Dornier Do 335 Pfeil: „Šíp“ mezi stíhači druhé světové války

Dornier Do 335 „Pfeil“ (Šíp) patří bezpochyby k nejneobvyklejším a technicky nejzajímavějším letounům, které se objevily na nebi druhé světové války. V době, kdy většina letectev spoléhala na klasické uspořádání s motorem v přídi nebo na křídlech, přišel profesor Claudius Dornier s revolučním řešením. Jeho těžký stíhač, poháněný dvěma pístovými motory v tandemovém uspořádání, dosahoval výkonů, které se blížily nastupujícím proudovým strojům.

Ačkoliv šlo o technologický klenot, do bojů zasáhl jen minimálně a pro Třetí říši zůstal spíše nenaplněnou nadějí než „zázračnou zbraní“, která by mohla zvrátit průběh války.

Kořeny unikátního designu Do 335 sahají hluboko do historie letectví, až do období první světové války. Claudius Dornier již tehdy experimentoval s hydroplány, které využívaly dálkově hnané vrtule a netradiční uložení motorů. Tato myšlenka se plně rozvinula v meziválečném období u slavných létajících člunů Dornier Wal a gigantického Do X.

Základem koncepce Do 335 bylo umístění dvou motorů v trupu letadla – jednoho v přídi (tažný motor) a druhého v těžišti za kabinou pilota (tlačný motor), který poháněl vrtuli na zádi pomocí dlouhé hřídele. Toto uspořádání, v angličtině známé jako „push-pull“, přinášelo řadu aerodynamických i provozních výhod:

Cesta k realizaci „Šípu“ nebyla přímočará. V roce 1939 Dornier pracoval na projektu rychlého bombardéru P.59, ale říšský maršál Hermann Göring v roce 1940 projekt zastavil s odůvodněním, že vývoj by trval příliš dlouho. Dornier se však nevzdal a v roce 1942 předložil přepracovaný návrh P.231, původně jako rychlý bombardér, který byl později přehodnocen na víceúčelový těžký stíhač.

První prototyp, označený Do 335 V1, se vznesl do vzduchu 26. října 1943 pod rukama šéfpilota Hanse Dieterleho. Výkony byly ohromující. Letoun dosahoval rychlosti přes 760 km/h a i s vypnutým předním motorem dokázal letět rychlostí kolem 560 km/h. Piloti si pochvalovali jeho ovladatelnost a akceleraci, která neměla mezi pístovými stroji konkurenci.

Vývoj se však neobešel bez technických problémů:

Navzdory vysoké prioritě, kterou projektu udělil Adolf Hitler v roce 1944, postupovala výroba pomalu kvůli spojeneckému bombardování továren.

Plánovány byly i silněji vyzbrojené verze řady B (např. B-2 se dvěma přídavnými 30mm kanóny v křídlech), ale ty se již nedočkaly sériové výroby. Celkem bylo do konce války dokončeno méně než 40 strojů všech verzí, přičemž mnoho dalších zůstalo rozpracovaných na montážních linkách.

Do 335 přišel příliš pozdě na to, aby mohl být nasazen v organizovaných svazech. Většina letů byla zkušebních nebo přeletových. Přesto existují svědectví o setkání spojeneckých letců s tímto fenoménem.

Nejslavnější popis podal francouzský stíhač v řadách RAF, Pierre Clostermann, ve své knize Velký cirkus. V dubnu 1945 vedl roj letounů Hawker Tempest, když narazili na osamocený Do 335 letící nízko nad stromy. Clostermann popsal, jak se německý pilot ani nepokoušel o manévrový boj – jednoduše přidal plyn. I když Tempesty patřily k nejrychlejším spojeneckým stíhačkám, „Šíp“ jim s lehkostí unikl. Clostermannova vzpomínka končí pokynem jeho číslu: „Šetři municí, nemá smysl střílet na toho bastarda!“

Tato historka potvrzuje, že v čisté rychlosti neměl Do 335 mezi vrtulovými letadly soupeře.

Po skončení války se Spojenci snažili získat německé technologie. V rámci operace Lusty byly dva exempláře Do 335 převezeny do USA na palubě letadlové lodi HMS Reaper. Americké námořnictvo a letectvo stroje intenzivně testovaly, ale s nástupem proudové éry o ně brzy ztratily zájem.

Do dnešních dnů se zachoval jediný kompletní kus – Do 335 A-0 (výrobní číslo 240102). Po desetiletích chátrání byl letoun v 70. letech převezen zpět do továrny Dornier v Německu, kde prošel precizní restaurací. V roce 1986 se vrátil do USA a dnes je jedním z klenotů sbírky Steven F. Udvar-Hazy Center (součást National Air and Space Museum) ve Virginii. Stojí zde symbolicky vedle dalšího německého technologického zázraku, proudového bombardéru Arado Ar 234 Blitz.

Dornier Do 335 Pfeil zůstává fascinující kapitolou letecké historie. Byl to stroj, který svými výkony předběhl dobu a dotkl se samotných fyzikálních limitů pístového letectví. Jeho unikátní konstrukce, kombinující vysokou rychlost, mohutnou palebnou sílu a pokročilé prvky jako vystřelovací sedadlo, z něj dělala potenciálně smrtící zbraň.

Stejně jako mnoho jiných „zázračných zbraní“ nacistického Německa však doplatil na chaotické rozhodování vedení, nedostatek surovin a zpoždění ve vývoji. Když se konečně dostal do výroby, válka již byla prohraná. „Šíp“ tak nikdy neměl šanci ukázat svůj plný potenciál v boji a zůstal tak mementem technické geniality, která sloužila zvrácené ideologii a přišla na scénu příliš pozdě.