Článek
Z některých zdrojů se můžete dočíst, že druhohorní dinosauři obývali území všech současných kontinentů. Fosilie několika jejich druhů dnes známe i z Antarktidy a nálezy z oblastí za severním polárním kruhem už jsou rovněž realitou. Jedná se zejména o území dnešní Aljašky a ruského Dálného Východu, ty ale nebyly historicky prvními. K nejstaršímu takovému objevu totiž došlo v roce 1960 na Špicberkách, v oblasti vnějšího Isfjordu (souvrství Helvetiafjellet, člen Festningen Sandstone, lokalita Festningen).[1] Sedimenty tohoto souvrství pocházejí z období rané křídy (věk barrem) a mají stáří asi 130 až 123 milionů let. Ichnofosilie v podobě otisků stop neznámých ornitopodních dinosaurů byly nalezeny členy vědecké expedice, zorganizované v rámci Mezinárodního geologického kongresu v Kodani.
Významný objev, o kterém pojednal například i paleontolog Edwin H. Colbert ve své oceňované knize The Great Dinosaur Hunters and Their Discoveries[2], se stal ve své době skutečnou senzací, přesahující jak hranice vertebrátní paleontologie, tak i samotných Špicberků. Jednalo se totiž o první důkaz existence „polárních“ dinosaurů, výmluvně dokládající, že dobový pohled na dinosaury byl zcela špatný. Paleopozice (zeměpisná poloha v daném geologickém období) byla sice u druhohorních Špicberků odlišná od současné, přesto ale bylo jasné, že dinosauři tam museli snášet podmínky mnohem obtížnější, než v jakých by mohli přežívat současní studenokrevní plazi.[3] Uběhlo další desetiletí a nastala dinosauří renesance, která zastaralé představy o dinosaurech smetla jednou provždy – a významným argumentem pro „teplokrevné“ dinosaury byly právě i objevy fosilních stop ze Špicberků.
O to větší je škoda, že tyto původní ichnofosilie už dnes neexistují, zničila je totiž povrchová eroze přímo na místě objevu. Celkem třináct otisků tedy bylo ztraceno, naštěstí se ale podařilo včas vytvořit jejich přesné odlitky, které se dnes nacházejí ve sbírkách Geologického muzea při Přírodovědeckém muzeu Univerzity v Oslu. Jak bylo po dlouhou dobu obvyklé, za původce stop vytvořených relativně velkým ornitopodem byl považován zástupce rodu Iguanodon. Později se nicméně ukázalo, že se nepochybně muselo jednat o nějakého jiného ornitopoda, jehož kosterní fosilie zatím vůbec neznáme (a možná ani nikdy nebudeme).[4]
Původce stop ze Špicberků, objevených v roce 1960, byl pravděpodobně vzdáleně příbuzný rodu Iguanodon (zde na obrázku Vladimíra Rimbaly).
Tato skutečnost se bohužel asi jen tak nezmění, protože sedimenty, v nichž byly stopy objeveny, nejsou příliš vhodné pro zachování kosterních fosilií. V letech 2001 a 2002 byly nicméně při následujících expedicích (známých pod zkratkami SVALEX a SVALSIM) objeveny další fosilní stopy v totožné geologické formaci, patřící možná stejným nebo alespoň příbuzným druhům ornitopodních dinosaurů. Zajímavé je, že stopy se v tomto případě nacházely ve dvou různých úrovních uložení a mohly patřit několika různým druhům ornitopodů, což ostatně dokládají i novější objevy, učiněné po roce 2000. Stopy měří asi 50 až 60 centimetrů na délku a byly uloženy ve vrstvě pískovce.
V roce 1976 byl z východní části této oblasti (Kvalvågen) popsán objev fosilních stop údajných teropodních dinosaurů, o čtyři desetiletí později se ale ukázalo, že ve skutečnosti patřily tyto ichnofosilie rovněž ornitopodům.[5] Všechny tyto nálezy nicméně ukazují, že dinosauří ichnofauna zde byla rozmanitější, než se kdykoliv dříve předpokládalo. V období rané křídy tak území dnešních Špicberků mohlo hostit významnou dinosauří biodiverzitu, o které s výjimkou otisků stop nemáme žádné jiné svědectví. Je ale pravděpodobné, že bychom tu narazili na pestrou megafaunu, podobnou té, která se ve stejné době vyskytovala na dalších pevninách Laurasie. Pravděpodobně tak zde žili zástupci různých vývojových skupin teropodů, iguanodontů, euornitopodů, nodosauridních tyreoforů a nejspíš i neosauropodů.[6]
Špicberky se tehdy nacházely přibližně na 60. stupni severní šířky a krajině dominovaly rozsáhlé pobřežních nížiny a mohutné říční delty, ústící do moře. Podnebí bylo výrazně teplejší než dnes a neexistovaly nejspíš ani polární ledovcové čepičky, přesto se dinosauři ve vyšších zeměpisných polohách museli potýkat s dlouhými obdobími tmy.[7] Jak ale ukazují zejména objevy z jižní Austrálie a Aljašky, druhohorní hegemoni tehdejších souší zvládali zdatně i tyto poměrně extrémní podmínky.[8] Jedná se o další významný důkaz skutečnosti, že druhohorní dinosauři nebyli zdaleka tak choulostiví a zranitelní, jak se dříve předpokládalo. Více nám o záhadných dinosaurech ze současného 78. stupně severní šířky prozradí snad až budoucí objevy.
---------
Odkazy:
---------
[1] d. Lapparent, A. F. (1960). Découverte de traces de pas de Dinosauriens dans le Crétacé du Spitzberg. Comptes Rendus de l'Académie des Sciences à Paris. 251: 1399-1400.
[2] Colbert, E. H. (1984). The Great Dinosaur Hunters and Their Discoveries. Dover Publication (Reprint Edition). str. 257-264.
[3] Smelror, M. (2007). Dinosaurs on Svalbard. Det Kongelige Norske Videnskabers Selskab Årbok. 2007: 73-77.
[4] Hurum, J. H.; et al. (2006). Tracking polar dinosaurs—new finds from the Lower Cretaceous of Svalbard. Norwegian Journal of Geology. 86: 397-402.
[5] Hurum, J. H.; et al. (2016). The theropod that wasn’t: an ornithopod tracksite from the Helvetiafjellet Formation (Lower Cretaceous) of Boltodden, Svalbard. Geological Society, Special Publications. 434: 189-206.
[6] Zhou, Z. (2006). Evolutionary radiation of the Jehol Biota: chronological and ecological perspectives. Geological Journal. 41: 377–393.
[7] Ladant, J.; Donnadieu, Y. (2016). Palaeogeographic regulation of glacial events during the Cretaceous supergreenhouse. Nature Communications. 7: 12771.
[8] Rich, T.; Rich, P. (1989). Polar dinosaurs and biotas of the Early Cretaceous of southeastern Australia. National Geographic Research. 5 (1): 15–53.
---------
