Článek
V roce 1938 Československo procházelo těžkou zkouškou. Dne 29. září bylo na základě Mnichovské dohody okleštěno o značnou část svého pohraničí. O pár dní později, konkrétně 5. října dokonce přišlo o svého prezidenta, jelikož profesor Edvard Beneš abdikoval na svou funkci a posléze emigroval do Velké Británie. Na jeho místo po dlouhých jednáních nastoupil přes velkou nevoli docent JUDr. Emil Hácha. Téhož roku mu bohužel zemřela jeho manželka Marie Háchová, se kterou prožil dlouholeté šťastné manželství, a rok předtím se rozvedla jeho dcera. Z tohoto důvodu se ve věku 66 let necítil dostatečně silný, aby vedl Čekoslovensko v jednom z nejsložitějších období naší země.
Chuť Adolfa Hitlera na kompletní podmanění naší země na sebe nenechala dlouho čekat. Emil Hácha byl pozván na jednání s ním do Berlína. Cestu musel podstoupit vlakem, jelikož kvůli nemocnému srdci nesměl letět letadlem. Po svém příjezdu musel na říšského kancléře po náročné cestě, při které prochadl, musel čekat zhruba tři hodiny. Jednání začalo o jedné v noci ze 14. na 15. března a Hácha při něm musel čelit nejen Hitlerovi, ale i Hermanu Göringovi, Wilhemu Keitelovi a Joachimu von Ribbentropovi. Jakoby nestačilo, že proti Háchovi byli u audience přitomni čtyři představitelé Německé říše. Jejich převaha, byla vzhledem k jeho malému vzrůstu i ve výšce. Nicméně to není nic proti tomu, co mělo následovat dále.
Emil Hácha byl před začátkem audience v domnění, že se bude řešit snaha slovenských vládních představitelů o vytvoření samostatného Slovenského státu. Jednání začal na toto téma a zároveň přislíbil Hitlerovi, že k Němcům v Československu bude přistupovat jinak, než prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš. Při úvodním slovu ho Hitler přerušil a oznámil mu, že protiněmecké zločiny v naší zemi stále pokračují, a proto wehrmacht překročí v šest ráno české hranice, aby obsadil zemi a dodal, že jakýkoliv odpor bude „brutálně všemi prostředky potlačen“. Z této informace byl zdravotně oslabený Emil Hácha v šoku, a to ještě netušil, že mu Hitler lhal. Ve stejnou dobu již byly německé jednotky ve Frýdku Místku a Ostravě, kde obsazovaly všechny strategicky důležité budovy.
Prezident Hácha namítal, že takto rychle a jedním telefonátem nedokáže tyto požadavky zařídit a už vůbec nedokáže ovlivnit postoj a případný odpor celého národa. Proto nabídl Hitlerovi kompletní demobilizaci armády, aby vůdce donutil od jeho záměru ustoupit. Jenže Hitler byl neoblomný. Náš prezident dostal do ruky telefon, aby zavolal do Prahy a vše dojednal. Pod zuřivým nátlakem a jasnou převahou představitelů Německé říše tak nakonec náš tehdejší prezident učinil, ale ani to Hitlerovi nestačilo. Chtěl po Háchovi podpis na dokumentu, ve kterém se píše: „Po zjištění situace vkládám s plnou důvěrou osudy českého národa a české země do rukou vůdce Německé říše.“ Pro obsazení Česlovenska byl prezidentův podpis na tomuto dokumentu velmi důležitý. Měl totiž před světem prokázat, že německé podmanění naší země nebylo agresí, ale došlo k němu na základě dohody.
Podepsání zmíněného memoranda bylo na z celého jednání šokovaného prezidenta až příliš. I přesto stále oponoval tím, že bez řádného projednání s vládou ho nemůže podepsat. Háchovo odmítnutí Hitlera rozzuřilo na tolik, že na něj začal křičet. Srdce oslabeného a vystresovaného prezidenta to nevydrželo, a tak Emil Hácha prodělal srdeční infarkt. Po té, co omdlel, dostali představitelé Německé říše strach. Situace s přebráním Československa by smrt prezidenta značně zkomplikovala. Před světem by to vypadalo tak, že ho Němci zabili. To si nemohli dovolit, a proto byl k Háchovi přivolán Hitlerův osobní lékař, který mu dá povzbuzující injekci a přivádí ho k vědomí.
Dle tvrzení německých účastníků jednání „prezident Hácha vypadal žalostně“, což mu ale nezabránilo, aby pokračoval v dalším odporu. Nátlak představitelů říše se začal ještě stupňovat a slova se ujmul Herman Göering. Ten prezidentovi s ďábelským úsměvem na tváři oznámil, že by mu bylo velmi líto, kdyby musel nechat vybombardovat krásnou historickou Prahu. Hácha na to zavzpomínal a prohlásil, že „na jeho výrazu jsem viděl, že to není řeč do větru, ale že se mnou mluví ďábel, který je schopen tuto hrozbu splnit.“ Vidina zničené Prahy a obrovských ztrát na životech Emila Háchu nakonec zlomila. Vyčerpaný a zhroucený prezident po dlouhém vzdorování ve 3 hodiny a 55 minut dokument nakonec podepsal a předal tak oficiálně vládu nad Československem německé Třetí říši.
