Článek
Historicky vlajkou českého království byla bíločervená bikolóra, která se objevila po zařazení dvouocasého lva do královského erbu. Tehdejší vlajka se skládala z bílého pruhu nahoře, jenž symbolizoval českého lva a červeného pruhu dole, který naopak odpovídal barvě pole erbu. Bikolóru používali českoslovenští legionáři během první světové války, aby se odlišili od ostatních národů bojujících v ruských uniformách. Během vzniku Československa v říjnu 1918 lidé vyvěšovali vlajku se souběžným bílým a červeným pruhem na ulicích, jež se zároveň stala prozatímním symbolem nově založené republiky. Z iniciativy profesora pomocných věd historických Gustava Friedricha vznikla takzvaná znaková komise, která měla od dubna 1919 za úkol nechat vytvořit jednoduchou a nezaměnitelnou vlajku v barvách slovanské trikolóry.
O bíločervenou bikolóru nebyl mezi odbornou veřejností zájem. Již během první poloviny 19. století toužili národní obrozenci po vlajce, která by odkazovala na náš slovanský původ a uvažovalo se o přidání modré barvy. Tuto volbu po první světové válce podtrhla i potřeba inspirovat se v barevném provedení vlajek po vzoru našich spojenců. To byl jeden z důvodů, proč vzniknul požadavek zakomponovat modrou barvu do vlajky Československa. Nic na tom nezměnilo ani to, že prezident Masaryk stál o bíločervenou bikolóru a v podobě stužky ji po celou dobu v prezidentském úřadu nosil na své typické čepici zvané „Masaryčka“. Navíc použití bíločervené kombinace se souvislými pruhy bylo nevhodné i proto, že si ji osvojilo Polsko a ústavním zákonem z 1. srpna 1919 ji ustanovilo jejich státní vlajkou. Díky čemuž by pak dva sousední státy používaly obdobnou vlajku.
Před vsazením modrého klínu jsme měli shodnou státní vlajku s Polskem
O vítězný design se postaral pečlivý a pracovitý archivář Jaroslav Kursa, jehož velikým koníčkem byla heraldika. Shodou okolností jeho návrh vlajky s modrým klínem zaujal námořního inženýra, který viděl mnoho vlajek s klínem při svém tažení v Číně, kde se přesvědčil o praktičnosti takového designu. Byl jím podplukovník Antonín Valšík, který zasedal v komisi pro výběr nových státních symbolů. Vzhledem k tomu, že pracoval na ministerstvu národní obrany, tak nechal jezdit dva parníky s vyvěšeným návrhem vlajky po Vltavě. Po dobu čtyř dnů během jízdy byla testována viditelnost vlajky na různé vzdálenosti a během rozlišných světelných podmínek včetně východu a západu slunce. Vlajka s modrým klínem sahajícím tehdy do jedné třetiny její delší strany během této zkoušky prošla, jenže kvůli četným protestům ze strany členů komise muselo dojít k malé změně.
Nakonec byl modrý klín protažen do poloviny vlajky dle návrhu malíře Františka Kysely, jelikož jemu i ostatním se tato varianta zdála elegantnější. V období po první světové válce bylo v Evropě vsazení klínu do státní vlajky doslova revolučním počinem a žádný stát tohoto kontinentu podobný motiv na vlajce nepoužíval. Je s podivem, že takové řešení bylo komisí odsouhlaseno, jelikož přidání klínu mělo mnoho odpůrců. Podstatně větší oblibě se původně těšily návrhy grafika Vojtěcha Preissiga. Ten před první světovou válkou emigroval z finančních důvodů do Spojených států a odtud aktivně podporoval protirakouský odboj a tvořil náborové plakáty do Československých legií. Vzhledem k životu v Americe není divu, že většina jeho návrhů obsahovala pěticípé hvězdy, které měly symbolizovat každou z historických zemí, ze kterých se Československo skládalo.
