou pokladnu a poskytl Karlovi obrovské finanční půjčky na vykoupení nejdůležitějších královských hradů z rukou věřitelů. Vysoce inteligentní Karel si tuto výjimečnou věrnost plně uvědomoval a moc dobře věděl, že v chladném světě plném intrik se na tohoto starého muže může bezvýhradně a plně spolehnout. V tomto mladém Lucemburkovi nalezl Jan z Dražic svého pravého následovníka, jemuž s bezmeznou důvěrou předal veškeré své životní zkušenosti, vědomosti i vizi silného a kulturního českého státu, který společně začali budovat.

Tato intenzivní spolupráce mezi mladickým elánem a staletou moudrostí, podporovaná věrným Buškem z Velhartic a nejvyšším purkrabím Hynkem Berkou z Dubé, okamžitě směřovala k zásadnímu cíli nadcházejícího roku. Aby mohl mladý markrabě Karel v červnu roku 1334 v Praze konečně přivítat svou milovanou Blanku z Valois, musel během předchozích měsíců vynaložit nadlidské úsilí. Nejdůležitějším úkolem bylo vybudovat pro ni důstojné a bezpečné zázemí, protože Pražský hrad byl stále jen neobyvatelnou zříceninou. Karel proto v troskách starého přemyslovského paláce narychlo vybudoval provizorní, ale bezpečné obytné křídlo.

Blanka z Valois na cestě Prahou

Aby se francouzská princezna zvyklá na pařížský luxus necítila v Praze jako ve vězení, nechal stěny komnat potáhnout drahými látkami a za peníze půjčené od biskupa Jana z Dražic nakoupil honosný nábytek i teplé kožešiny. Vedle samotného paláce musel Karel s pomocí svých věrných rytířů bleskově vykoupit ze zástavy několik dalších královských hradů v okolí Prahy, aby měla královská družina zajištěný dostatek potravin a bezpečné zásobování.

přivítání Blanky z Valois Karlem IV. po dlouhé cestě z Francie

Když dvanáctého června roku 1334 vjela osmnáctiletá Blanka z Valois se svým průvodem do pražských bran, přinesla do zchudlých a šedivých Čech závan nefalšovaného pařížského luxusu. Její pompézní příjezd, doprovázený leskem francouzských dvořanů, rytířů a dam v drahých hedvábných šatech, sledovaly tisíce zvědavých Pražanů s němým úžasem. Přijela za ním jeho velká láska, milující manželka, nejbližší důvěrnice. Její přítomnost okamžitě proměnila prozatímní dvůr v zářící kulturní centrum s francouzskou elegancí. Což mladému princi pomohlo ukázat své zemi, že éra úpadku definitivně skončila. Že bude lépe pro všechny. Jeho autorita stoupla.

Jejich manželství nebylo jen výsledkem politické dohody uzavřené v dětství, ale postupně přerostlo ve skutečný vztah založený na vzájemné důvěře a porozumění. Blanka z Valois zůstala Karlovi věrnou oporou v době, kdy teprve budoval svou moc a snažil se pozvednout české země. Její předčasná smrt v roce 1348 proto znamenala nejen ztrátu manželky, ale i odchod člověka, který stál po jeho boku od samého začátku jeho velké životní cesty.

V březnu roku 1340 dorazil čtyřiadvacetiletý markrabě Karel v doprovodu svého otce Jana Lucemburského k velkolepému papežskému dvoru v Avignonu. Místo oficiálních politických recepcí však Karlovo srdce toužilo po jediném setkání. Zamířil přímo do soukromé rezidence vlivného kardinála Pierra de Rosières, muže, který ho jako sedmiletého chlapce v Paříži s otcovskou trpělivostí učil latině a francouzštině.