„Je lepší býti ohnutý, než mrtvý“
Háchův příjezd do Prahy se značně protáhl. Dostal se do hlavního města až kolem osmé hodiny večerní, jelikož vlak měl zpoždění. Bylo to z toho důvodu, aby se na Pražský hrad stihnul dostavit Adolf Hitler a mohl zde prezidenta Háchu přivítat v již obsazené zemi. Tou dobou Emil Hácha nebyl ani prezidentem Československa, nýbrž prezidentem Protektorátu Čechy a Morava, jelikož již při Háchově cestě do Berlína 14. března 1939 Josef Tiso svolal parlament a vyhlásil samostatnost Slovenského státu. Při tomto zasedání byl vytvořen i ústavní zákon, který autonomii Slovenska potvrzoval. Podobně na tom byla i Podkarpatská Rus, která se též stala samostatným státem.
V následujících měsících Emil Hácha na lid apeloval, aby se nesnažil bojovat s německými okupanty. V jeho prohlášeních několikrát zmínil, že „je lepší být ohnutý, než mrtvý.“ Na chod Protektorátu neměl velký vliv a mnozí o něm tvrdí, že se stal loutkou nacistického Německa. Jenže ona to není úplně pravda. Prezident Hácha jako jediný z Německem okupovaných zemí odmítnul slib věrnosti Hitlerovi a navíc ve svém úřadu usiloval o záchranu životů českého lidu, speciálně občanů, kteří se okupaci postavili. To se ukázalo po stávce studentů z listopadu 1939. Více než tisíc mladých lidí bylo uvězněno a posláno do koncentračních táborů. Hácha říšskému protektorovi Konstantinu von Neurathovi mnohokrát psal a přimlouval se za propuštění stávkujících studentů.
Německá říše vyměnila životy studentů za jisté ústupky ze strany prezidenta. Část z nich Němci propustili po té, co náš prezident poslal Hitlerovi telegram s gratulací Hitlerovi k narozeninám. Podobné drobné ústupky byly zneužity v rámci propagandy a později spolu s dalšími věcmi vedly k tomu, že byl po válce Emil Hácha označen za kolaboranta. I přesto, že se těmito gesty snažil udělat nějaké dobro pro svou zemi ve značně temných časech. Nutno dodat, že svým jednáním zachránil většinu z více než tisícovky studentů.
Nejhorší období pro Emila Háchu v prezidentském úřadu nastalo po nástupu nového říšského protektora a velkého tyrana Reinharda Heydricha. Ten se ho rozpoutáním teroru a likvidací prezidentovi blízkých osob snažil zlomit. Za spolupráci s odbojem nechal v červenci 1941 zatknout premiéra Aloise Eliáše a později i protektorátního ministra bez portfeje Jiřího Havelku. Říšský protektor Heydrich dokonce odhalil i Háchovo spojení s exilovou vládou v Londýně, které probíhalo přes rodinu Dohalských, jež byla taktéž součástí odboje. Prezident vyhrožoval Heydrichovi demisí, aby uchránil životy zatčených odbojářů. V případě Havelky se mu to povedlo, ale premiér Eliáš byl nakonec 27. září 1941 popraven.
Další zlomový moment přišel po atentátu na Heydricha. Po jeho pohřbu z 9. června 1942 byl Hácha opět povolán na audienci u Hitlera. Vůdce zuřil a byl doslova nepříčetný. Hrozil vystěhováním a likvidací zbytku českého národa. Jako ukázku, že svá slova myslí vážně nechal vyhladit Lidice a Ležáky. Odplata za operaci Anthropoid byla děsivá a prezidenta definitivně zlomila. Již za Reinharda Heydricha neměl prakticky žádnou politickou moc a teď viděl, že nedokáže ochránit ani životy českého lidu. Aby toho nebylo málo, tak u něj vzhledem k velkému stresu značně postupovala arterioskléroza. Prezident Hácha často zapomínal a mnohdy ani nevěděl, co se děje okolo něj. Od roku 1943 se stal opravdovou loutkou nacistikého režimu a do rozhlasu namlouval oslavné texty na okupanty.
Ony rozhlasové zprávy byly součástí propagandy připravené českými kolaboranty, kterých měl v tomto období Hácha kolem sebe plno. Nemocný a zlomený prezident neměl již prakticky žádnou možnost komunikovat s lidmi, kteří by německou okupaci nepodporovali. V dochovaných rozhlasových nahrávkách máme možnost slyšet, jak ho komandují, aby projev byl živější a ráznější. Právě tyto dva roky před koncem války se Emilu Háchovi staly osudnými. Po skončení války bylo Národním soudem sice uznáno, že od ledna 1943 vzhledem ke svému onemocnění nebyl odpovědný za své činy, i tak byl odsouzen za kolaboraci s nacistickým režimem. K zatčení Emila Háchy došlo 13. května 1945 na zámku v Lánech, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu byl odtud automaticky dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června 1945 umírá.
Dodnes jsou činy Emila Hácha brány negativně. Bohužel dva roky v prezidentské funkci, při kterých „oslavoval“ německou okupaci převládly nad mnoha dobrými skutky, které ve svém úřadu udělal. Dokud mohl, tak se snažil „s ohnutými zády“ bojovat za český lid. Záleželo mu více na životech, než na tom, jak ho může za jeho činy vnímat okolí. Tváří v tvář zlu v podobě Adolfa Hitlera a ostatním říšským státníkům vzdoroval, jak jen mohl. Prezidentské funkce se nevzdal ze strachu, že by po něm přišel někdo horší někdo, kdo by šel okupantům na ruku. Což ho nakonec stálo nejen zdraví, pověst a vlastně i život.
