Gertrud Scholtz-Klink: Nejmocnější žena Třetí říše a fanatická vůdkyně nacistických žen

Její příběh je plný paradoxů. Byla nejvýše postavenou ženou v režimu, který ženám systematicky upíral politická práva a redukoval je na rodičky a hospodyně. Jak se z dcery bádenského zeměměřiče stala „říšská vůdkyně žen“ a proč zůstala přesvědčenou nacistkou až do své smrti na konci 20. století?

Gertrud Emma Treusch se narodila 9. února 1902 v bádenském Adelsheimu do středostavovské rodiny zeměměřiče. Když jí bylo osm let, otec zemřel a matka zůstala sama se třemi dětmi. Mladá Gertrud navštěvovala gymnázium, ale za první světové války školu opustila, aby pomohla své vlasti. Pracovala jako pomocnice v kuchyni a opatrovnice dětí důstojníků.

Porážka Německa a následný sociální rozvrat ji hluboce zasáhly. Uvěřila, že jen silná vláda dokáže Německo postavit na nohy. V devatenácti letech se provdala za učitele a válečného veterána Eugena Klinka, který sympatizoval s nacistickým hnutím. Začala ho doprovázet na srocení NSDAP, šila uniformy, roznášela propagační materiály a vařila pro příslušníky SA po pouličních bitkách. Manželům se narodilo pět dětí (jedno zemřelo v dětství).

Členy strany se stali až v březnu 1930. Eugen Klink rychle postoupil na krajského vedoucího, krátce nato však během jednoho shromáždění podlehl infarktu. Smrt manžela její oddanost hnutí ještě posílila a Scholtz-Klink se vrhla do intenzivní stranické práce. V říjnu 1930 převzala vedení bádenského Německého ženského řádu a po založení Nacionálněsocialistického svazu žen (NSF) Gregorem Strasserem v říjnu 1931 odstavila v Bádensku všechny konkurentky.

Roku 1932 se znovu provdala. Tentokrát za zemského lékaře a zemského radu Güntera Scholtze (manželství se rozpadlo roku 1937). Současně stála u zrodu dobrovolné ženské pracovní služby, která měla ženám a dívkám poskytovat ideologickou a rasovou výchovu.

Po nacistickém převzetí moci 30. ledna 1933 se Scholtz-Klink otevřely netušené možnosti. V rámci bádenského ministerstva vnitra dostala na starost referát pro ženské svazy. Konkurenční organizace okamžitě likvidovala. Katolické, charitativní, sportovní a kulturní spolky byly buď rozpuštěny, nebo začleněny do NSF.

1. ledna 1934 ji říšský pracovní vedoucí Konstantin Hierl pověřil vedením ženské složky Říšské pracovní služby. 22. února téhož roku se stala „první dámou strany“. Převzala celoříšské vedení NSF a oficiálně sjednotila všechny ženské organizace pod svou kontrolu. V listopadu od Hitlera obdržela titul Reichsfrauenführerin.

Stala se veřejným obrazem vzorné árijské ženy: blonďaté, modrooké, štíhlé, s copy spletenými do koruny kolem hlavy, bez make-upu. Obvykle nosila uniformu NSF s kravatou a naškrobenou blůzou zapnutou až ke krku, při neoficiálních příležitostech tradiční německý dirndl. Propaganda ji označovala za hlásnou troubu vůle německých žen. Zejména v zahraničí měla její uměle vyzdvihovaná důležitost navodit dojem, že v nacistické říši jsou ženy rovné mužům.

Filozofie Scholtz-Klink se vracela ke starému německému heslu „Kinder, Küche, Kirche“ – děti, kuchyně, kostel. V jednom z projevů prohlásila:

Její názory šly tak daleko, že omlouvala i sexuální násilí. Kolegyni se kdysi svěřila, že žádná žena nemůže mít námitky proti tomu, být svým mužem vzata násilím, a že každá žena si to podle ní ve skutečnosti užívá.

Sama paradoxně mluvila proti účasti žen v politice, političky Výmarské republiky vyzdvihovala jako odstrašující příklad. Akademické vzdělání označovala za abstraktní, nepřirozené a pro ženy zcela zbytečné. Pro absolventky středních škol zavedla povinný „domácí rok“ jako podmínku pro vysokoškolské studium, s cílem přesvědčit je, aby dalšího studia zanechaly.

