Prokletí, které pronesl velmistr templářů na hranici, se naplnilo

Příběh Řádu templářů fascinuje lidi od jejich zrodu a co je z jejich příběhu nejsilnější, byla slova vyřčená v bolesti a zoufalství od velmistra na hranici před upálením. Proklel krále Filipa IV. Sličného a papeže Klementa V.

Slovo pronesené v bolesti, bezmoci či zoufalství dokáže nést obrovskou energii, která je díky moderní kvantové fyzice změřitelná. Když je spojena s hlubokými emocemi, vzniká impulz sice s neviditelnou, avšak ničivou intenzitou. A o to silnější bylo odjakživa prokletí. Sama jsem to zažila.

Znala jsem paní, která své kamarádce ukradla peníze. A ta, když se to dozvěděla, jí proklela, že přijde o ruku, která po penězích sáhla. A tak se stalo. Asi tak do půl roka opravdu o ruku při nešikovném pádu, přišla. A skutečně to byla levá ruka, kterou si peníze vzala.

Tato zkušenost potvrzuje, že slova mají obrovskou sílu, a že je třeba s nimi zacházet obezřetně. Uzdravují, ale dokážou i zabít.

Začtěte se do příběhu, který může být legendou, ale i pravdou. Suďte sami.

Jacques de Molay se narodil přibližně mezi lety 1240 a 1245 ve východní Francii, v oblasti Burgundska, ve vesnici Molay nedaleko dnešního města Besançon. Název „de Molay“ jednoduše znamenal „z Molay“ a označoval původ rodiny, která patřila mezi drobnou provinční šlechtu. Otec se v některých rekonstrukcích uvádí jako Jean de Molay a matka jako Aymone či Aimée, ale tyto údaje vycházejí spíše z pozdějších genealogických pokusů. Spolehlivé středověké historické dokumenty jejich jména nezachovaly. Přesto bylo jasné, že rodina měla šlechtický status, protože v té době mohl do rytířských řádů vstoupit pouze šlechtic.

Jakub vyrůstal ve venkovském prostředí Burgundska, mezi menšími hrady, vesnicemi a statky místní šlechty. Dětství mladých šlechticů tehdy zahrnovalo výcvik v jízdě na koni, zacházení se zbraněmi a základní vzdělání v náboženských otázkách. Velkou roli hrála církev, která určovala životní dráhu mladých mužů vychovávaných pro vojenskou službu a obranu křesťanství. Již v mládí však Jakub v sobě nesl sílu bojovníka, kterou dával do všeho, co dělal. A tato vnitřní energie jej provázela i během služeb v Řádu templářů.

Kolem roku 1265 vstoupil Jakub do Řádu templářů, pravděpodobně v městě Beaune v Burgundsku. Složením řeholních slibů chudoby, poslušnosti a čistoty se stal členem Řádu templářů, a od této chvíle se jeho jméno začíná objevovat v dokumentech řádu. Následně byl vyslán do východního Středomoří, kde templáři drželi pevnosti a účastnili se bojů proti muslimským státům. Postupem času se stal zkušeným velitelem a získal důvěru vedení řádu.

V té době už Řád templářů patřil mezi nejbohatší a nejvlivnější instituce křesťanského světa. Templáři spravovali rozsáhlou síť pevností, statků a finančních domů po celé Evropě i ve východním Středomoří. Jejich pokladnice a bezpečný systém převodů peněz využívali poutníci, obchodníci i panovníci, a řád tak postupně vytvořil strukturu, která v mnohém připomínala ranou formu mezinárodního bankovnictví.

Jacques de Molay prožil velkou část života na Blízkém východě. Sloužil v templářských pevnostech ve Svaté zemi a účastnil se bojů proti muslimským vojskům. Roku 1291 padla poslední křižácká pevnost v Palestině, město Acre, a tím definitivně zanikly křižácké státy na východním pobřeží Středozemního moře. Templáři se poté stáhli na ostrov Cyprus, kde začali hledat nový směr své existence a uvažovali o možnosti další křížové výpravy.

Roku 1292 byl Jacques de Molay zvolen velmistrem Řádu templářů. Snažil se obnovit vojenskou sílu řádu a prosazoval plán nové výpravy do Svaté země. Situace v Evropě se však mezitím změnila. Ve Francii vládl král Filip IV. Sličný, který byl zatížen vysokými dluhy a usiloval o posílení královské moci. Bohatý a relativně nezávislý Řád templářů představoval instituci, kterou král nedokázal přímo kontrolovat, a právě zde začalo vznikat napětí, které nakonec vyústilo v otevřený konflikt.

Jeho život představuje především poslední období existence Řádu templářů a pokus o jeho přežití v době, kdy se svět křížových výprav začal rozpadat. Když byl roku 1292 zvolen velmistrem Řádu templářů, ztratili už hlavní smysl své původní existence. Po pádu města Acre roku 1291 zmizela poslední pevnost křižáků ve Svaté zemi. Jacques de Molay se proto snažil přesvědčit evropské panovníky k nové křížové výpravě, která by ztracená území znovu dobyla. Cestoval mezi dvory, jednal s králi i papežem a pokoušel se obnovit vojenskou roli templářů.