Návrhy Vojtěcha Preissiga a amerických Slováků byly značně inspirovány jejich pobytem ve Spojených Státech
Návrhů na design státní vlajky bylo podstatně více, neprošly ani varianty s více červenomodrobílými pruhy z dílny známého abstraktního umělce Františka Kupky. Jeho akvarelové práce komise zamítla, jelikož byly příliš podobné již existujícím vlajkám jiných států. O autorství přidaného klínu se taktéž vedly spory, jelikož se současně s Kursovým vítězným návrhem objevoval i na pracích malíře Jaroslava Jareše. Nakonec byla státní vlajka, tak jak ji známe dnes, schválena 30. března 1920, díky čemuž v Československu skončilo přes rok trvající období bez oficiálních státních symbolů. Od té doby naše státní vlajka až na sedmiletou výjimku během druhé světové války slouží dodnes. Navzdory tomu, že bylo ústavním zákonem o rozpadu československé federace zapovězeno, aby si Česká republika ponechala společnou státní vlajku.
Nicméně členové Poslanecké sněmovny naší země se po rozdělení Československa rozhodli i přes nevoli mnoha slovenských občanů společnou vlajku ponechat. Odůvodnění pro tento krok bylo hned několik. Z historického hlediska Slovensko svojí vlastní státní vlajku již mělo. Stalo se tak v době, když před vypuknutím druhé světové války v roce 1939 vzniknul Slovenský stát. Vlajka této země měla stejné pořadí pruhů trikolóry jako současná vlajka Ruska. Navíc Slovenská národní rada ještě před rozdělením federace schválila podobný design vlajky jako za druhé světové války, jen k němu kvůli takzvaným kolizním pravidlům přidala dvouramenný kříž. Ten je dodnes na rozdíl od válečného období, kdy byl vykreslen černobíle, vyobrazen v barvách slovanské červenomodrobílé trikolóry.
Takto vypadala válečná vlajka Slovenského státu během druhé světové války
Bíločervená bikolóra s modrým klínem tedy byla volná a její použití jakožto státního symbolu právně s žádnou zemí nekolidovalo. Poslanci se necítili být vázáni rozhodnutím federálního shromáždění již neexistujícího státu. Vlajku Československa jsme si tedy převzali. Nicméně tehdejší předseda vlády Václav Klaus se snažil nespokojeným Slovákům vyjít vstříc a chtěl změnit barvu modrého klínu na azurovou. Jenže při výrobě vlajek se přesné odstíny barev příliš neposuzují, takže tato změna by problém dle slov vexilologa Aleše Brožka nevyřešila. Proto modrá barva na vlajce zůstala víceméně stejná. Česko si ponechalo státní symbol, pod kterým během druhé světové války umírali převážně Češi, jelikož Slovensko se v té době přidalo k nacistickému Německu. Ponecháním vlajky naši vládní představitelé dali jasně najevo kontinuitu mezi zaniklým Československem a nově vzniklou Českou republikou.
Zůstala nám tedy státní vlajka společného státu, která nám bude navždy připomínat odhodlání a obětavost, jež musel český potažmo československý lid projevit během let 1938, 1945, 1968 a 1989. Naštěstí na rozdíl od státního znaku vlajka nikdy nebyla znehodnocena komunistickým režimem, tak jako se to v roce 1960 stalo Maďarsku, nebo dnes již zaniklé Jugoslávii. Rozhodnutí pokračovat se státním symbolem, jež navazuje na odkaz první republiky sice slovenské občany během rozdělení federace rozhořčilo, ale slovenští vexilologové jej plně chápou a akceptují. Možná jsme si ponechali něco, co nebylo jenom naše. Každopádně tento akt podtrhnul mírumilovný rozchod mezi Čechy a Slováky a uznejte sami, dnes už si nikdo z nás určitě nedokáže státní svátky, nebo sportovní utkání bez státní vlajky s modrým klínem představit.