Pro zvýšení porodnosti byly zavedeny pobídky pro velké rodiny a od roku 1934 se slavil Den matek jako oficiální svátek. Od roku 1939 byl ženám, které porodily čtyři a více dětí, udílen Čestný kříž německé matky – ve třech třídách: bronzový (4–5 dětí), stříbrný (6–7) a zlatý (8 a více). Scholtz-Klink sama obdržela zlatý kříž v květnu 1944.

Pod jejím vedením fungovaly dvě hlavní struktury: stranická NSF a širší masová organizace DFW. Od června 1936 byly obě sjednoceny pod společnou správu Říšského ženského vedení.

Členka NSF si mohla vybrat z mnoha zájmových oddělení: světonázorové, mateřské služby, péče o domácnost, pomocné služby nebo kulturně-vzdělávací. Mateřská služba pořádala kurzy o péči o dítě, vaření a šití, které byly mimořádně populární. Do března 1939 jimi prošlo přes 1,7 milionu žen.

Od roku 1936 navíc Heinrich Himmler nařídil, aby ženy zasnoubené s členy SS prošly výcvikem v takzvaných říšských školách nevěst. Mladé snoubenky trávily šest týdnů ve skupinách po dvaceti ve vile na ostrově Schwanenwerder v Berlíně a učily se kombinaci nacistické ideologie (včetně rasy a genetiky) a domácích prací (nakupování, vaření, šití, zahradničení a péče o uniformy, boty a dýky svých mužů). Do roku 1940 existovalo jen v Berlíně devět takových škol.

Svaz žen měl roku 1935 dva miliony členek, na konci války čtyři miliony. Přesto se Scholtz-Klink nikdy nepodařilo dosáhnout úplného ideálu podchycení celé německé ženské populace. Ostatní pohlaváři jí vyňali z dosahu mnoho skupin žen.

Přes všechny tituly a zlaté odznaky byla reálná moc Scholtz-Klink omezená. Nepatřila do užšího vedení NSDAP, každý svůj krok zodpovídala Rudolfu Hessovi a NSF byla podřízena Nacionálněsocialistické organizaci veřejné péče (NSV) Ericha Hilgenfeldta.

Vnímala rozpory mezi vedením a obratně kličkovala. Přesvědčovala Hesse i vedoucího odborů Roberta Leye, že jim nebude v ničem stát v cestě. Její strategie se však příliš nevyplácela. Baldur von Schirach si pro dívky vytvořil Svaz německých dívek (BDM) jako součást Hitlerjugend. Ministr zemědělství Richard Walther Darré prosadil, aby venkovské ženy vstupovaly výhradně do jím kontrolovaných spolků. Ley si přivlastnil pracující ženy v Říšské pracovní frontě.

Když docházelo k jurisdikčním sporům, vždy prohrávala. Hitler se s ní stýkal jen zřídka a její audience byly vzácné. Navenek byla Reichsfrauenführerin chválena, v reálu ignorována a držena daleko od skutečného rozhodování. Na soukromé večírky a recepce nacistických pohlavárů, kde se dělala skutečná politika, se dostávala zřídka.

Ani úzká spolupráce s ideologem Alfredem Rosenbergem však její postavení neposílila. Dopisovala si s ním a konzultovala směřování německých žen. Sama nikdy nenapsala žádnou významnější teoretickou práci, ačkoliv od roku 1933 publikovala přes padesát brožur.

Určitou satisfakci přineslo připojení Rakouska v březnu 1938. Od ledna do dubna 1938 podnikla přednáškové turné, ve všech velkých městech včetně Vídně založila místní buňky NSF. Vešla tak více do povědomí světové veřejnosti jako schopná manažerka. Podnikala cesty po Dánsku, Švédsku, Norsku, navštívila Londýn, v Itálii ji přijal Mussolini, v srpnu 1940 zavítala i do okupované Francie.

V prosinci 1940 se potřetí provdala za SS-Obergruppenführera Augusta Heißmeyera, inspektora elitních škol NAPOLA. Esesák přivedl do svazku šest dětí z předchozích manželství, ona čtyři. V červnu 1944 přišel na svět ještě jejich společný syn Hartmut. Ukázkovější stranická rodinka byla snad jen ta Goebbelsova.