Vřelé setkání s přítelem z dětství Karla IV. s  Pierrem de Rosières

Když se oba muži po dlouhých třinácti letech odluky poprvé objali, veškerá dvorská etiketa šla stranou. Starý mentor v dospělém markraběti okamžitě poznal svého nejnadanějšího žáka a u hřejivého krbu spolu začali dlouze rozmlouvat o teologii, filozofii i neklidné budoucnosti Evropy. Můžeme si představit vroucí rozhovor těchto dvou mužů, kteří žili stovky kilometrů od sebe, a přesto jejich vztah nevyprchal. Ba právě naopak. Vzájemně si přáli to nejlepší v životě. A proto je jednoduché si představit, jak se vzájemně dívají do očí, jak jeden druhému projevuje absolutní důvěru a jak padají prorocká slova: Kardinál doufal, že se Karel IV. stane císařem, a tak i princ přál kardinálovi papežský stolec.

Tento rozhovor je zdokumentován v životopise, který napsal sám Karel IV. Vita Caroli.

V ten jarní večer v Avignonu se u jednoho stolu zrodila budoucnost celého křesťanského světa. Obě proroctví se splnila s nevídanou přesností, neboť Pierre de Rosières usedl o dva roky později na papežský stolec jako Klement VI. a z pozice nejvyšší církevní moci se stal hlavním spojencem, který v roce 1346 pomohl svému milovanému žákovi získat toužebnou římskou korunu.

Rozpory mezi Lucemburky a císařem měly hluboké kořeny. Římský král Ludvík IV. Bavor z rodu Wittelsbachů se stal římským císařem 17. ledna 1328 po své korunovaci přímo v Římě. Jeho cesta k císařskému titulu však byla plná ostrých konfliktů. Dlouhodobě se hádal s tehdejším avignonským papežem Janem XXII., který ho odmítal uznat jako právoplatného vládce a uvalil na něj tvrdou církevní klatbu. Ludvík proto papežskou autoritu úplně ignoroval. Vtrhl s vojskem do Říma, kde se nechal potupně korunovat z rukou zástupců římského lidu, a vzápětí nechal na papežský stolec dosadit protipapeže Mikuláše V., kterého si sám vybral. Z pohledu církve to z něho učinilo nelegitimního kacíře a sporného císaře, stojícího zcela mimo křesťanský svět.

Zpočátku byl přitom velkým přítelem Karlova otce Jana Lucemburského, kterému vděčil za pomoc při získání královské koruny. V průběhu let se však z bývalých spojenců stali úhlavní političtí nepřátelé. Tento nepřátelský vztah později zdědil i dospívající Karel, protože Ludvík Bavor se neustále snažil omezovat moc Lucemburků v Říši. Vše vyvrcholilo v roce 1341, kdy jim císař lstivě sebral strategické Tyrolsko. Využil k tomu skandální situace, kdy tamní dědička Markéta Pyskatá vyhnala svého lucemburského manžela Jana Jindřicha (Karlova mladšího bratra). Ludvík Bavor ignoroval církevní zákony, sám svévolně tento sňatek rozvedl a Tyroly okamžitě svěřil svému vlastnímu synovi, kterého s Markétou bleskově oženil. Pro Lucemburky to byla nesnesitelná politická i osobní urážka.

V té době však v Avignonu usedl na papežský stolec nový muž, Klement VI., v němž Karel nalezl toho nejmocnějšího spojence. Jejich staré pařížské přátelství z dob, kdy byl Pierre de Rosières královským kaplanem a malého prince s otcovskou trpělivostí učil latině, se nyní proměnilo v klíčovou politickou osu tehdejšího křesťanského světa. Nový papež se okamžitě ujal role hlavního architekta Karlova vzestupu a začal systematicky podkopávat Bavorovu moc.

Situace v Čechách se navíc začala dramaticky měnit. Dne 5. ledna roku 1343 zemřel Karlův věrný ochránce a rádce, starý pražský biskup Jan IV. z Dražic. Karel na jeho místo okamžitě prosadil muže, jehož genialitu si ověřil už během svých mladých let v Itálii — Arnošta z Pardubic. Ten se v té době již pět let nacházel zpátky ve vlasti, kam se vrátil roku 1338 po svých dlouhých italských studiích, a úspěšně působil jako děkan svatovítské kapituly. V dubnu roku 1344 pak papež Klement VI. na Karlovu osobní žádost vyňal českou církev z podřízenosti německé Mohuči a povýšil pražské biskupství na samostatné arcibiskupství. Prvním pražským arcibiskupem se stal právě Arnošt z Pardubic, čímž tito tři muži společně radikálně posílili suverenitu České země.

