Článek
Když se řekne totalita, píše se o stání ve frontách, o nedostatku jídla snad i o chudobě.
Pocházím z Pardubic a zde také žiji a osobně jsem žádnou frontu nikdy nestála, protože stání jako takové, kde je plno lidí, nesnáším. Sice jsem neměla pomeranče a banány každý den, ale to nemám ani dnes. K životu exotické ovoce denně nepotřebuji. Ale občas jsem si je dokázala koupit. Vždy jsem milovala vše, co se vypěstovalo zde v Čechách. Jablka, jahody, angrešt, který už dnes téměř vymizel, černý, červený a bílý rybíz a další ovoce, které jsme měli na zahradě a s námi další desítky lidí. Kdo neměl zahradu, mohl si vše zakoupit u soukromníků. Bývaly zabíjačky, lidi pěstovali králíky, měli slepice, husy, já si nepamatuji nedostatek, spíše naopak. A vše bylo dostupné, lidi si rádi vzájemně pomáhali. Ať šlo o pomoc při nějaké těžší práci či o zakoupení nějakého nedostupného zboží či o nějakou službu. Dnes je téměř každá zelenina, ovoce vyhnané chemií, maso plné hormonů, antibiotik. Za mého dětství jsme měli všeho dostatek. Šetřit jsme museli, ale lednici jsme měli vždycky plnou dobrot.
Ti, co píší o chudobě v době totality, se sami živí nesmysly a o nich po té píší.
Každá doba nese své. Dnes můžeme jezdit do ciziny a nakonec se píše o tom, že tady u nás v Čechách je nádherná příroda a nikam nemusíme.
Vánoce a Silvestra v Pardubicích jsme měli stoly plné dobrot, v žádném případě nebyl nedostatek jídla. V sedmdesátých letech jsem chodily na základní školu a každý rok jsem 20. nejpozději 21.prosince kupovala kapra na náměstí, kde je rybáři prodávali u velkých kádí. Tam je přiváželi z jihu Čech. Nejdříve si kaříci zaplavali u nás doma ve vaně a až den před Štědrým dnem je táta zabil. Vyčistil je a připravil na řízky, které následovně máma obalila a o Štědrém dni smažila. Tak jak to dělám do dneška. Mísa salátu byla i je samozřejmostí a ještě jsme dělali i svůj vlašský salát na chlebíčky. Dojídali jsme to pak celé svátky . Jenom jsme nekupovali bílé klobásy, u nás o ně nikdo nestál.
Na stůl patřily klasické dobroty: chlebíčky, jednohubky, bramborový a vlašský salát, řízky, klobásky, z ovoce jablíčka a ořechy, dvanáct i více druhů cukroví, které se částečně nedojedené po Novém roce vyhazovalo. Veky na chlebíčky se prodávaly už tehdy a do dnes mají stejný recept. Kaprů byl dostatek, fronty prakticky neexistovaly, a přestože to bylo „za totality“, stoly byly plné kvalitní zeleniny a masa. Osobně si pamatuji na ozdobená vajíčka, které jsme vždycky snědli hned, protože nám nejvíce chutnali. Do dneška je dělám jako takovou nostalgickou vzpomínkovou mňamku.
Pamatuji si vůni smažených řízků, čerstvého chleba, salátů a sladkého cukroví, která se linula z kuchyně do celého bytu.
Často čtu od mladých pisálků bez konkrétních zkušeností, že totalita byla doba nedostatku, ale v Pardubicích tomu tak nebylo. Nevěřím, že pouze Pardubice by byly tak dokonale zásobené, určitě to bylo stejné všude. Lidé si tehdá vzájemně pomáhali. Pamatuji se, když táta předělával byt, pomáhali mu kamarádi, kterým to on po té následovně vracel. Ráda na tu dobu vzpomínám. Na hromady dárků, chodící panenku, vyplétaný kočárek a na další krásné hračky.
Nesnáším výbušniny, tenkrát nebyly dělobuchy a nebyly ani nemocní lidé. Zažila jsem holčinu, vedle které dopadla petarda, ona nestačila utéct a petarda vybuchla. Stalo se to před deseti lety, kdy ve svých devatenácti letech přišla o oko. Takové nebezpečí z prskavek nehrozilo.
Nechápu, odkud vybíhají informace, že bez front bychom se za totality nenajedli. Tam si totiž chodily stoupnout udrbané báby, aby jim něco neuteklo.
My jsme měli jídla nadbytek, naše lednice byla vždy plná. Neměli jsme mrazák, ale každé léto se u nás a u ostatních sousedů zavářelo vše, co se na zahradě vypěstovalo.
Ještě bych chtěla uvést na pravou míru pracovní dny o Vánocích a na Silvestra. Pisatelka píše, že se nahrazoval čas Silvestra v neděli. To není pravda. 24.12. byl pracovní den, já jsem pracovala v Tesle zde v Pardubicích a většinou to v poledne každý zabalil, udělali jsme si na pracovišti kávu, dokud nebyl zakázaný alkohol, tak i něco ostřejšího, vytáhli jsme nějaké cukroví a chlebíčky a po obědě jsme vždycky chvilku poseděli. 31.12. byl také pracovní den, ale to se nikde nepracovalo. I šéfové popíjeli, papali dobroty a bavili se. Žádná náhradní neděle se nenabízela. A to jsem po mateřské pracovala v Boleslavské Škodovce a i tam to mělo všechno stejný průběh. Nastupovala jsem po roce 1982 a to se alkohol již všude zakazoval. Jsem technik, pracovala jsem na údržbě se 16 muži a ti si vždycky našli způsob, jak pronést alkohol přes vrátnici. Takže sice byla omezení, ale jenom do té míry, do které se omezovat pracující nechali.
bm.