Scholtz-Klink plně podporovala nacistickou rasovou politiku vůči Židům. Varovala ženy před „bezrasovými řečmi o lidskosti“ a označila Židy za „smrtelného nepřítele německého národa“. Vybízela:

Byla si vědoma i zločinů režimu. NSF dohlížela na nucené domácí pracovnice používané v soukromých domácnostech v Říši a po určitou dobu se podílela na výběru a výcviku dozorkyň v koncentračních táborech. Během války často doprovázela manžela při jeho inspekčních cestách do koncentračních táborů, navštívila Ravensbrück.

Válka přinesla zásadní obrat. Dosavadní ideologie striktního rozdělení rolí mezi pohlavími najednou neobstála. Ženy nasazené v těžkém průmyslu přestaly být tabu. V lednu 1943 přišlo nařízení o pracovní povinnosti žen ve věku 17–45 let. Scholtz-Klink, která ještě roku 1937 v Norimberku prohlašovala, že „i když je naší zbraní jen dřevěná vařečka, její úderná síla nebude menší než síla jiných zbraní“, musela své poselství radikálně překopat.

Realita pro německé ženy byla krutá. Přes den dřely ve fyzicky náročných podmínkách továrních hal, po návratu do rozbombardovaných domovů na ně čekal zoufalý boj o jídlo pro děti, hodiny ve frontách a marné čekání na návrat mužů z fronty. NSF během války stagnovala. Čtyři miliony členek neměly na politickou činnost ani pomyšlení.

V dubnu 1945 se objevila falešná zpráva, že Scholtz-Klink spáchala v Kostnici sebevraždu. Do posledních chvil zůstala oddána Vůdci a neúspěšně se snažila prodrat do berlínského bunkru. Ke konci války byla po boku manžela přítomna při bitvě o Berlín v Postupimi, kde Heißmeyer velel bojové skupině. Sama sice nebojovala, byla však spatřena v maskovací uniformě se samopalem.

S Heißmeyerem uprchli z Berlína před jeho kapitulací, zničili své doklady a uniformy. V létě 1945 strávili krátký pobyt v sovětském internačním táboře u Magdeburku. Přesvědčili své věznitele, že jsou uprchlíci z východu a v září byli propuštěni. S pomocí princezny Pauliny z Württemberska, kterou Scholtz-Klink znala z práce v Červeném kříži, se ukryli v Bebenhausenu u Tübingenu. Pod jmény Heinrich a Maria Stuckebrockovi (rodným jménem Heißmeyerovy matky) zde žili tři roky jako služebnictvo. Dokonce úspěšně prošli denacifikačním procesem a byli zařazeni do kategorie V („očištěni“).

28. února 1948 je odhalily francouzské okupační úřady. V dubnu 1948 byla Scholtz-Klink odsouzena za falšování dokumentů na 18 měsíců vězení v Rottenburgu nad Neckarem. Po propuštění v srpnu 1949 stanula znovu před denacifikačním tribunálem. 17. listopadu 1949 byla klasifikována jako „hlavní pachatelka“ (kategorie I) a odsouzena na 19 měsíců, ale okamžitě propuštěna na základě započítané vazby.

Pod tlakem rozhořčené veřejnosti odvolací soud 5. května 1950 trest zpřísnil na 30 měsíců v pracovním táboře, uložil pokutu a doživotně jí zakázal politickou činnost. Přišla o volební právo, právo vstupovat do stran a odborů, na deset let nesměla pracovat jako novinářka ani učitelka. Na základě úspěšné žádosti o milost se vyhnula uvěznění, ale ztráta občanských práv zůstala v platnosti.

Bývalá Reichsfrauenführerin se vrátila do Bebenhausenu a žila s Heißmeyerem zapomenuta. Zůstala přesvědčenou nacistkou i dlouhá desetiletí po pádu Říše. V roce 1978 publikovala paměti „Žena ve Třetí říši“, věnované „obětem norimberských procesů“. Knihu charakterizovala bezbřehá adorace Hitlera a snaha omlouvat či zlehčovat nacistický režim. V některých spolkových zemích musela být stažena z pultů.

Při rozhovoru s historičkou Claudií Koonz v roce 1981 znovu hájila své nacistické postoje. Koonz poznamenala, že Scholtz-Klink předkládala „zbožné výmluvy a racionalizace“, a uzavřela:

August Heißmeyer zemřel v lednu 1979. Gertrud Scholtz-Klink ho přežila o dvacet let. Zemřela ve věku 97 let dne 24. března 1999.