Článek
Nestíhám, nechce se mi, můj seznam úkolů víc přibývá, než ubývá. Co s tím.
Čtu články, rady, doporučení. Hlavně si z toho nic nedělejte, nejste sama, kdo odkládá práci na „potom“ a hledá výmluvy na nedostatek času, nevhodné načasování a další a další, jen aby nemusel začínat něco dělat. Měla bych se pak cítit lépe, když v tom nejsem sama, ale necítím.
Jak jsem mohla zvládnout práci, malé děti, chalupu, stárnoucí nemocnou tchyni, koníčky, předsedování SVJ a studium při zaměstnání. To jsem přece nemohla být já. Děti jsou velké, chalupa je prodaná, SVJ minulostí a stejně nic nedělám. Úklid domácnosti honím o víkendech, na knihu jsem nesáhla už měsíce, vařím jednoduché rychlé věci a stejně nemám čas. Nebo ho vlastně mám dost, ale nemám na nic náladu. Radši si sednu k televizi, kde napolo spím, vypínám hlavu a je mi dobře. Ještě, že chodím stále do práce, jinak bych asi do toho křesla zarostla.
Ano, můj životní styl mi vadí, nedokážu se ale donutit jít dělat něco smysluplného. Navíc si to omlouvám, že ve svém věku už vlastně nic nemusím, což není pravda, protože sice nemusím, ale měla bych, jestli se nechci stát zapáchající tlustou seniorkou v zapáchajícím špinavém bytě. Možná jsem vyhořelá, možná jsem unavená, prostě prokrastinace na všech frontách.
Ale pak mi to došlo. Celý život jsem bojovala se svou podstatou, musela jsem se překonávat, protože jsem neměla Máry na úklid a chůvu k dětem, prostě jsem musela ty plínky vyžehlit, zašít tričko, uvařit teplou večeři. Vlastně jsem se přetvařovala, jaká jsem super žena, co všechno zvládám. Navíc jsem měla kolegyni, která taková super žena opravdu byla a pořád je, a tak jsem nemohla na její výčet víkendových aktivit a otázku Co jsi dělala ty? odpovědět, že vlastně nic. Takže jsem se pořád snažila být lepší a pracovitější, než jsem vlastně byla.
Ale ve svém věku už si nebudu nic nalhávat. Proč bych se vlastně měla stydět za to, jaká jsem, že nic nedělám a válím se u telky. Jsem prostě líná.