Velká část jeho práce probíhala na ostrově Cyprus, odkud templáři plánovali další kroky ve východním Středomoří. De Molay zde reorganizoval řád a připravoval vojenské akce, které měly obnovit přítomnost křesťanských vojsk na Blízkém východě. Pokusil se také navázat spolupráci s Mongol Empire, protože Mongolové tehdy vedli války s muslimskými státy na Blízkém východě. Myšlenka společného útoku proti egyptským mamlúkům patřila mezi poslední velké strategické projekty templářů.

Současně probíhala v Evropě diskuse o budoucnosti vojenských řádů. Někteří poradci papežského dvora navrhovali sloučení templářů s řádem svatého Jana, tedy s řádem johanitů. Jacques de Molay tento plán odmítal, protože by znamenal konec samostatné existence templářů a zánik jejich tradiční struktury.

Na počátku 14. století se však situace začala dramaticky měnit. Francouzský král Filip IV. Francouzský začal vnímat templáře jako příliš bohatou a nezávislou instituci. Dne 13. října 1307 nařídil po celé Francii hromadné zatýkání templářů a obvinil je z kacířství a dalších zločinů. Do vyšetřování byl postupně zatažen i papež Klement V.

Zánik templářů tak tvoří pouze poslední kapitolu Molayova života. Předcházely mu téměř dvě desetiletí snahy zachránit řád, obnovit křížové výpravy a udržet templáře jako samostatnou vojenskou i finanční mocnost Evropy. Právě tato dlouhá snaha dává jeho příběhu širší historický význam.

Události se začaly rychle řetězit. Po zatýkání templářů roku 1307 se z vyšetřování stal rozsáhlý proces, který zasáhl téměř všechny členy řádu ve Francii. Výslechy často provázelo mučení a mnozí templáři pod jeho tlakem přiznávali činy, které později odvolávali. Mezi obvinění patřilo zřeknutí se Krista, plivání na kříž nebo tajné iniciační obřady. Právě tato obvinění se stala hlavním nástrojem, jímž francouzský král Filip IV. Francouzský ospravedlňoval zásah proti řádu.

Papež Klement V. se ocitl v obtížné situaci mezi politickou mocí francouzského krále a autoritou církve. Proto roku 1308 vyslal do Francie tři kardinály, aby templářské vůdce vyslechli přímo v královském vězení na hradě Château de Chinon. Právě zde vznikl dokument známý jako chinonský pergamen. Z výpovědí vyplývá, že templářští představitelé sice přiznali některé rituální praktiky, ale zároveň vyjádřili lítost a byli církevně rozhřešeni. Papež tak formálně potvrdil, že vůdci řádu mohou zůstat členy církve

.

Politický vývoj však směřoval jiným směrem. Francouzský král usiloval o úplné odstranění řádu a jeho majetku. Pod tlakem evropských panovníků i církevních představitelů svolal papež roku 1311 koncil do města Vienne. Na tomto koncilu bylo roku 1312 rozhodnuto o zrušení Řádu templářů.

Formálně k tomu došlo papežskou bulou Vox in excelso, která řád rozpustila, aniž by byl oficiálně odsouzen za kacířství.

Pro Jacques de Molay to znamenalo poslední etapu jeho života. Po několika letech věznění byl roku 1314 v Paříži spolu s templářským preceptorem Normandie Geoffroi de Charney přiveden před soudní tribunál. Oba muži byli vyzváni, aby potvrdili svá dřívější přiznání. V tomto okamžiku však veřejně prohlásili, že jejich výpovědi byly vynuceny a že Řád templářů zůstává věrný křesťanské víře.

Toto prohlášení změnilo jejich osud během okamžiku. Ještě téhož dne byli oba odsouzeni jako odpadlíci a odvezeni na ostrov na řece Seině v centru Paříže.

Večer 18. března 1314 zde byli upáleni na hranici. Smrt posledního velmistra tak uzavřela více než dvě století existence Řádu templářů, který kdysi patřil mezi nejmocnější instituce středověké Evropy.

Při popravě posledního velmistra templářů Jacques de Molay dne 18. března 1314 v Paříži vznikla legenda o prokletí, které měl vyslovit krátce před svou smrtí. Podle pozdějších kronik, prý obrátil oči k nebi a vyzval své protivníky k Božímu soudu:

„Bůh ví, kdo se mýlí a kdo zhřešil. Brzy postihne neštěstí ty, kteří nás odsoudili k smrti. Papeži Klemente V., do čtyřiceti dnů tě volám před Boží soud. A ty, králi Filipe IV. Francouzský, do jednoho roku tě tam volám také.“

Kronikáři později upozorňovali na zvláštní shodu okolností. Papež Klement V. zemřel 20. dubna 1314, tedy přibližně měsíc po popravě templářského velmistra. Francouzský král Filip IV. zemřel 29. listopadu téhož roku po náhlé pádu z koně během lovu. Což bylo asi sedm měsíců od vyřčeného prokletí. Právě tato časová blízkost smrti obou mužů dala vzniknout legendě o „prokletí templářů“, která se v evropských dějinách vypráví dodnes.

Velmistr templářů svými slovy zastavil čas. Nic v tu chvíli už nemělo smysl. Ale jeho smysl života se naplnil. Miloval svůj řád, dal mu vše, co měl. Dal mu své srce.

To potvrdil i francouzský spisovatel Honoré de Balzac (1799 - 1850) slovy:

„Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.“

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Řád_templářů

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chinonský_pergamen

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_z_Molay