Hned nato rozpoutal proti úhlavnímu nepříteli Lucemburků tvrdý církevní proces, který vyvrcholil v dubnu 1346. Klement VI. vyhlásil nad Ludvíkem Bavorem druhou, nevídaně drsnou a děsivou klatbu.

V potemnělé avignonské katedrále se onoho dubnového dne roku 1346 rozhostilo hrobové ticho, které prořezávalo jen chladné, rytmické vyzvánění umíráčku. Papež Klement VI. vystoupil na kazatelnu oděn do smutečního fialového roucha, přičemž ho obklopilo přesně dvanáct kněží. Každý z nich držel v ruce masivní, jasně planoucí voskovou svíci, jejichž neklidné plameny vrhaly na gotické klenby dlouhé stíny. Svatý otec před sebou otevřel těžkou liturgickou knihu a hromovým hlasem začal předčítat slova strašlivého zatracení, která měla jednou provždy zničit římského císaře Ludvíka Bavora. Atmosféra v chrámu byla prosycena absolutním děsem, neboť přítomní dvořané věděli, že jsou svědky duchovního pohřbu zaživa.

Svatý otec tehdy do Říše poslal nekompromisní ortel tohoto znění:

„Prosíme boží všemohoucnost, by dotčeného Ludvíka nesmyslnost zahanbila, hrdost ponížila… Proklat budiž příchod i odchod jeho; Pane, potrestej ho šílenstvím, slepotou a sběsilostí! …Celá země ozbroj se proti němu! Propast rozevři se před ním a pohlť ho zaživa! …dům jeho spustni, dítky jeho buďtež z něho vypuzeny, a před očima otce svého nepřítelem utraceny! Amen“.

(Plné znění této drastické klatby, která měla zničit římského císaře Ludvíka Bavora, lze nalézt v příslušných historických pramenech).

Klement VI. tímto Ludvíka prohlásil za kacíře a schizmatika, zbavil ho panovnických práv a vyzval kurfiřty ke zvolení Karla IV. jako jediného legitimního kandidáta.

V momentě, kdy papež dočetl poslední mrazivé slovo klatby, nastal nejvýznamnější okamžik celého divadelního rituálu. Klement VI. i všech dvanáct kněží naráz mrštili své hořící svíce o kamennou dlažbu katedrály a s naprostým opovržením je zašlapali svými botami do země. Cákající horký vosk a syčení hasnoucích knotů symbolizovaly, že duše prokletého panovníka byla právě vymazána z knihy živých a uvržena do věčné temnoty.

Zahozené hořící svíce symbolizující, že duše prokletého panovníka nemá místo v knize živých, propadla ďáblu

Hned nato papež s hlasitým a těžkým bouchnutím zaklapl svou liturgickou knihu, což přítomným oznámilo, že brány nebes se pro císaře definitivně uzavřely. V tu stejnou vteřinu náhle zmlkl i kostelní zvon. Toto tíživé ticho dalo celému křesťanskému světu najevo, že Ludvík Bavor byl odříznut od církve, odevzdán do rukou Satana a nikdo se za jeho spásu již nesmí nikdy modlit.

Tento obřad se v církevní praxi oficiálně nazýval rituál „zvonu, knihy a svíce“ (latinsky anathema) a jeho přesný postup, pomůcky i symbolické zašlapávání svící kněžími jsou do detailu popsány ve středověkých liturgických knihách, takzvaných pontifikálech.

Vše vyvrcholilo v červenci roku 1346. Díky tomuto silnému diplomatickému tlaku a děsivému církevnímu ortelu zvolila část říšských kurfiřtů Karla u Rhensu novým římským králem. To, co vypadalo jako politický triumf, se však v následujících měsících proměnilo v otevřený boj o holý život. Rozzuřený Ludvík Bavor nehodlal korunu jen tak vydat. Pro mladého Lucemburka nastaly nejtěžší měsíce jeho dosavadní kariéry. Míra ohrožení ze strany starého císaře byla fatální. Ludvík okamžitě zablokoval celou Říši a pevně uzavřel brány Frankfurtu i Cách, tedy tradičních měst, kde musel každý legitimní král podstoupit korunovaci.

Karel tak byl na podzim téhož roku nucen vzít zavděk náhradním Bonnem. Jenže sotva mu v listopadu na hlavě spočinula královská koruna, past sklapla. Všechny hlavní říšské cesty obsadily Bavorovy vojenské hlídky s jediným rozkazem: mladého vzdorokrále dopadnout a zlikvidovat. Karlovi IV. tehdy teklo do bot natolik, že musel odložit drahé královské roucho, navléknout si obnošené šaty prostého panoše a v tomto ponižujícím přestrojení utíkat nocí zpět do bezpečí českých hranic.

Karel IV. v přestrojení za panoše

Ludvík Bavor mezitím rozpoutal v Říši teror. Vytvořil silnou vojenskou koalici a začal tvrdě trestat a drancovat každé město nebo šlechtice, kteří se odvážili Karla při volbě podpořit. Císařovým jasným cílem bylo mladého Lucemburka politicky izolovat a následně vojensky rozmetat. V létě roku 1347 už nebylo úniku a schylovalo se k totální válce. Karel musel v Čechách narychlo verbovat poslední zbytky věrných vojsk k rozhodující velké bitvě, přestože Bavorova přesila byla děsivá a střet mohl znamenat konec lucemburského rodu.

Rozuzlení tohoto dramatu však nepřinesly zbraně, ale strašlivé naplnění papežské klatby. Dne 11. října 1347, uprostřed vrcholících příprav na válečné tažení proti Karlovi, vyjel Ludvík Bavor u kláštera Fürstenfeld na lov medvěda. Uprostřed divoké štvanice, přesně v duchu slov církevní klatby o náhlé záhubě, zasáhla císaře náhlá mozková mrtvice. Ochromen nehybností se svalil z koně a na místě bez svatého přijímání zemřel. Obrovská hrozba, která nad Karlem visela jako katovská sekyra, se v jediné vteřině rozplynula. Cesta k neomezené vládě nad Svatou říší římskou se mu definitivně otevřela.

Již během těchto těžkých měsíců mu věrný papež Klement VI. pomohl zpečetit jeho největší kulturní sny. Na Karlovu žádost vydal speciální bulu na ochranu nové svatováclavské koruny, v níž uvalil přísnou církevní klatbu na každého, kdo by se ji pokusil ukrást či zcizit. Svým papežským schválením nakonec dal zelenou vzniku pražského obecného vysokého učení, čímž zpečetil zrod Karlovy univerzity a zajistil, že vydávané akademické tituly budou uznávané po celé tehdejší Evropě.

Osud Karla IV. utvářeli lidé, kteří v něho věřili a neváhali pro něho riskovat vlastní postavení, majetek i život. Ukázalo se, že v dobách, kdy zprávy putovaly týdny a věrnost se měřila silou daného slova, byla opravdová přátelství jednou z nejmocnějších zbraní. Právě tato pevná hradba oddaných spojenců, moudrých učitelů a milujících blízkých ho provázela celým životem a pomohla mu proměnit zkoušené české království v zářící srdce středověké Evropy.

„Kámen prověří oheň, člověka čas a přítele nouze.“

bm

kniha: Vlastní žovotopis Karla IV.

nakladatelství Vyšehrad L.P. 1970

https://cs.wikipedia.org/wiki/Arnošt_z_Pardubic

https://www.krajskelisty.cz/praha/31197-karel-iv-a-doba-zazraku-zahady-zivota.htm

https://www.bejvavalo.cz/clanek/drsna-kletba-na-podporu-ceskeho-krale-karla-iv-kterou-roku-1346-vyhlasil-tehdejsi-papez/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludvík_IV._Bavor

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_IV.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eliška_Přemyslovna

https://www.stoplusjednicka.cz/cesta-za-rimskou-korunou-dlouholety-boj-karla-iv-ludvika-bavora